K. J. Kuschel: Spor o Abrahama

Základní informace - K. J. Kuschel: Spor o Abrahama

Název práce: K. J. Kuschel: Spor o Abrahama

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2010

Poznámka: PRÁCE ZDARMA


K. J. Kuschel: Spor o Abrahama

K. J. Kuschel je známý katolický teolog, působí jako profesor teologie na universitě v Tűbingenu a je také ředitel Ústavu pro ekumenická zkoumání. U nás byl kromě knihy Spor o Abrahama vydána jeho kniha "Teologie dvacátého století" a dále také kniha "Tvořím tmu a zlo - Je Bůh odpovědný za zlo?". K. J. Kuschel také spolupracuje na projektu Hanse Kűnga "Světový étos" a spolu s ním k tomuto tématu vydal knihu "Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboženství". V knize Spor o Abrahama vykresluje Kuschel Abrahama jako skutečně žijící postavu z druhého tisíciletí před naším letopočtem a zdrojem poznatků o něm jsou pro něho zejména kapitoly knihy Genesis (kniha Mojžíšova). Na příkladu vztahu judaismu, křesťanství a islámu k Abrahamovi pak ukázuje, že jednotlivé víry se těžko vyrovnávají s určitými rysy osobnosti Abrahama. A především pak s jeho univerzálním posláním, kdy podle Genesis 12,3 v něm mají dojít požehnání veškerý lid na zemi. V jednotlivých náboženstvích se pak stále více prosazuje partikularismus, tedy snaha Abrahama přisvojit si pro sebe, tzn. jako prapraotce Židů, křesťanů, i muslimů. Přitom Abraham je podle autora zejména a především archetypem, - člověkem dávné touhy po poznání Boha za hranicí tohoto materiálního světa, jedná se o člověka schopného překročit zdejší svět a vkročit do spirituálního tajemství světa, který je neviditelný a božský. Na to poukazuje mimo jiné také hra "Muž z Uru" kterou napsala německá spisovatelka Nella Sachs, nositelka Nobelovy ceny za literaturu (tato hra je také přiložena na úvod knihy Kuschelovy knihy jako úvod k vlastnímu rozboru tématu knihy). Ve hře figuruje mladý Abraham (zde nazývaný jako Abram) který se dokáže postavit na odpor autokracii boha Sina a zároveň i světské tyranii Nimroda. V kapitole knihy věnované vztahu judaismus k Abrahamovi autor zdůrazňuje, že Abraham nebyl Izraelita, ale pocházel z Babylonské říše. Dále poukazuje na skutečnost, že Abrahamovi byl Jahveh coby Bůh Israele neznámý - Abraham uctíval svého vlastního Boha, tzv. Boha Abrahamova (Jahveh se v Bibli objevuje teprve v knize Exodus a sice v souvislosti s Mojžíšem a svým zjevením na hoře Sinaj); dále Abraham neznal chrámový kult svého Boha, nebyl knězem a oltáře pro svého Boha stavěl bez rozpaků vedle oltářů postavených pro jiné bohy; Abraham ještě neznal Písmo a tedy ani Tóru, znal jen jeden ritus (a to obřízku), jinak jeho náboženství spočívalo pouze na důvěře v Boha a v poctivosti a spravedlnosti.

