Šmahel, F.: Husitská revoluce

Základní informace - Šmahel, F.: Husitská revoluce

Název práce: Šmahel, F.: Husitská revoluce

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

 


Šmahel, F.: Husitská revoluce

     Tato publikace vyšla jako první ze čtyř dílů. Autor ovšem neměl v úmyslu vytvořit soubor volně navazujících knih, ale pojal své pojednání jako součást vyššího celku, proto každý díl koncipoval jiným způsobem. Čtenář, jenž si oblíbil životopisy velkých osobností a literaturu faktu, se bude v první analyticky pojaté části asi cítit ochuzen o dějovou nit, dráždivé klípky a barvitou scenerii dvorského prostředí. Sám autor v předmluvě píše, že kniha vznikla na následující popud: v diskusi po veřejné přednášce zazněla otázka, volající po pravdivé historii husitství. V povědomí většiny veřejnosti se začínaly projevovat kritické pochybnosti vůči husitství a nedostatek nezaujaté odborné literatury se dostával ostře do kontrastu se stavem současného vědeckého poznání.

     Tuto alarmující situaci se Šmahel pokouší vyřešit ve svém díle, kdy se zabývá úkoly dneška – analýzou vyššího stupně, jejímž předmětem jsou komplexy jevů v horizontálních i vertikálních průřezech. Při zkoumání systémů, funkcí a strukturálních vazeb velkých celků vystupují do popředí kriticky prověřená hromadná fakta, aniž přitom jednotliviny ztrácely svou případnou směrodatnost. Nutno dodat, že autor výše uvedenou koncepci dodržuje dokonale. V závěru každé ze 4 velkých kapitol nalezneme krátké shrnutí, jenž má být zestručnělou náhražkou složitější syntetické fresky.

     Orientaci v knize usnadňuje retrospektiva starých i nových sporů o smysl husitství a shrnutí úctyhodných výsledků i otevřených otázek odborného studia doma i v zahraničí. Počínaje monumentálním dílem Františka Palackého nabývalo husitství stále víc na svém obecně dějinném významu, ovšem mnohé z toho, v čem se spatřuje jeho světodějnost a nadčasovost, zůstává v rovině nepodložených domněnek a zbožných přání. Šmahel pojal své dílo jako cestu k rozšíření zorného úhlu k evropským souřadnicím a revolučním paralelám, základem k dalšímu pochopení souvislostí je fakt, že podložím ideových a mocenských konfliktů husitské epochy byly hospodářské a sociální poměry v zemi.

     Přílohou knihy jsou tabulky a grafy, snažící se přehledně postihnout sledovatelné vývojové tendence, a umožňující proniknout do této problematiky i laikům. Stejným způsobem realizoval Šmahel výklady o správním zřízení a reformní ideologii, kde pamatuje na čtenáře, pro něž dříve běžné pojmy, termíny a reálie jsou obtížným úskalím. Přesto však nemohla jít srozumitelnost na úkor přesnosti. Šmahel vychází z historických pramenů, ale neulpívá na nich, protože nestačí jen zaznamenat to, co, jak a proč se stalo, je zapotřebí širšího nadhledu, aby byl splněn cíl díla – ne dějiny českých zemí husitského věku, nýbrž dějiny husitské revoluce založené na konkrétním kritickém rozboru svědectví všeho druhu. Společným úkolem celé tetralogie je odpověď na otázku, zda již husitství otevřelo cestu k novodobým reformacím a revolucím.

     Kniha je členěna do 4 velkých kapitol, každá z nich má několik podkapitol, předchází ji určitá autorská glosa či poznámka a uzavřena bývá stručným shrnutím a mohutným poznámkovým aparátem. Přílohou je soupis map, grafů a tabulek. Na celkem 504 stranách k nám promlouvá jedno z nejlepších, ne-li nejlepší z děl, mapujících husitskou revoluci se všemi příčinami a důsledky.

     První velká kapitola se zaměřuje na pojetí Husitství očima historiků. Jak autor píše, nemá to být jen kritická bilance prozatímního studia, nýbrž i poděkování všem ,kteří nějakým způsobem přispěli k poznání husitství jako velké etapy národních i evropských dějin. Z této kapitoly mimo jiné vyplývá fakt, že široce rozvětvené, intenzivní a vědecky náročné studium husitství jako profilující složky domácí medievistiky je nepřetržitým dialogem s tímto obdobím národní historie, v níž české země stanuly v popředí evropského vývoje. I když průvodním jevem této rozmluvy se vzdálenou minulostí bylo tendenční oživování anebo zpochybňování zašlé slávy, důležité je, že hlavní proudy vědeckého dějepisectví doma i v zahraničí usilovaly o to, dostát etickým normám oboru.

