H.L.A. Hart – Pojem práva

Základní informace - H.L.A. Hart – Pojem práva

Název práce: H.L.A. Hart – Pojem práva

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2010

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

H.L.A. Hart – Pojem práva

Hartova klíčová kniha Pojem práva (v originále The Concept of Law) je důležitým titulem v oboru teorie práva. Dílo je rozděleno na deset kapitol, z nichž každá je členěna na podkapitoly a dále na závěr obsahující dodatky. Autor nejprve poukazuje na komplikovanost právní teorie, podle které je značně obtížné odpovědět uspokojivě na otázku co je vlastně právo. Existují tři neustále se opakující otázky: jak se právo liší od příkazů podložených hrozbami a jak se k nim vztahuje, a co jsou to pravidla a do jaké míry je právo jejich záležitostí. Rozptýlit pochybnosti a vnést světlo do zmatku v těchto otázkách se stalo hlavním cílem většiny spekulací o povaze práva. Hart kritizuje pojem práva jako systém rozkazů (příkazů) suverénního panovníka, protože to neumožňuje pojmout objektivně některé důležité prvky právního systému. Analytická jurisprudence tedy nevyhovuje v mnoha směrech. Je patrné, že ze všech složek práva jsou nejvíce podobné příkazům založených na hrozbách jedné osoby ostatním v trestních předpisech, které zakazují nebo přikazují určité konání či opomenutí pod hrozbou sankce. Zákon se přesto liší od takových příkazů v tom směru, že se obecně použije i na ty, kdo jej přijali, a ne jenom na ty druhé. Jsou zde některé další sféry práva, které udělují pravomoc k rozhodovacím nebo legislativním úkonům nebo k zakládání či měnění právních vztahů, které nemůžou být rozumně pojaty jako příkazy založené na hrozbách. Jsou zde pravidla, která se liší ve způsobu vzniku od příkazů, protože nezískávají svou existenci něčím podobným k explicitním předpisům. Analýza práva v termínech suverénního panovníka, který je již dlouho poslouchán a nezbytně je vyjmut ze všech omezení v právním smyslu, selhávají navíc v otázce pokračování (kontinuity) zákonodárné autority, a osoba suveréna nemůže být identifikována ani s voliči, ale ani se zákonodárnou mocí moderního státu. Ztotožnění suverénního panovníka s mocí bez vnějšího omezení naráží na mnohé překážky. Stačí se podívat na ústavy euroatlantického světa, které ukládají zákonodárcům četné mantinely tím, že jim přikazují respektovat určitá kritéria nebo zakazují tvořit právo určitého ražení (druhu). Dokonce i při ztotožnění suveréna s lidmi nebo s voličskou základnou jsou tyto entity omezeny, a to především v procedurálních otázkách.

Není možné zapomenout ani na fakt, že koncepce práva jakožto příkazů suverénního panovníka selhává při pokusech použít jej na taková odvětví práva, jako jsou kupříkladu mezinárodní právo nebo právo v raných (nerozvinutých) právních kulturách. Hart tvrdí, že chyby v pojetích Benthama a Austina pramení z nedostatečného rozkrytí pojmu „pravidlo“. Hart při tom postupuje od analýzy závazků. Co se závazků týká, vychází Hart z rozlišování mezi pojmy „být zavázán“ a „mít závazek“. Ne všechny zákony nařizují lidem, že něco mají nebo nemají dělat. Zákony jsou přirozeně velmi rozmanité. Ptáme se při jejich klasifikaci na obsah zákonů, způsob vzniku a rozsah jejich použití. Všechny právní systémy tak či onak obsahují zákony, jež se vzhledem k těmto třem oblastem rozcházejí s modelem obecného nařízení. Jednoduchému modelu práva jako donucovacích příkazů suveréna se v různých zásadních bodech nedaří napodobit některé charakteristické rysy právního systému. Aby Hart tuto skutečnost dokázal, poukazuje na známé prvky moderního státního práva a ukazuje, že je tato teorie zkresluje nebo se o nich vůbec nezmiňuje. Základy právního systému jsou založeny na situaci, kdy většina členů společenské skupiny ze zvyku poslouchá nařízení podložená hrozbami, jež vydává suverénní osoba či osoby, které ze zvyku neposlouchají nikoho. Tato společenská situace je údajně jednak nezbytnou a jednak dostatečnou podmínkou pro existenci práva. Jakmile se vzdáme názoru, že základy právního systému jsou založeny na zvyku poslušnosti vůči právně neomezenému suverénovi, a nahradíme ho pojetím základního pravidla uznání, jež systému pravidel poskytuje jeho kritéria platnosti, objeví se před námi řada důležitých otázek. Pravidlo, které je v krajním případě uplatňováno pro identifikaci zákona uniká všem konvečním kategoriím používaným pro popis právního systému, i když se má často za to, že tyto kategorie jsou vyčerpávající. Důkazy pro existenci právního systému musíme čerpat ze dvou odlišných segmentů společenského života. V běžném bezproblémovém případě, kdy lze sebejistě prohlásit, že právní systém existuje, je zřejmé, že se tyto dva segmenty ve svých charakteristických zájmech o právo shodují. Velmi zhruba řečeno jde o t, že pravidlům, jež jsou na ústřední úrovni uznána jako platná, lidé obecně prokazují poslušnost. Úřední oblast však někdy může být od oblasti soukromé oddělena v tom smyslu, že pravidlům platným podle těch kritérií platnosti, které používají soudy, se už obecně nenaslouchá.

