Volby a volební systémy

Volbami rozumíme způsob, jakým jsou vybíráni členové některých státních a jiných orgánů, zejména zastupitelských sborů. Volby nejvyšších představitelů politické moci jsou známy prakticky už od pravěku (např. volba náčelníka kmene), ve středověku je známa volba císaře Svaté říše římské národa německého, z českých zemí známe volbu Jiřího z Poděbrad českým králem. V historii bylo volební právo zpravidla omezeno jen na určitou část obyvatelstva, podle stanovených kritérií (společenský stav, majetek, placení daní apod.), a bylo tedy privilegiem. Postupně bylo toto privilegium rozšiřováno na stále větší okruh voličů. Po 1. světové válce získaly ve většině zemí volební právo i ženy. V dnešních demokratických systémech je vesměs volební právo všeobecné (po dosažení určitého věku), kdy nerozhoduje stav, pohlaví, rasa, majetek, náboženství apod. Diskriminační opatření ovšem nabývaly nových forem, např. testy gramotnosti v USA, které z voleb vylučovaly většinu černého obyvatelstva; dále je volební právo rovné, kdy každý hlas má stejnou hodnotu (tato zásada může být do určité míry porušena rozdílným počtem voličů v jednotlivých volebních obvodech). Zcela nerespektována byla zásada rovnosti hlasů v systému volebních kurií (např. v Rakousku – Uhersku). V něm byli voliči rozděleni do volebních skupin – kurií – které volily různým systémem a v nichž byl ke zvolení zapotřebí značně rozdílný počet hlasů. Vycházíme – li ze subjektu kontrolních funkcí a jeho postavení v systému moci, můžeme hovořit o přímé kontrole voličů, o politické kontrole strany, o parlamentní kontrole, o kontrole správní apod. Místo voleb v systému moderního konstitucionalismu je předznamenáno určitými premisami, z nichž volby v pluralistickém systému vycházejí. Jedna z nich vychází s psychologických analýz jevu politické moci a je vyjádřena v lakonické formuli, podle které moc kazí a absolutní moc kazí absolutně. Moderní politické teorie odlišuje při posuzování kteréhokoliv režimu „vládnoucí“ (nositele mocenských funkcí) a „ovládané“ (adresáty mocenských funkcí). Neztotožňujeme mechanicky zájmy společnosti a jejích reprezentantů a vychází z trvalého, přinejmenším potenciálního nebezpečí zneužití moci, její koncepce nebo dokonce uchvácení a monopolizace v rukou nositelů mocenských funkcí. Výsledkem je závěr, že lid musí být chráněn i před vlastními zástupci a delegáty. Avšak ještě více: lid se musí chránit i sám před sebou.