          Další fakt, vyplývající z této kapitoly, má podobu vícevrstevnosti, paralelnosti i protichůdnosti odpovědí na většinu zásadních otázek koncepčního rázu. Velmi výrazně se názorová rozrůzněnost projevuje ve výkladu příčin a podmínek revolučního vyústění českého reformního hnutí. Jednotné nejsou ani názory na to, zda husitství uzavíralo středověkou etapu heretických hnutí a velkých sociálních konfliktů, či zda již překročilo tuto mez a vydalo se cestou novodobých evropských reformací a raných revolucí. Toto jsou základní otevřené otázky, na něž se autor publikace snaží najít odpověď.

     Druhá velká kapitola, nazvaná Evropské souřadnice a paralely, se snaží nastínit dobový vývoj ve světě mimo Čechy, neboť bez pohledu za domácí humna se nelze dobrat odpovědi na otázky, čím husitství bylo, co nového přineslo a jaké místo mu náleží v obecných dějinách Evropy. Český rámec přerůstá i další otázka, zde řešená: “Proč právě v Čechách husitská revoluce?” Pro srovnání se zde připouští a berou v potaz i dva vyloženě krajní předpoklady – jeden vyzdvihuje Čechy jako dějiště předčasné reformace a revolučního zdvihu husitství, druhý zase tvrdí, že husitství žádným revolučním výbojem nebylo, neboť jen dovršilo a uzavřelo středověký cyklus náboženských hnutí a sociálních revolt.

     Obojí je nutno náležitě prozkoumat, tato kapitola si klade za cíl alespoň připomenout některé obecné souvislosti, od evropských souřadnic českého vývoje vede linie výkladu k možným paralelám revolučního husitství před rokem 1420. Dalším cílem je, ukázat, zda mělo husitství někde v předchozí době srovnatelné analogie a paralely co do šíře společenské základny, teritoriálního rozsahu i délky trvání, rozvinutosti revolučního procesu, ideologie, vůdčích skupin, celkových výsledků a mezinárodních ohlasů. Výjimečnost vývoje českých zemí od konce 14. století nespočívala v tom, že by krizové jevy v ekonomice a společenském dění byly omezeny jen na jejich půdu. Krize totiž vyznačovala situaci i v jiných oblastech Evropy, i když pravda na různých místech s různou intenzitou.

     Zpoždění českých zemí ve srovnání s některými vyspělými oblastmi západní a jižní Evropy se během 14. století  rychle vyrovnávalo, dynamika tohoto procesu však nejednou přesahovala míru únosnosti, některé vnější podněty (schisma) přinášely na pořad dne nové problémy.Ve vztahu církve a státu lze v řadě zemí pozorovat pokročilejší stav, což platí i pro mechanismus stavovské reprezentace. Husitská revoluce však tyto rozdíly smazala skokem posunula vývoj kupředu (vytlačením církve z politické scény). Svou váhu měla mít v případě českých zemí i koexistence dvou jazykově-etnických společenství v rámci jednoho státu.

     Územním rozsahem, délkou trvání, šíří společenské základny, proticírkevní kacířskou ideologií, veřejnou aktivitou žen, bojem proti intervenčním křížovým výpravám a zčásti i jazykově národnostními rozpory měly ze všech středověkých opozičních hnutí nejblíže k českému husitství tzv. války proti albigenským. Přes některé nápadné rozdíly (krátkodobost, slabá intenzita ideologické přípravy, neúčast nižší šlechty) bylo však nejvýraznější revoluční paralelou husitské epochy anglické povstání z roku 1381 spolu s následujícím lolardstvím. Otevřeností svých sociálních požadavků toto povstání v některých směrech husitské programy i předstihlo.

      Z tohoto hlediska jsou neméně pozoruhodné i petice florentských ciompi z roku 1378. Obě revolty dokládají, že heretické a reformní proudy nebyly jedinou možnou základnou antifeudálních idejí a tendencí. Jako cenné srovnávací poznatky, jde-li o sociální skladbu povstalecké fronty, prostředky mocenského zápasu, úlohu vůdců i spojenců, se projevily dějiny komunálního hnutí a městských revolt, stejně jako připomínky scestných náboženských hnutí. Všechna velká povstání středověku až do roku 1420 skončila drtivou porážkou.

     Třetí kapitola, pojmenovaná Rozpad církevní a světské moci, pojednává o vnitřním stavu české společnosti v roce 1419. Mocenské ústrojí Království českého se ocitlo v troskách, staré řády vzaly za své. Vše jako by běželo ve svých kolejích, ovšem v Praze i na venkově viselo již ve vzduchu povědomí, že se něco musí stát. Církevní a světská feudalita, nikoli obecný lid, nesla odpovědnost za krizi českého státu a podřezávala větev sama pod sebou. Samozřejmě zde Šmahel nevěnuje pozornost jen revolučnímu roku 1419, zaměřuje se i na dobu dřívější, jde až k základům rozpadu církevní a světské moci u nás.

