Pojetí inteligence podle Howarda Gardnera

Profesor pedagogických věd na Harvardské univerzitě Howard Gardner ovlivnil svou teorií "rozmanitých inteligencí" současný, nejen psychologický, pohled na inteligenci všeobecně. Na základě výzkumů z oblasti etnologie, psychologie a dalších oborů dokazuje existenci nejméně sedmi relativně nezávislých druhů inteligence, které jsou lidem dány v různé míře. Kritizuje současnou školu za to, že tento poznatek prakticky nezohledňuje, a ukazuje možnosti, jak vzdělávání lépe přizpůsobit jednotlivým potřebám studentů. Snahou H. Gardnera je ukázat pojetí inteligence, v širším kontextu, aby nevycházelo jen z výsledků testů, ale také ze znalostí lidského mozku a rozdílů, se kterými se můžeme setkat v různých kulturách. Vychází z vlastní definice inteligence, kterou na základě rozsáhlých úvah vytvořil. Inteligence je schopnost řešit problémy nebo vytvářet produkty, které mají v jednom nebo více kulturních prostředích určitou hodnotu.

Díky této definici a výzkumům v antropologické a biologické oblasti nalezl osm kritérií, která by inteligence měla splňovat. Tato kritéria jsou různorodá a patří mezi ně kritérium, které předpokládá možnost izolovaného vývoje schopnosti při poškození mozku, jakož i kritérium týkající se možnosti kódování dané schopnosti v určitém symbolickém systému. Dále jde o tzv. existenci idiots savants, zázračných dětí a dalších výjimečných jedinců. Jsou to lidé, kteří mají velmi nevyrovnaný profil schopností a nedostatků. Zázračné děti představují jedince, kteří se velmi předčasně rozvíjí v jedné či více oblastech lidských schopností. Naopak u lidí retardovaných se setkáváme s jedinou zachovalou schopností, která vystupuje do popředí a ostatní schopnosti téměř zaostávají. Jako u poruch mozku nám tento znak umožňuje pozorovat inteligenci v relativní izolaci. Pravděpodobnost existence izolované inteligence se tak lépe projeví.
Pro Gardnerovo pojetí inteligence je důležitý ústřední názor, že inteligence obsahuje jednu či několik základních operací nebo souborů operací, které dokážou zpracovat specifický druh vstupních informací. Upozorňuje zde na fakt, že inteligence viděna z tohoto úhlu pohledu se nám jeví jako nervový mechanismus, který je geneticky naprogramován tak, aby mohl být spuštěn jistými druhy vnějších nebo vnitřních informací. Takto vymezené kritérium před nás staví úkol nalézt a identifikovat ony základní operace s jejich nervovým základem a dokázat, že jejich jádra jsou oddělená. Základní operace však zatím nejsou známé, a dle slov autora se můžeme jen dohadovat, co mezi ně patří, přesto nemůžeme toto kritérium opominout.
V rámci těchto osmi kritérií autor upozorňuje na skutečnost, že samostatná inteligence by měla mít vlastní vývoj odlišný od vývoje jiných inteligencí, kterým by v průběhu ontogeneze procházeli normální, jakož i talentovaní jedinci. Je jisté, že se inteligence nevyvíjí izolovaně, z tohoto důvodu je nutné vzít v úvahu ty role a situace, ve kterých zkoumaná inteligence zaujímá ústřední pozici. Krom toho je nutné odlišit určitou úroveň odbornosti od obecných začátků, jimiž projde každý nováček, až k výjimečně vysoké úrovni, která je u jedinců talentovaných. V průběhu vývoje se také objevují specifické milníky, které souvisí buď s procvičováním dané schopnosti nebo s fyzickým zráním člověka. Toto má zcela zásadní význam např. pro pedagogy.
Dalším z kritérií, které následně pomohou objasnit existenci jednotlivých druhů inteligence se obrací k evoluční historii a hodnověrnosti. Kořeny našich současných inteligencí totiž sahají miliony let zpátky do historie druhu.
Specifická inteligence se stává hodnověrnější do té míry, do jaké jsme schopni vyhledat její vývojové předchůdce včetně schopností, které máme společné s jinými tvory.
K možnosti podepřít každou teorii je důležitý empirický základ. Z tohoto důvodu je důležité neopominout ověření pomocí experimentálněpsychologických úkolů. S využitím metod kognitivní psychologie lze studovat například podrobnosti lingvistického nebo prostorového zpracování informací. Výzkumy se mohou stejně dobře zaměřit na zjišťování relativní autonomie inteligence. Přínosné jsou například analýzy úkolů, které spolu určitým způsobem interferují; úkolů, které se přenášejí z kontextu do kontextu; a identifikace zvláštních forem paměti, pozornosti, jakož i vnímání, jejichž podoba je charakteristická pro jeden druh vstupních informací. Takto je možno prokázat, že určité schopnosti patří nebo nepatří k projevům jedné inteligence.
Výsledky psychologických experimentů jsou však pouze jedním pramenem informací o inteligenci a výsledky standardních testů, jako např. IQ, jsou zdrojem dalším. Hodnověrnost samostatnosti určité inteligence se zvýší, pokud úkoly, které mají zjistit úroveň této inteligence, vysoce korelují mezi sebou a již méně s takovým typem úkolů, který by se měl týkat inteligence jiné. Často se však v těchto testech setkáváme s úkoly, které vyžadují použití více schopností, než je právě zkoumaná jedna schopnost. Z toho vyplývá, že interpretace těchto psychometrických měření bývá někdy dost složitým úkolem. Lidé mají totiž více inteligencí, a ne inteligenci jedinou, která by byla univerzálním zdrojem všech lidských schopností.

Inteligence je tedy soubor dovedností, které umožňují jedinci vyřešit skutečné problémy nebo obtíže, s nimiž se setkává, a pokud je to třeba, dosáhnout účinného výsledku. Inteligence také umožňuje problémy nacházet nebo vytvářet a tím klade základy pro osvojení si nových vědomostí. Strukturu inteligence autor tedy označil jako sedm relativně nezávislých typů, kde každá má svůj vlastní průběh vývoje a každá má své vrcholy i poklesy.
Každý typ působí z jiné oblasti mozku a vyskytuje se ve všech kulturách. Rozdělení těchto typů například upozorňuje na možnost volby varianty u studentů, kterou budou daný jev vnímat a řešit. Způsob zachycování informací z hlediska 7 typů rozšiřuje standardní rozdělení prostřednictvím smyslů na zrakové, sluchové, pohybové a dotykové. Informace, které již jsou v mozku uloženy, jsou zkoumány dle významu vstupu a tento význam je dále důležitý při reakcích k okolnímu světu. Toto se stalo pro H. Gardnera základem pro zkoumání procesu zpracovávání informací přicházejících ze všech lidských smyslů.
1. Jazyková inteligence. Tento typ je velmi důležitý především pro školu, kde tvoří celých osmdesát procent šance na úspěch. Bez tohoto nadání se stává škola bolestivou a frustrující zkušeností. Zástupci této skupiny rádi čtou, píší nebo například luští křížovky a hádanky. Není pro ně problémem použití fantazie pro vymýšlení nejrůznějších příběhů a mají v oblibě jazykolamy.
2. Hudební inteligence. Je typem projevujícím se ze všech ostatních nejdříve a je od nich nejvíce oddělen. Zahrnuje schopnost zvládnout intonaci, melodii, harmonii, rytmus, tóny a skladbu. Dokáže vykompenzovat slabší jazykovou paměť přeložením řeči do rytmických vzorců. Je pro ně těžce stravitelné monotónní vykládání. Takto nadané děti hrají na hudební nástroj, pamatují si melodie písní, potřebují hudbu pro učení a zpívají si pro sebe.
3. Logicko - matematická inteligence. Základní funkcí tohoto typu je chápání okolního prostředí jako světa čísel a znaků, vyznačuje se snahou o věčné konfrontace se světem předmětů, jejich přerovnávání, odhadování jejich množství apod.Vše je uspořádáno ve vztahu k číselným operacím. Tento typ se projevuje velmi brzy, nad smyslově – pohybovou oblastí má převahu čistá abstrakce, logika a věda. Děti nadané tímto typem například počítají aritmetické příklady rychleji a z hlavy, dávají otázky – Kde končí svět? Kdy začal čas? Rády hrají logické hry, milují strategii a vymýšlejí nejrůznější experimenty.
4. Prostorová inteligence. Podstatou je schopnost představy čehokoliv. Je zde schopnost přesného vnímání vizuální stránky světa, a tento vjem si kdykoliv vybavit i bez pomoci příslušného fyzického podnětu. Spolu s jazykovou inteligencí tvoří důležitou složku inteligence určenou pro zapamatování a vnímání problémů. Pro lidi s tímto typem je důležitější než psané slovo či vzorce přesná prostorová představa. Děti takto nadané tráví volný čas uměleckými aktivitami, mají zrakové představy při přemýšlení a snadno se orientují v mapách a schématech. Dokážou kreslit přesné podoby věcí nebo lidí a je u nich časté denní snění.
5. Tělesně - pohybová inteligence. Je schopností vysoce ovládat pohyby těla, tělo používat jako sebevyjádření, dokázat obratně ovládat předměty vyžadující cit. Dětí se projevují vynikáním při soutěžích zaměřených na sport, neustále se pohybují a nevydrží chvíli v klidu. Rády provozují nejrůznější sportovní aktivity a dovedně napodobují mimiku, gesta a pohyby ostatních lidí.
6. - 7. Personální formy inteligence: Intrapersonální & Interpersonální. Oba tyto typy jsou mnohem pestřejší a také více závisí na kultuře než předchozí typy. Důležitost těchto typů se projevuje v dobách války, utlačování, hospodářské krize, hladomoru a katastrof. V právě tyto období se musí řešit události, které jsou neopakovatelné a vyžadují činy.
Intrapersonální inteligence představuje schopnost zkoumat a poznat vlastní já, své pocity, nutnost porovnávat tlak okolních lidí se svým rozhodujícím jednáním. Za každé situace usměrňovat své pocity a vystupování nebo rozhodování. Děti se projevují silnou nezávislostí, silnou vůlí, vždy mají vyhraněné názory, jdou cestou vlastního stylu a rádi jsou sami. V novém pojetí autor klade důraz především na to, jak je důležité a podstatné mít nosný model sebe sama a jak důležité je umět z něho při rozhodování vycházet.
Interpersonální inteligence představuje schopnost vnímat pocity jiných lidí, rozlišovat jejich nálady, temperamenty, cíle a záměry. Je zde schopnost podle svých potřeb ovlivnit skupinu lidí, stávat se přirozenými vůdci. U dětí se projevuje velkým množstvím přátel, působí jako rodinní usmiřovatelé a mají velké množství mimoškolních aktivit.
Inteligence duchovní. Podle slov H. Gardnera výčet výše uvedený je zatím konečný, přesto tato teorie rozmanitých inteligencí vznikla již v roce 1983, a tak nás může napadnout, zda se neobjevila do dnešních dnů inteligence nová, která by z původně uvedeného výčtu inteligencí nějakým způsobem propadla. Přesto autor přiznává, že se zabývá možností existence duchovní, i když se rozhodl zatím do původního seznamu nezasahovat.

Základem teorie rozmanitých inteligencí je tedy předpoklad, že existuje malé množství inteligencí (v tomto případě sedm), které jsou vlastní všem lidem bez rozdílu. Díky dědičnosti a časté výuce, se u některých jedinců velmi rozvinou určité inteligence narozdíl od ostatních. Všechny formy inteligence se však rozvíjejí u všech normálních lidí, pokud k tomu mají alespoň minimální příležitost. Za normálních okolností se inteligence od počátku navzájem ovlivňují a jedna staví na druhé. Autor předpokládá určité základní jádro každé inteligence, které má specifickou schopnost, která je jedinečná a je základem všech složitějších projevů dané inteligence. Člověk je citlivým "přijímačem" informací, které následně zpracovává v jednotlivých centrech, která si informace mezi sebou vyměňují a znovu je zpracovávají. Nakonec se objeví formy poznání, které Gardner nazývá "inteligentními". Avšak, jak tomu u každé teorie bývá, po jejím vytyčení se snese vlna kritiky. Mezi ni patří například otázka terminologická. Mnoho lidí totiž ochotně přijímá představu o různých typech schopností, ale nesouhlasí s používáním slova inteligence, ale nahradit jej například slovem talent. H. Gardner k tomu říká: "Zajisté je věcí volby, jak definujeme určité slovo. Pokud však zúžíme význam slova inteligence, postavíme schopnosti, které zůstanou mimo na nižší úroveň: získáme dojem, že tanečníci nebo šachisté jsou talentovaní, ne však inteligentní. Jsem ochoten říkat hudbě či prostorovým schopnostem talent, museli bychom ale říkat talent také jazykovým a logickým schopnostem (Gardner, 1999)." Někteří kritikové naopak připomínají, že mezi testy různých schopností (například prostorových a jazykových) existují pozitivní korelace. Jde především o zastánce "obecné inteligence".
Autor teorie rozmanitých inteligencí však upozorňuje na skutečnost, že téměř všechny testy jsou udělány tak, že se opírají o znalosti logické a jazykové. Formulace otázky často sama napovídá správnou odpověď. Proto ten kdo dobře ovládá jazykové a logické prostředky, dosahuje i v hudebních testech i testech týkající se prostorových schopností lepší výsledky, než ti, kdo tak dobře vybaveni nejsou, i když je nadaný právě v té oblasti, kterou daný test měří.

Mnoho kritiků rovněž H. Gardnera upozorňují na to, že seznam inteligencí je podobný seznamům, které formulovali vědci v oblasti stylů učení, pracovních či osobnostních stylů, lidských archetypů a jiných kategorií. Autor však poukazuje ve své obhajobě na ty aspekty, které jsou odlišné: První rozdíl je v metodě, kterou k sedmi typům inteligence došel. Bylo to syntézou významných vědeckých důkazů o vývoji, poruchách a uspořádání mozku, o evoluci člověka a pod. (viz kritéria uvedená výše). Druhým podstatným znakem je fakt, že tyto inteligence jsou přímo spojeny s obsahem - na světě existují informace, které se ve svém obsahu liší, což má za následek různorodost inteligencí. A za třetí inteligence nejsou analogické stylům, nýbrž jdou napříč jinými druhy dělení analytických kategorií. Styly mohou být určovány inteligencemi a naopak inteligence styly. Pro toto existuje empiricky doložený důkaz. Někteří kritici přicházejí i s názorem, že sedm inteligencí je horší než inteligence jedna. Lidé tak mohou nabýt dojmu, že jsou neschopní v mnoha oborech najednou, a rozdělení inteligencí se bude využívat ke stigmatizaci skupin i jednotlivců. Teorie rozmanitých inteligencí ale vznikla jako teorie vědecká a ne jako nástroj sociální politiky. Jako kteroukoliv jinou teorii je možno i tuto lze zneužít.