V libovolně velké skupině lidí musí být hlavními nástroji společenské kontroly obecná pravidla, normy a principy, a nikoli konkrétní instrukce určené každému jednotlivci. Kdyby nebylo možné zprostředkovat velkému množství lidí obecné normy chování, jež by tito i bez dalších instrukcí chápali jako něco, co od nich v případě nutnosti vyžaduje jisté jednání, neexistovalo by to, co známe jako právo. Právo musí tudíž převážně, třebaže nikoli výhradně, odkazovat ke třídám lidí a ke třídám činů, věcí a okolností. Každý právní systém ponechává soudům a jiným veřejným činitelům důležitou rozsáhlou a otevřenou oblast jejich volnému uvážení, což vede k tomu, že se z původně neurčitých norem stávají normy určité. Dochází k tomu při odstraňování nejistot v zákonech nebo při vytváření a kvalifikaci pravidel, jež jsou autoritativními precedenty vyjadřována pouze všeobecně. Nicméně tyto činnosti – kdy jsou důležité a jen nedostatečně prostudované – nesmějí zastřít skutečnost, že jak rámec, v němž k nim dochází, tak jejich hlavní konečný „produkt“ tvoří jedno z obecných pravidel. Jsou to pravidla, jejichž použití mohou jednotlivci sledovat samo na sobě, aniž by se vraceli k úředním pokynům či úsudku. Poslední slovo, pokud jde o stanovení toho, co je právo, náleží nejvyššímu tribunálu. Pokud tak tribunál učiní, tvrzení, že se tento soud „mýlil“, nemá v rámci systému žádné důsledky: práva a povinnosti žádného subjektu se tím nemění. Toto rozhodnutí lze pochopitelně zbavit právních následků prostřednictvím zákonodárství, nicméně už sama skutečnost, že je nutné se k něčemu takovému vůbec uchýlit, jen ukazuje – co týče onoho práva – prázdnotu tvrzení, že rozhodnutí daného soudu bylo chybné. Formalismus a skepticismus vůči pravidlům jsou Skyllou a Charybdou právní teorie. Bývají do značné míry přehnané, ale jsou užitečné tam, kde se navzájem korigují. Pravda leží někde mezi nimi. Je třeba učinit ještě mnohé pro to, aby byla tato střední cesta názorně a podrobně popsána a aby se ukázaly rozličné typy argumentace, které soudy příznačně používají, kdykoli uplatňují tvořivou funkci, jíž jim ponechává otevřená struktura práva v zákonech nebo precedentech. Abychom osvětlili rysy charakteristické pro právo jako prostředek společenské kontroly, musíme zavést takové prvky, které nelze vytvořit na základě představ nařízení, hrozby, poslušnosti, zvyků a obecné platnosti. Mnohé z toho, co je typické pro právo, bývá zkreslováno snahou právo vysvětlit právě pomocí těchto jednoduchých termínů. Je nutné rozlišit představu obecného zvyku a představu společenského pravidla a zdůraznit vnitřní aspekt pravidel, jenž se projevuje v jejich používání jako směrodatných a kritických norem chování.

Mezi právem a morálkou existuje vztah, jenž je v jistém smyslu nutný a právě tento vztah si zasluhuje, aby byl považován za ústřední prvek při jakýchkoliv pokusech o analýzu a vysvětlení pojmu práva. Výrazy, které právníci nejčastěji používají při pozitivním hodnocení práva a jeho uplatňování anebo naopak při jeho odsuzování, jsou „spravedlivý“ a „nespravedlivý“. Velmi často také píší tak, jako by představy spravedlnosti a morálky splývaly. Pro to, aby spravedlnost měla významné místo v kritice právních opatření, skutečně existují velmi dobré důvody. Musíme si však uvědomit, že jde o charakteristický rys morálky a že zákony a jejich aplikace mohou mít, případně postrádat vynikající vlastnosti jiného druhu. Spravedlnost představuje jeden segment morálky, který se nezajímá o jednání jednotlivců, ale o způsoby, jak se zachází se třídami jednotlivců. Právě díky této skutečnosti je spravedlnost ve zvláštním ohledu relevantní pro kritiku práva a jiných veřejných či společenských institucí. Je to nejveřejnější a „nejsprávnější“ ze všech ctností. Principy spravedlnosti však ještě představu morálky nevyčerpávají a není pravda, že se veškerá kritika práva založená na morálce odehrává ve jménu spravedlnosti. Zákony mohou být odsouzeny jako morálně špatné jednoduše proto, že od lidí vyžadují, aby jednali nějakým konkrétním způsobem, který jim morálka zakazuje, nebo proto, že lidem zakazují, aby dělali to, co je morálně závazné. Morální závazek a povinnost tvoří základ společenské morálky, ale netvoří ji úplně. Musíme vzít v úvahu námitku týkající se způsobu, jakým je charakterizován morální závazek. Jsou používána čtyři kritéria k odlišení morálního závazku od jiných forem společenských norem či pravidel: důležitost, nedotknutelnost vůči záměrným změnám, dobrovolný charakter morálních předsudků a zvláštní forma morálního nátlaku. Tyto kritéria jsou v jistém smyslu formální. Neodkazují přímo k žádnému nutnému obsahu, jenž pravidla či normy musí mít, aby byly morální, a dokonce ani k žádnému účelu, jemuž musí sloužit ve společenském životě.