      Politická geografie revolučního dějiště se formovala již v druhé polovině vlády Václava IV. Vrcholnou instancí byl jen panovník, stavovské složky jednotlivých zemí vytvářely na sobě nezávislé politické struktury bez sjednocující základny generálních sněmů. Labilita vnitřních vazeb vystoupila na povrch v kritických měsících po smrti krále Václava, kdy na rozdíl od husitských Čech Morava, Slezsko a obojí Lužice přijaly jako panovníka uherského krále Zikmunda a tím vlastně narušily i společný postup husitské šlechty českých zemí, zajišťující hnutí legalitu a mocenskou oporu.

            Rok od roku se prohlubuje krize státních financí vlivem poklesu reálné hodnoty stříbrné a drobné mince a uvalením množství berní na téměř celou českou společnost. Na jedné straně se potvrdily předpoklady o neúměrné koncentraci pozemkového majetku v držbě církve, na druhou stranu ovšem Šmahel tvrdí, že množství církevních institucí, včetně pražského arcibiskupství, bylo z různých důvodů v hospodářském a finančním úpadku. Úsilí arcibiskupa Jana z Jenštejna vybudovat centralizovaný aparát a vytvořit z české církve stát ve státe, ztroskotalo na odporu krále Václava a církev tak zeslabila své mocenské pozice, načež došlo i k rozkolu v jejích řadách a morálnímu úpadku.

     České panstvo v době svého střetnutí s panovníkem vidělo v opoziční vysoké hierarchii spíše svého spojence a zůstávalo stranou reformního procesu. Odbojné panstvo tak mělo možnost položit základy budoucí stavovské monarchie. Nižší šlechta hrála v politickém životě druhořadou úlohu. Kvůli hlubokým majetkovým, funkčním a jiným rozdílům nelze jednoznačně formulovat obecný soud o této početně největší součásti světské feudality. Vše nasvědčuje tomu, že k pražským artikulům se přiklonila pouze menší část české nižší šlechty.

     Čtvrtá a závěrečná kapitola nese název Sociální a národnostní otázka obecného lidu. Šmahel se zde zabývá prvním vstupem prostého lidu, evangeliem osloveného zástupu, hrdinského chóru a posléze bezradného komparsu revolučního dramatu na dějinnou scénu. Hluboké majetkové a sociální rozpory mezi velmoži, dvořany a patriciji a nimi vnímala chudina či sedláci nejvíce ve městech. Šmahel zde poukazuje na názory středověkých teoretiků, především na církevní učení o trojím lidu a teorie Tomáše Štítného ze Štítného a ex-tábority Petra Chelčického. Autor se zde zabývá i problematikou reluované renty a prudkého nástupu rozvinuté zbožní výroby, což vedlo k ekonomické preferenci měst, kde se plnoprávní občané královských měst konstituovali ve zvláštní stav sám o sobě. Hluboká sociální diferenciace ve městech i na venkově vyčlenila z obecného lidu úzkou elitu městských pánů a vesnických rychtářů jako přechodnou vrstvu k nižší feudalitě. Od konce 14. století sílí  národnostní emancipace českého obyvatelstva v národnostně smíšených městech.

     Při úvahách o možné roli městské chudiny jako hegemona revolučního hnutí je třeba mít na paměti její nesourodost, zájmovou roztříštěnost a omezenou akceschopnost, stejně jako  fakt, že její existenční podmínky se ani v druhém desetiletí 15. století nezhoršily na tolik, aby byly bezprostřední hrozbou výbušného sociálního přetlaku. Ekonomické a právní osamostatnění měšťanstva nepřímo zvyšovalo váhu selské složky obecného lidu. Šmahel si výrazně všímá i postavení venkova, práv sedláků i venkovské chudiny.

     Myslím si, že Šmahelovo dílo je naprosto stěžejní literaturou k husitské problematice. Nenašel jsem snad ani jednu výraznější chybu, vše (příčiny, průběh, důsledky určité události či jevu) je v příslušných kapitolách rozebráno velmi vyčerpávajícím způsobem, i když někdy je autorův styl psaní vcelku obtížně ke čtení. Sám Šmahel ovšem zdůraznil, že nepíše knihu pro každého. Velice oceňuji mapové a grafové přílohy, stejně jako mohutný poznámkový aparát. Šmahelova Husitská revoluce představuje v současnosti asi nejlepší možnou volbu pro každého, kdo se o husitství zajímá.

 

Klíčová slova - Šmahel, F.: Husitská revoluce

Šmahel, husité, revoluce, Hus, Žižka

 

Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde