Německá otázka

Základní informace - Německá otázka

Název práce: Německá otázka

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2010

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Německá otázka

První světová válka skončila rozpadem habsburské monarchie a Češi stáli na straně vítězů. V nově vzniklém Československu se tak vzájemné vztahy obrátily. Němci museli bojovat za rovnoprávnost, zatímco Češi se houževnatě drželi své nabyté nadřazenosti. Teď bylo především na samotných Češích vytvořit smířlivou atmosféru v novém státě, a tím i základní podmínky pro získání německé loajality ke své republice. Československá vláda však v tomto směru zklamala. Její postoj k národnostní otázce byl nejen krátkozraký, ale byl v přímém rozporu se zásadami Beneše a Masaryka. Těžko se dalo očekávat, že se sudetští Němci, kteří donedávna tvořili vládnoucí třídu a představovali plnou jednu třetinu obyvatelstva, spokojí s minoritním právem. Když se na politické scéně objevil Hitler, sudetoněmecký problém se stal problémem mezinárodním. Německo se nikdy nevyrovnalo se svou porážkou v první světové válce a Henlainova rozvratná činnost na našem území vytvořila ze sudetských Němců nesmiřitelné nepřátele republiky nejen v očích Čechů, ale i v očích světa. Po druhé světové válce se Češi opět ocitli v táboře vítězů a vzájemné soužití Čechů a Němců na jednom území se stalo vyhraněnějším.
Edvard Beneš v exilu dlouho přemýšlel a četných jednáních s W. Jakschem zkoumal řešení sudetoněmecké otázky. Jaksch spoléhající na přízeň britské politiky žádal však od Beneše stejnou porci samosprávy jako svého času Henlain. Jednu chvíli se zdálo, že se shodnou na vytvoření tří samosprávných sudetských žup, do kterých se přestěhuje německé obyvatelstvo z českého území. Silné protiněmecké smýšlení se šířilo celou Evropou. Skutečnost, že německé menšiny nejenom v Československu a Polsku, ale také později v Dánsku, Norsku, Belgii a dokonce i ve Francii usnadnily hitlerovskou agresi, nastolila v evropském měřítku otázku, zda by problém menšin v Evropě neměl být řešen Hitlerovým vlastním způsobem, tedy přesuny obyvatelstva. Edvard Beneš navzdory tomu stále ještě projevoval umírněnost, i když depeše z domova ho upozorňovaly na sílící radikalismus, požadující, aby byly po válce zachovány historické hranice českých zemí a všichni Němci vystěhováni z republiky. Beneš vytrvale vyjednával s Jakschem a byl nakloněn ústupkům. Domácí odboj ho však po nástupu Haydricha a po teroru haydrichiády přinutil k přijetí odsunového programu. Začal tedy usilovat o souhlas velmocí s projektem odsunu, na němž se postupně shodly všechny rozhodující proudy československého odboje včetně komunistů. 4. června 1942 při jednáních na ministerstvu zahraničí v Londýně britský ministr Nichols informoval Edvarda Beneše, že britská vláda nemá v úmyslu postavit se proti zásadě odsunu menšinového obyvatelstva z Československa v zájmu co největší homogenity země z hlediska národnostního. Beneš však chtěl z poválečného Československa odsunout sudetské Němce jen na základě jejich prokazatelné individuální "válečné viny", avšak britské ministerstvo zahraničí to odmítlo: obávalo se, že by Spojenci nemohli ze střední Evropy odsunout velké počty Němců, jak plánovali. Sir Alexander Cadogan z britského ministerstva zahraničí argumentoval takto:
"Mám velké pochybnosti o tomto principu vyhoštění jen "vinných" ... protože se obávám, že by to vedlo k omezení našeho práva provést opravdu podstatné přesuny obyvatelstva. Zřejmě budeme chtít (a Američané to asi navrhnou) využít tohoto prostředku ve značně velkém měřítku." (Dokument britského ministerstva zahraničních věcí FO 371 30835 C9161/326/12A. Cadogan minute, 29. září 1942)
Před odjezdem na jednání s Rooseveltem 6. května 1943 položil Beneš otázku sudetských Němců také sovětskému velvyslanci v Londýně Bogomolovi. Během svého pobytu ve Washingtonu byl pak Beneš informován, že Sovětský svaz zaujal k odsunu kladný postoj. Zbývalo pro tento návrh získat Spojené státy. Roosevelt dal po společných jednáních Benešovi plný souhlas a tak plné dva roky před skončením války byl odsun sudetských Němců v principu spojenci schválen. Britská vláda pak v prosinci 1943 vytvořila "Mezivládní výbor pro odsun německého obyvatelstva", jehož šéfem byl John Troutbeck. Československá vláda předložila definitivní memorandum o odsunu sudetských Němců trojstranné Evropské poradní radě v srpnu 1944, ale bylo schváleno až rok po válce. Tento výbor však nezačlenil odsud Němců do podmínek německé kapitulace, a tak posléze vznikla debata o tom, zda byl odsun legální.