Z mnoha možných interpretací lze vyzdvihnout několik hlavních směrů klasifikace voleb: 1) Volby jako prostředek legitimace politického systému (a vládnoucích stran) na základě reprezentace názorů a zájmů voličů a přenesením jejich důvěry na strany a osoby. 2) Volby jako pro společnost přijatelný prostředek výběru politické elity. 3) Volby jako procedura pokojného řešení politických konfliktů ve společnosti, která pomocí procesních pravidel a sčítáním vůlí umožňuje převést konkurenční boj o politickou moc do utkání na základě pravidel hry. 4) Volby jako prostředek, který (také svou pravidelností) aktualizuje možnost mocenských změn. 5) Volby jako prostředek mobilizace voličů pro určité hodnoty, cíle a programy a tím nástroj posilování občanského vědomí a účasti lidu na politickém životě. Základními prvky voleb jsou princip výběru a princip většiny. Základem volebního práva je právní legitimace voliče k hlasování v politických volbách. Z hlediska funkčního je však zřejmé, že nejde o subjektivní právní nárok voliče, vyplývající jen z jeho osobního zájmu, ale mnohem spíše o možnost poskytnutou voliči v zájmu celé společnosti, jíž také výkon volebního práva slouží. V tomto smyslu lze říci, že voličství je společenskou funkcí, svěřenou jednotlivcům za určitých politických okolností a v určitých právních formách. Obsahem této společenské funkce volby je konfrontace jednotlivce se společností, přičemž cílem této konfrontace jednotlivce se společností, přičemž cílem této konfrontace předpokládá politickou diferenciaci, kdežto formace většiny je procesem politické integrace. Tato výsledná syntéza, sama vnitřně rozporná, je produktem primární funkce voleb, totiž diferenciace a specifikace politické vůle voličů pomocí výběru. Princip výběru je neoddělitelnou vlastností každé volby: volba sama je ve své podstatě právě výběrem. Volby bez výběru ztrácejí svůj základní pojmový rys, přestávají být vlastně volbami a stávají se v nejlepším případě hlasováním plebiscitního typu, jež umožňuje voliči sice vyslovit své „ano“ nebo „ne“, avšak neumožňuje mu skutečný výběr. Volby jako metoda pokojného řešení konfliktů ve společnosti podmiňují i racionalitu principu výběru. Volby nejsou zkouškou vzdělání a inteligence voličů, jejich schopnosti zvážit a vyjádřit zcela objektivně vlastní zájmy – alespoň na prvním místě. Volební právo je rovné bez ohledu bez ohledu na mentální kapacitu jednotlivých voličů a disponují jím i voliči, kteří nemají zcela evidentně ani zájem o politické volby, ani schopnost se v nich orientovat. Systém voleb však není, aby voliči manifestovali své objektivní zájmy, které lze v moderní společnosti patrně přesněji identifikovat pomocí jiných racionálnějších prostředků, než jsou volby. Posláním voleb jako výběru politických alternativ je identifikace subjektivních politických vůlí voličů. Měřítkem politické vůle voliče nejsou jeho objektivní, nýbrž subjektivně prostřednictvím jeho intelektuálních schopností chápané a v jeho subjektivním vědomí se odrážející zájmy. Sám Rousseau připustil, že volič nemusí vždy správně rozpoznat své objektivní zájmy. V tomto směru nelze tedy racionalitu výběru nalézt. Zůstává jediný racionální aspekt principu výběru. Jde o součást racionálních pravidel procedury k řešení politické konfrontace ve společnosti pokojnými prostředky. Účast na volbě, tj. výběru představuje abstraktně nejen voličovo právo určit alternativu, ale i jeho závazek strpět eventuelně i jinou alternativu. Teprve potom, když všichni měli možnost realizovat svůj výběr, mohou pocítit i nutnost akceptovat výsledky výběru všech. Většina existuje pouze tam, kde je i menšina. Předpokladem existence většiny a menšiny je výběr, uskutečňovaný pomocí hlasování. Bez realizace principu výběru nemá své opodstatnění ani princip většiny. Hlasování je tak prostředkem nejen k výběru, ale i formaci a zjištění většiny a menšiny.

Právo politické většiny vládnout lze teoreticky odůvodnit pouze objasněním racionality jeho substitutivní povahy: tím, že všechny pokusy nastolit racionální vládu, založenou na cílech a prostředcích a maximálním a vědecky ověřitelným efektem dosud ztroskotaly. Taková vláda je ve společnosti iluzí, kromě jiného i proto, že politická moc není správnou věcí, ale vládou nad lidmi, řekli bychom: správou zájmů a vůlí. Důvody mluvící ve prospěch principu většiny jsou několikeré a vesměs praktického rázu. Zkušenosti předně ukazují, že je snadnější a výhodnější hlavy sčítat, než je – hrubě řečeno – roztloukat. Princip většiny je vysvětlitelný jako nástroj pro řešení politických konfrontací pokojnými prostředky. Racionalita principu většiny je ve formaci konsensu, legitimaci politické moci. V abstraktním smyslu je obsahem tohoto konsensu formace většiny ve volbách: menšina na základě přijatých pravidel hry připouští realizaci politické vůle většiny, i když neakceptuje obsah této vůle samé. Někteří z autorů jsou ještě dále v hodnocení principu většiny. F. Hermens např. pokládá vládu většiny za výraz vlády ze skutečného přesvědčení a tuto myšlenku vysvětluje tím, že bez ohledu na vliv volební agitace zůstává volič za plentou sám. Spíše je však třeba mít zato, že se vliv propagačního působení zčásti projeví i ve způsobu hlasování. Funkci voleb v jednotlivých státech ovlivňuje celá řada okolností, působících přímo nebo nepřímo i na povahu a konkrétní úpravu volebního systému. Celkem zřetelné jsou dočasné vlivy existující vládní sestavy, viditelné pokusy vládnoucí strany anebo koalice upravit volební systém do podoby, jež by v budoucích volbách zvýšila jejich naděje na opětovné zvolení (markantním příkladem může být konflikt kolem volební soustavy pro celoněmecké volby v roce 1991). Jiné faktory jsou na první pohled méně zřetelné, mají však o to trvalejší vliv na celkové přijetí volebního systému. Takovými jsou především faktory trojího druhu: 1) Na prvním místě struktura společnosti, a to sociálně-ekonomická, dále etnická (národnostní, příp. rasová) a konfesionelní struktura. 2) Dalším faktorem je struktura státu a jeho institucionálního systému: parlamentární nebo presidentská forma vlády, unitární nebo federativní struktura státu. 3) Třetím z těchto faktorů je struktura stranicko-politického systému: systém dvou nebo více stran, politické nevyváženost v síle a rozložení pozic politických stran v zemi (politická symetrie), ideologické rozdíly a vzdělanost mezi jednotlivými stranami, strukturální a organické typy stran a typy stranických koalic. Technika volební reprezentace, vyjádřená ve způsobu sčítání a hodnocení hlasů a v systému rozdělování mandátů, je mimořádně významnou složkou volebního procesu. Je zprostředkujícím článkem mezi matematicky zjistitelným výsledkem hlasování (strukturou mínění a zájmů) a konkrétním složením voleného orgánu. Vzhledem k dočasným i trvalým faktorům, ovlivňujícím volební soustavu, ale také vzhledem k tomu, že v masové společnosti prakticky nelze pomocí technických prostředků volebního systému promítnout politickou vůli voličů naprosto adekvátním způsobem a v plné její rozmanitosti, nejsou volební systémy v žádném případě jen formou pasivního reflexu volebních výsledků, ale více nebo méně aktivním nástrojem jejich úpravy při tvorbě reprezentace. Technická aparatura volebních systémů zastává nezbytně součástí politické formy společnosti. Tyto volební techniky mohou být velmi rozmanité, v zásadě jsou však založeny buď na systému poměrného zastoupení, nebo na většinovém volebním systému, anebo kombinují prvky obou těchto soustav. Exaktní proporcionální systém, v němž počet mandátů, které získaly jednotlivé strany ve volbách, odpovídá zcela adekvátně proporci hlasů, odevzdaných pro jednotlivé strany, je ideálním případem, jehož přesná realizace je iluzí. V praxi často volební systémy poměrného zastoupení ani neusilují a exaktní vyjádření proporce a spokojují se buď pokusem minimalizovat disproporce v zastoupení jednotlivých stran a čistému systému poměrného zastoupení se přiblížit (např. Holandsko) nebo dokonce obsahují takové úpravy, které princip proporcionality, určitým způsobem a v určité sféře omezují, aby tak posílily integrační působení, jež je jinak u poměrného zastoupení daleko slabší než u většinového systému. Společným pojmovým znakem systému poměrného zastoupení v jeho různých variantách je společná tendence k proporcionálnímu, poměrného vyjádření výsledku hlasování ve složení voleného sboru. Z povahu proporcionality vyplývá, že je tento volební systém aplikovatelný jen u volených orgánů kolegiálního typu, a nepadá proto například v úvahu při volbách prezidentských.

Aktivní působení většinové soustavy (volebního systému většinové reprezentace) vyplývá p především z jejího základního pojmového rysu, totiž skutečnosti, že v rámci volebního obvodu je politická reprezentace v její úplnosti svěřena tomu kandidátovi nebo té straně, jež ve skutečnosti nezískala všechny hlasy, ale jen jejich většinu. Politická reprezentace je tak výsadou reprezentantů stran anebo nezávislých kandidátů, kteří získali ve svých obvodech více hlasů než jiní, jejichž hlasy nejsou z hlediska reprezentace vůbec honorovány. Vzniklé disproporce mohou být zpravidla jen do jisté míry oslabeny „přirozenou kompenzací obvodů“, v nichž většinu získá místy ta, místy ona strana. V důsledku nerovnoměrností reprezentace dostává se většinový systém při praktické aplikaci více nebo méně do rozporu se zásadou volební spravedlnosti. Za určitých okolností může tento rozpor způsobit, že volby se stanou do značné míry fikcí, protože složení reprezentativních orgánů je v příkrém rozporu s rozložením sil v zemi, a takto vzniklé instituce se stávají značně labilními.

Použitá literatura - Volby a volební systémy

Klokočka, V.: Politická reprezentace a volby v demokratických systémech, Praha, Aleko, 1991
Kolektiv autorů: Politologie I. (Teorie politiky), Brno, Masarykova univerzita, 1991