Komparace zahraniční výchovně-vzdělávací soustavy se soustavou české republiky

Základní informace

Název práce: Komparace zahraniční výchovně-vzdělávací soustavy se soustavou České republiky

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2010

Poznámka: PRÁCE ZDARMA !

Komparace zahraniční výchovně-vzdělávací soustavy se soustavou české republiky

V rámci této práce provedeme komparaci výchovně – vzdělávací soustavy České republiky a Finska. Proč bylo vybráno právě Finsko? Především se jedná o jeden z členských států Evropské unie. Ale především: při analýze mediálních obsahů se nelze zbavit dojmu, že finské školství je tomu českému často kladeno za vzor. Finští žáci a studenti opakovaně dosahují jedněch z nejlepších výsledků v různých mezinárodních výzkumech a srovnáních vědomostí a dovedností. Zároveň je uváděno, že finskému výchovnému a vzdělávacímu systému se velmi dobře daří vyrovnávat různé handicapy, které si děti do školy přinášejí z rodiny. Prostřednictvím komparace české a finské výchovně – vzdělávací soustavy se pokusíme vystihnout rozdíly mezi nimi a definovat možnosti, které nabízí inspirace finským modelem.
Co se týče preprimárního vzdělávání ve Finsku, je nutné konstatovat, že děti, které dovrší šest let věku, mohou navštěvovat školku. Ta je obvykle součástí spádové školy a představuje tak v podstatě přípravný ročník před zahájením povinné školní docházky. Docházka do školky totiž není povinná. Příslušná obec ve Finsku však musí tuto možnost pro děti zajistit. Preprimární výchova a vzdělávání tak ve Finsku na rozdíl od České republiky přesahuje až do věku sedmi let. Kromě toho však děti ve Finsku mohou navštěvovat domácí mateřské školy neboli perhepäivähoito. Jedná se o takovou instituci, kdy určitá matka se stará v průběhu dne nejen o své vlastní děti, nýbrž i o děti z několika dalších rodin. Český systém preprimárního vzdělávání tudíž spadá pod tzv. školský model, kdežto ten finský náleží do rodinného modelu.
Dodejme ještě, že míra účasti dětí v preprimárním vzdělávání byl v roce 2005 v České republice 88,3 % a patřila tak k nejvyšším v rámci Evropské unie, zatímco ve Finsku činila pouze 49,0 %. Průměrná délka preprimárního vzdělávání pak v uvedeném roce činila v České republice 3 roky, zatímco ve Finsku 2,3 roku.
Primární vzdělávání je v České republice zahajováno v šesti letech věku dítěte, kdežto ve Finsku, jak již bylo výše naznačeno, v sedmi letech věku dítěte. Podobně je tomu i u dalších severských členů Evropské unie. V této souvislosti musíme připomenout, že v České republice primární vzdělávání společně s nižší úrovní vzdělávání sekundárního tvoří povinné vzdělávání v celkové délce devíti let. Ve Finsku je povinné vzdělávání rovněž vymezenou lhůtou devíti let, avšak neexistuje zde institucionální rozlišení primárního a nižšího sekundárního stupně. Primární vzdělávání ve Finsku má celkem šest ročníků pro děti ve věku 7 až 13 let, na které navazuje vyšší stupeň jednotné devítileté školy s dalšími třemi ročníky. Finští žáci tedy ukončují povinné vzdělávání ve věku zhruba 16 let, zatímco čeští žáci tak činí přibližně o rok dříve s výjimkou těch, kteří získali odklad.
Mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly co do množství času, které je věnováno na školní vzdělávání v určitém věku žáků. Jak je tomu v případě povinného vzdělávání českých a finských žáků? Finsko je zemí s absolutně nejnižší časovou dotací pro vzdělávání. Počet hodin povinného vyučování ročně u dětí ve věku sedmi až osmi let činí v České republice 645 hodin, kdežto ve Finsku pouze 530. Průměr všech zemí Evropské unie je přitom 752 hodin. V případě dětí ve věku 12 až 14 let platí pro Českou republiku údaj 800 hodin a pro Finsko jen 796. Tyto údaje je vhodné doplnit daty dokládajícími počet žáků připadajících na jednoho učitele. V České republice to je 18,9 na primární úrovni a 14,4 na úrovni nižší sekundární. Pro Finsko pak platí údaje 15,8 a 10,6. Finské školství tedy v přepočtu na žáka disponuje větším počtem učitelů.