    17. března 1945 cestou na osvobozené Slovensko Beneš formálně oznámil z Moskvy, že Československo bude národním státem bez zvláštních práv pro menšiny. Ve vládním programu vyhlášeném v Košicích po příjezdu vlády na Slovensko 5. dubna se jasně praví, že bývalí občané Československa německé a maďarské národnosti budou odsunuti a jejich majetek konfiskován, pokud se neprokáže jejich loajálnost k Československu. Košický vládní program, který byl formulován jako řada dekretů vydaných od května do října 1945 legalizoval odsun vnitřně. Tyto dekrety jsou označovány přídomkem Benešovy, ačkoli Beneš byl jen jejich signatářem, nikoli iniciátorem a tvůrcem. Forma prezidentských dekretů byla provizoriem nahrazujícím zákonodárná usnesení parlamentu do doby, než byl na základě voleb řádně ustanoven. Vládním dekretem z 21. června byl konfiskován pozemkový majetek sudetských Němců a dekretem z 2. srpna byli sudetští Němci zbaveni československého občanství. Z těchto osob byli vyňati:
a)     Němci a Maďaři, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky (§ 1, odst. 3 Dekretu č. 33/1945 Sb.) a osoby, kterým se zachovává československé státní občanství (§ 2 téhož dekretu)
b)     osoby ze smíšených manželství, v nichž jeden z manželů je národnosti německé
c)     osoby české nebo slovenské národnosti, které se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásily k německé národnosti, nebo se ucházely o německou státní příslušnost
d)     osoby přestárlé, jejichž blízcí příbuzní jsou čs. státními příslušníky a zavazují se o tyto německé příbuzné pečovat tak, aby nebyly na obtíž veřejné péči (rozhodnutí činilo Ministerstvo vnitra až do rozhodnutí nesmělo být rozhodnuto o přesunu)
e)     osoby taxativně vypočtené ve směrnicích Ministerstva vnitra (tzv. průmysloví specialisté a jejich rodiny)
f)     osoby židovského původu, německé či maďarské národnosti, pokud nebyly germanizátory podle výnosu Ministerstva vnitra.
    V zásadě se při určování národnosti vycházelo ze subjektivního prohlášení osoby o národnosti, které muselo být potvrzeno některými objektivními znaky jako například úředním přihlášením se k určité národnosti při sčítání lidu v roce 1930, policejním hlášením, přihláškou do škol, listy pro domácnost, školním vysvědčením, užíváním jazyka, členstvím v politických stranách a spolcích sdružující osoby určité národnosti apod.
    Při projevu 12. května 1945 v Brně prohlásil Beneš, že „německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat“, a čtyři dny nato na Staroměstském náměstí v Praze, že „bude třeba vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku“. Přestože odsun začal fakticky již evakuací mnoha sudetských Němců před postupující frontou a k samotnému "vyhánění" začalo docházet již v průběhu tzv. Květnového povstání, tak tento projev prezidenta byl podle některých tím konkrétním a bezprostředním impulsem k tzv. „divokému odsunu“. Tedy ještě dříve než vítězné mocnosti schválily provedení transferu sudetských Němců a než příslušné československé zákonodárné instituce stačily přijmout právní normy, některé mocenské orgány i jednotlivci ze své iniciativy i podle tajných směrnic shora (12. června 1945 byl vydán tajný výnos Hlavního štábu, jímž se nařizovalo vystěhování Němců) soustřeďovali německé občany a bezohledným způsobem je doslova vyháněli z jejich domovů za hranice, přičemž zabavovali jejich majetek. V ČSR má tedy odsun 2 fáze. 1. fáze začíná hned po skončení války a je nazývána divokým odsunem. Tento divoký odsun byl skutečně vyhnáním, protože o něm nerozhodla vláda na základě mezinárodních smluv jako tomu bylo v druhé fázi. Byl organizován místními národními výbory, pokud již byly zkonstituovány, nebo Čechy, kteří zde žili. Podílely se na něm také revoluční gardy, jimž občané pro jejich zkratku RG přezdívali rabovací gardy. Samotné vystěhování probíhalo většinou bez dlouhých příprav a nepříliš humánním způsobem. Němci museli