Teprve později došlo k propojení této postavy s požadavky výlučnosti židovského náboženství, čistoty národa, jednoty v chrámě a poslušnosti vůči Bibli. Ještě později došlo k politizování Abrahama (především v době makabejských válek), k jeho idealizaci v duchu helénizmu (jako archaického vzoru poznání Boha ale také nositele kultury) a nakonec k jeho halachizaci rabíny (Abraham jako kněz a první rabín, jako počátek a konec všech věcí, jako první monoteista a dokonce misionář, jako prapraotec vyvoleného národa a jako prapraotec všech konvertitů). Zde ovšem došlo k zásadnímu nahrazení Božího požehnání pro národy světa výlučnou linií požehnání Abraham - Izák - Jákob, kdy jenom Židé spolu s konvertity jsou pravými dětmi Abrahamovými (zde si připomněme, že Abraham měl celkem osm synů- Izmaele s Hagar, Izáka se Sárou, Zimrána, Jokšána, Medána, Midjána, Jišbáka a Šúacha s Ketúrou). V části Abraham a křesťanství autor především připomíná, že Ježíš Kristu šlo o obnovu Izraele, nikoliv o založení nového náboženství a překonání Izraelského ritu. A dokonce i apoštol Pavel věděl, že i přes odmítnutí Ježíše jako Mesiáše zůstává Izrael Božím synem, a to "pro své otce". Sliby dané Bohem Abrahamovi a Izákovi nebyly a nejsou odvolány. Nežidé si pak prý musí být stále vědomi toho, že jsou jako větve plané olivy naroubovány na ušlechtilou olivu. Část Židů sice propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, dokud nevejde plný počet pohanů a pak "bude spasen všechen Izrael". Žid Pavel tak bojuje proti židovskému partikularismu ve prospěch židovského universalismu. Kdo věří v Boží jednání v Ježíši Kristu, je duchovním dítětem Abrahamovým, ať je Žid či Nežid. V Kristu je od Židů odňata výlučnost zprostředkování spásy, aniž by ovšem byli Židé ze spásy vyloučeni. Podobně mysleli i evangelisté Matouš a Lukáš. Ovšem už u evangelisty Jana začíná přivlastňování Abrahama křesťany. V osmé kapitole Janova jsou někteří Židé (konkrétně zákoníci a farizejové) označeni ne za děti Abrahamovy nebo děti Boží, ale přímo za děti ďáblovy. Další křesťanštění Abrahama proběhlo v dobách rané církve. V listu Barnabášově se Abraham stává výlučným svědkem Kristovým, v listech Ignácových je židovství už chápáno jako už mrtvé náboženství, v Justinově dialogu jsou již jen křesťané považováni za děti Abrahamovy. Augustin Aurelius v pátém století našeho letopočtu pak už nikoho nenechává na pochybách, neboť podle něj po Ježíšově smrti a vzkříšení katolická církev definitivně vystřídala, totálně nahradila starší židovské náboženství. Židovské dědictví tak bylo zcela pokřesťanštěno. Tělesný Izrael přišel o vše - Boží vyvolení, smlouvu, přikázání, Písmo, mesiášská zaslíbení - všechno přešlo nyní na duchovní Izrael, na katolickou církev. A po vymazání Izraele přišel za zhruba 15 století pokus o jeho fyzické vymazání, kdy se teologický antijudaiusmus a rasový antisemitismus spojily ve smrtelnou látku, které židovský lid málem padl za oběť nacistickému běsnění.