Přibližně 90 % finských žáků, kteří ukončí povinné vzdělávání, dál pokračuje ve studiu na střední škole. Podobně je tomu i v České republice. I tato úroveň vzdělávání, která odpovídá vyššímu sekundárnímu vzdělávání v České republice, je bezplatně zajišťována příslušnými městskými částmi. Střední školy také svým žákům, podobně jako v České republice, poskytují teplý oběd. Střední vzdělání ve Finsku poskytují především gymnázia, na kterých studuje více než polovina středoškoláků, a dále tříleté odborné školy s různým, převážně však praktickým zaměřením. V této souvislosti je nutné upozornit, že finská gymnázia připomínají svojí strukturou spíše vysoké školy. Studenti zde totiž absolvují různé přednášky, přičemž některé z nich jsou povinné, zatímco jiné jsou volitelné nebo dokonce nepovinné. Studium na finském gymnáziu trvá přibližně dva až tři roky, přičemž tato délka záleží především na individuální úspěšnosti studenta. Studium na gymnáziu je ve Finsku stejně jako v České republice zakončeno státní maturitní zkouškou.
V případě terciárního vzdělávání můžeme konstatovat, že jak v České republice, tak i ve Finsku se setkáváme s terciárním vzděláváním neuniverzitního charakteru. V České republice se jedná o vyšší odborné školy, zakládané již od roku 1991 a legalizované v roce 1996. V roce 2004 existovalo celkem 174 vyšších odborných škol, na kterých se připravovalo celkem 29 759 studentů. Finsko zavádělo terciární vzdělávání neuniverzitního charakteru také již na počátku 90. let 20. století. Jedná se o polytechniky neboli o odborné vysoké školy, kterých je zde 22 s přibližně 26 000 studenty. Studium na finských polytechnikách je ukončováno diplomem a je považováno za ekvivalentní k bakalářskému programu na vysokých školách.
Počet uchazečů o studium na plnohodnotné vysoké školy je ve Finsku výrazně vyšší, než kolik činí kapacita otvíraných prvních ročníků. Studenti ve Finsku jsou k vysokoškolskému studiu přijímáni na základě výsledků státních maturitních zkoušek. Některé univerzity používají kombinaci výsledků maturitní zkoušky a vlastního vstupního testu. Oba státy, tedy Finsko i Česká republika, uplatňují v případě přístupu k terciárnímu vzdělávání tzv. numerus clausus. Ve Finsku se tak děje prostřednictvím rámcových pokynů vlády, na jejichž základě jednotlivé univerzity každoročně určují počty nově přijímaných studentů.
V úvodu této práce byla naznačena možnost inspirace českého školství jeho finským protějškem. Můžeme se tedy ve Finsku inspirovat? V oblasti organizace školství lze konstatovat, že žádné zásadní rozdíly nespatřujeme. Je však nutné zdůraznit, že silnou stránkou finského školství je především poskytování vzdělání všem dětem bez jakýchkoli výhrad a vylučování. Finské školství, především pak to základní, se snaží přizpůsobit výuku potřebám jednotlivých žáků. Na individualizaci školní výuky a na podporu různě disponovaných žáků, ať se již jedná o žáky mimořádně nadané či o žáky se specifickými vzdělávacími potřebami, je také kladen velký důraz již při samotné vysokoškolské přípravě učitelů. Dodejme ještě, že finští učitelé se nezaměřují přednostně na porovnání jednotlivých žáků mezi sebou, nýbrž na sledování individuálního pokroku, kterého každého z nich dosáhl, a na podporu již zmíněných žáků se specifickými potřebami.
Tyto přednosti finského školství jsou jistě dány a usnadněny i menším počtem žáků, připadajících na jednoho učitele. Je však otázkou, zda – li se jedná o hlavní příčinu zmíněných předností. V každém případě však mohou českému výchovnému a vzdělávacímu systému sloužit jako inspirace.

Literatura

MATALOVÁ, Irena. Finsko – škola zdarma pro všechny. (online) Moderní vyučování, 2010. Dostupné z WWW: http://www.modernivyucovani.cz, Citováno dne 26. 10. 2010.
PRŮCHA, Jan. Srovnávací pedagogika. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-155-7.
VÁŇOVÁ, Miroslava. Srovnávací pedagogika. Praha: vydavatelství UJAK Praha, 2009. ISBN 978-80-86723-68-6.