někdy i do 30 minut opustit své domovy jen s příručním zavazadlem. Docházelo i roztržení rodin. Navíc na druhé straně hranic nebylo pro ně ještě nic připraveno. Nejmarkantnější příklad surového provádění této akce je pochod 20 000 vysídlených brněnských Němců, nazvaný pochodem smrti. Byl vynucen demonstrací občanů, kteří se tak mstili za nacistický útlak a teror. Při tomto divokém odsunu zemřelo mnoho sudetských Němců a to různým způsobem, buď na vysílení jako tomu bylo při pochodu z Brna nebo byli zavražděni při rabování jejich majetku. Kolik sudetských Němců zemřelo, nikdo neví. Češi připouští desítky tisíc mrtvých, nejčastěji 20 000, sudetští Němci však uvádějí stovky tisíc mrtvých, což je ale velice pravděpodobně přehnané. Zprávy o divokém odsunu pronikaly i do zahraničí a vyvolávaly znepokojení a nesouhlas v politických i diplomatických kruzích. Československá vláda se tak 3. července obrátila na vlády tří vítězných mocností s žádostí o podporu vysídlení většiny Němců i Maďarů. Odsunu Němců se tak dostalo oficiálního mezinárodního uznání na konferenci v braniborské Postupimi v rozmezí 17. července do 2. srpna 1945, kde tři světové velmoci představovali Josef Stalin za Sovětský svaz, Harry Truman za Spojené státy a Winston Churchill za Spojené království (který byl ovšem v průběhu konference po prohraných domácích volbách nahrazen Clementem Attleem). Bylo zde schváleno vyhnání Němců nejen z Československa, ale i z Maďarska a Polska.
    Organizovaný odsun Němců začal až v lednu 1946. 16. srpna odpovědělo ministerstvo zahraničí na prohlášení spojenců a informovalo spojeneckou řídící radu, že jednotlivé odsuny byly ukončeny a že ČSR si přeje z republiky odsunout asi 2 500 000 Němců. 20. listopadu 1945 schválila spojenecká řídící rada československou žádost. Rozhodla, že z Československa, Rakouska a Maďarska bude odsunuto 3 150 000 Němců. Ze sudetských Němců mělo být 1 750 000 odsunuto do americké okupační zóny a zbylých 750 000 do ruské zóny v Německu. Provedením odsunu bylo pověřeno ministerstvo vnitra s komunistou Noskem v čele. Vytvořilo asi 107 sběrných středisek, odkud byl odsun organizován, tedy 75 v Čechách, 29 na Moravě a 85 na Slovensku; každé po 1200 lidí. 25. ledna 1946 vyjel z republiky první vlak s 1209 sudetskými Němci, z nichž bylo 294 mužů, 700 žen a 214 dětí. Od té doby odsun pokračoval, zpočátku čtyři a později šest vlaků denně. Během dubna a května se československá vláda a americké a sovětské vojenské úřady dohodly, že každý odsunutý Němec má nárok na to, aby si s sebou vzal 500 marek a 50kg zavazadel do sovětské zóny a 75kg zavazadel do americké. Němečtí demokraté nebyli do odsunu zařazováni, ale pokud si přáli, mohli ze země odejít. V tom případě si mohli vzít veškerý svůj majetek a 1000 marek každý. Majetek, který zanechali v Československu, mohla spravovat osoba jimi určená. V důsledku přelidnění americké zóny poklesl 15. června počet vlaků opět na čtyři a později na tři vlaky denně, až nakonec byly odsuny 30. listopadu 1946 na čas pozastaveny.
    Na počátku roku 1947 zbývalo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přesně 216 545 Němců a dalších 24 167 na Slovensku, tedy celkem 240 712 v celé republice. Z nich 101 219 v Čechách a 13 712 na Moravě a Slezsku bylo klasifikováno jako antifašisté nebo kvalifikovaní dělníci či příslušníci jejich rodin.
    Když byl odsun 12. října 1947 prohlášen za ukončený, zůstalo údajně v republice 192 000 Němců ve srovnání s 3 318 445 Němci, kteří žili v Československu podle sčítání lidu z roku 1930. Počet Němců, který na našem území zůstal po odsunu, byl nevýznamný. Činil pouze necelých 6%. To znamená, že soužití mezi těmito dvěma národy – sudetskými Němci a Čechy – dospělo po dlouhém a často bouřlivém období sedmi a půl století ke svému konci.
          Prvním a zatím jediným oficiálním představitelem na české straně, který vyjádřil politování nad deportacemi sudetských Němců, byl v lednu 1990 prezident Václav Havel. Po vlně kritiky, která se za to na jeho hlavu ze všech stran snesla, však Havel svůj postoj přehodnotil a v následujících projevech (např. v r. 1995 v Bonnu) se již vrátil k tradičnímu českému stanovisku, tj. že deportace byly spravedlivou odplatou za kolaboraci sudetských Němců s nacismem.