V úvodu části Abraham a islám autor v knize vypráví příběh "problematického" Abrahamova syna Ismaela. Skutečností je, že nikoliv Izák, nýbrž Ismael byl Abrahamovým prvorozeným synem; že Ismael přijímá ještě před Izákem znamení smlouvy, tj. obřízku, a to ve stejný den jako Abraham; že nejen Izákovo, ale i Ismaelovo přežití stojí pod zvláštní Boží ochranou a požehnáním a že také z Iszmaele vzejde národ. Skrze svých dvanáct synů se totiž Ismael stal praotcem Arabů. A svůj původ od Abrahama a Izmaele odvozoval arabský kmen Kurajšovců, z něhož vyšel Mohamed. Ten se cítil být prorokem Arabů a zpočátku jim nechtěl zvěstovat nijakou novou víru, nýbrž jim chtěl připomenout prastarou víru a nově zvěstovat to, co již bylo zachyceno ve dřívějších zjeveních darovaných Bohem Židům a křesťanům. Abraham (arabsky Ibráhím) je pro něho především vzorem důsledného a přísného monoteismu a korunním svědkem proti modlám. Původně Mohamed dokonce počítal se spojenectvím s medínskými Židy při obraně společné monoteistické víry proti zatím nevěřícím Arabům z Mekky. Židé však nechtěli uznat jeho prorockou roli a tak došlo k roztržce se Židy, kteří nakonec byli povražděni. Dochází k arabizaci Mohamedova poselství: Mohamed obvinil Židy ze zfalšování Písma, mimo jiné ze zatajování znamení, které měly údajně ukazovat na jeho zjevení; změnil směr modlitby k Mekce (předtím k Jeruzalému); termín postu stanovil na měsíc ramadán; učinil pohanskou svatyni Kaa'bu centrem muslimského náboženství, ovšem její založení již připisoval Abrahamovi. Abraham stal vzorem správného muslima, jehož víra se proděláním zkoušek stala osvědčenou vírou v Boha, která ho vede k následování Boží vůle. Muslim stejně jako Abraham nesmí být modloslužebníkem, je hánífem (tj. věří v jednoho Boha) a je odevzdaný do vůle Boží. I v islámu dochází tedy k přisvojení si Abrahama ummou - tj. k paradoxní islamizaci nemuslima Abrahama. Sám Mohamed se pak začíná považovat nejen za posla Božího, nýbrž dokonce za "pečeť proroků" (toho, který přináší poslední a nejdokonalejší zjevení. Jediným náboženstvím u Boha se pro něho stává islám, jehož je on sám prorokem. Další (druhá) část Kuschelovy knihy je věnována perspektivám abrahamovského ekumenismu. V této části autor knihy vyzývá v duchu Deklarace Parlamentu světových náboženství k dialogu mezi náboženstvími, zejména mezi tak blízkými náboženstvími jakými jsou judaismus, křesťanství a islám. Dialog vycházející z víry by měl být oproštěn od fanatismu a měl by obsahovat soutěžení v dobrém. Autor se zde odvolává na súru 5,48- "Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků!" a na súru 2,107-113- "V den zmrtvýchvstání však Bůh rozsoudí mezi nimi to, oč se hádali." Autor také připomíná možnost spásy pro ostatní ve znamení Noemově podle židovství (spása i pro pohany, když plní sedmero Noemových přikázání ohledně soudnictví, zákazu modloslužby a rouhání, vraždy, krádeže, smilstva a násilí vůči živým tvorům); možnost spásy nekřesťanů podle křesťanství (pro ty, kdo se bez vlastní viny nemohli seznámit s evangeliem Ježíše Krista a jeho církví); stanovisko Druhého vatikánského koncilu, že muslimové a křesťané se klanějí "jednomu Bohu"; zákaz donucování ve víře podle islámu a nezbytnost přijetí plurality tří abrahamovských náboženství. Také v islámu najdeme súru, podle které: "Nebudiž žádného donucování v náboženství!".

Abraham nemá nahrazovat Mojžíše, Ježíše ani Muhammada, nelze obcházet či nivelizovat strukturální teologické rozdílnosti židovství, křesťanství a islámu. Pro všechna tato náboženství je však Abraham pravzorem víry a ústřední kritickou postavou opravdovosti a čistoty jejich víry. Jeho cizost mu umožňuje být východiskem pro žádoucí kritiku všech tradic. Když Židé, křesťané a muslimové budou brát vážně svůj společný dějinný původ: Abrahama, Sáru i Hagaru, poznají své zvláštní vzájemné propojení, budou si prokazovat vzájemnou úctu a budou si vědomi vzájemné odpovědnosti, sounáležitosti, péče a solidarity. Z politické oblasti pak v knize autor uvádí příklad abrahamovské mírové mise Anvara as-Sádátá, která umožnila nastolit mír mezi Izraelem a Egyptem, což ho ovšem stálo život. V závěru knihy se autor ptá, zda se mohou Židé, křesťané a muslimové modlit spolu. Nejenže na tuto otázku odpovídá kladně (neboť bez spiritualismu není ekumenismu), dokonce dává příklady možných modliteb věřících z jednotlivých náboženství. Autor poukazuje v závěru knihy že fakt, jak moc žádoucí jsou společné modlitby za mír a za usmíření, dokazuje nejen dnešní napjatá situace na Blízkém Východě. Lze pak doufat, že Židé, křesťané a muslimové naleznou cestu k upřímnému abrahamovskému bratrství, nebudou strnule lpět na minulosti a budou ochotni se jako Abraham vždy vydat na cestu a být tak požehnáním pro celé lidstvo. V našem vědomí by mělo trvale zakořenit poznání, že Židé, křesťané a muslimové věří jako Abraham ve stejného Boha, jenž oživuje mrtvé a to, co není, povolává k životu.

Klíčová slova - K. J. Kuschel: Spor o Abrahama

Teologie, náboženství, judaismus, křesťanství, islám, církev, víra, dialog



Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde