FISCHER, J. L.: Případ Sokrates

Základní informace - FISCHER, J. L.: Případ Sokrates

Název práce: FISCHER, J. L.: Případ Sokrates

Typ práce: Seminární práce

Rozsah práce: 15 stran

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2013

 

Souhrn - FISCHER, J. L.: Případ Sokrates

Hlavním záměrem Fischerovy knihy bylo pojednat o Sokratovi nelegendárním. Sokrates tak, jak žije v obecném povědomí, je postavou neskutečnou, legendární a silně zidealizovanou. Na této skutečnosti má největší zásluhu Platon a jeho sugestivní  oslavné dialogy. Vzhledem k faktu, že Sokrates sám nenapsal ani jedinou řádku, musí se pokus o rekonstrukci jeho zjevu a učení omezit jen na určitou syntézu cizích svědectví, ať apologetických, či pamfletických.

Existují dvě skupiny svědectví: přímá, pocházející od současníků Sokrata, a svědectví nepřímá, pozdější. Z přímých svědectví jsou nejzávažnější Platonovy dialogy, zejména tzv. sokratovské dialogy (Ión, Prótagoras, Laches, Charmides, Lysis, menší Hippias, Euthyfón, Apologie a Kritón), dále pak pozdější práce Symposion, podávající charakteristiku Sokratova zjevu a dialog Faidón, popisující poslední okamžiky Sokratova života. Navíc existuje několik dialogů, jež byly dlouho považovány za sporné, z nichž nejzávažnější jsou Alkibiades I a II, Soupeři a Minós. Dalším významným autorem, zaznamenávajícím sokratovskou problematiku, je Xenofont. Nutno však uznat, že jeho spisy Memorabilia, Symposion a Obrana Sokrata nejsou zdaleka tak hodnotným svědectvím, jako dílo Platona. Z protisokratovské literatury je zachována Aristofanova komedie Oblaka a obžaloba sofisty Polykrata.

Svědectví nepřímá reprezentuje několik stručných svědectví Aristotelových a několik zlomků ze Sokratova životopisu od Aristoxena. Řadu uzavírají nepřímá svědectví pozdější, dochovaná Diogenem Laertiem v druhé knize svých Životů filozofů.

Co se týče rekonstrukce Sokratovy osobnosti, Platón i Xenofón přizpůsobují Sokrata svému vlastnímu obrazu, přičemž výsledek je diametrálně odlišný. Platón, kultivovaný mladý aristokrat, vtisknul Sokratovi celou hloubku svého myslitelského nadání, rozvíjel sokratovské rozpravy s rostoucí eristickou břitkostí, ironií a dramatičností. Xenofón zachytil Sokrata přízemně rozšafného, který se takřka v ničem, s výjimkou krajně nenáročného způsobu života, plného spartánské otužilosti, nelišil od pokojných občanů athénských, dbalých svých povinností kultovních, rodinných i jiných,. Xenofón si však svými historickými díly stavěl pomník, aby se zveličil, a protože se sám považoval za krajně rozšafného, připisoval i Sokratovi všechnu svoji rozšafnost, třeba i ve věcech, které byly Sokratovi bytostně cizí. Se slavným filozofem se stýkal jen ve svém mládí a své vzpomínky na něj psal po tak dlouhé době, že je vyloučeno, aby mohly být opravdu věrnou reprodukcí skutečných Sokratových hovorů. Faktem ale je, že Xenofón nepochybně znal tehdejší sokratovskou literaturu, tudíž u něj nelze určit, kde zapojil fantazii a kde je ve svém díle věrohodný.

Při srovnání obou portrétů s tím, který s nadsázkou kreslila atická komedie, zjistíme, že se v jednom ohledu shodují, pokud jde o vnější Sokratův vzhled. Vynoří se nám neforemná, nuzně oblečená postava bosonohého Siléna se zploštělým nosem a vyboulenýma očima, v podstatě nevkus sám, ostře kontrastující s helénským požadavkem krásné uměřenosti (kalokagathia). Aristofanés ve svých Oblacích se pak pokouší dokreslit Sokratův zevnějšek charakteristikou jeho osobnosti. Spodobní ho jako hlavu vědecké školy, v níž jsou rovnou měrou zkoumána „ta fysika“ – věci přirodní a „ta anthrópina“ – věci lidské, v níž doznívá iónská přírodní filozofie a zároveň  se snoubí s novými směry, v úhrnu zvanými sofistika. Předmětem této školy byla společenská problematika v plné šíři, rozrůstající se ve zkoumání politická, v rétoriku, dialektiku a gramatiku. Sokrates Aristofanův je sedmačtyřicetiletý. I když je tato charakteristika v příkrém rozporu s tvrzením Platónovým, že Sokrates nikdy nikoho neučil a nezabýval se přírodovědeckými spekulacemi, pravdou nejspíš bude, že v životě Sokrata existovala dvě období, z nichž jedno odpovídá obrazu Aristofanovu a druhé Platonovi.

Polykrates znázorňuje Sokrata jako nebezpečného škůdce athénských demokratických řádů i těch občanských zásad, na nichž ony řády spočívají, což znamená, že je tupitelem středních dělných vrstev. Aristoxenés popisuje, že nebylo možné setkat se s nikým výmluvnějším, takového hlasu, řeči, vzhledu a způsobu chovaní, jako byl Sokrates, nebyl-li ovšem v afektu. Když totiž upadl do hněvu, neznal míru ani ve slovech, ani ve skutcích. Nikdy se však vůči nikomu nedopustil bezpráví. Aristoxenés také tvrdí, že Sokrates žil s krajně střídmou  životosprávou, že byl však vznětlivý až vášnivý, a že takto vášnivý, až nezřízený byl Sokrates i v sexu. Prý také byl jako chlapec neposlušný a vzdorovitý vůči otci a jako mladík utíkal z otcovské dílny a vedl nepořádný život, byl nevychovaný a nevzdělaný. Mimo komentář ponechávám Aristoxenovy spekulace o Sokratově homosexualitě.

Konfrontujeme-li všechny výše zmíněné portréty, zjistíme, že každý z nich je nejen poznamenán osobností svého tvůrce, ale i jeho společenským zařazením.

 

Závěr - FISCHER, J. L.: Případ Sokrates

Podle Sokrata byla nejlepším politickým zřízením forma spartské, militaristické, protikulturní oligarchie. Soustředěně útočil na demokratické zřízení, protože o osudu rozhoduje každý občan, zatímco rozhodovat mají jen znalci, ve věcech politických znalci toho, co je a není spravedlivé. Tato znalost přísluší jen zdatným. Nejlepší vládou je jedinovláda , ať už tyranida či království, vyplývá to z jedinosti pravdy, ovšem za předpokladu, že vládce je rozumný a spravedlivý. Hlasování je nerozumnou zbytečností. Připadá mu, že spartská ukázněnost je v souladu s jeho požadavkem péče o duši a zárukou rozumnosti. Svou kázní mu imponovala i prostota spartského životního stylu. Požadoval, aby talentovaní mladíci byly pod jeho vedením směrováni ke zdatnosti, a to i mladíci neurození, kteří však museli být zbaveni otrocké práce u svých otců. Veřejnosti ovšem připadalo, že Sokrates svým působením podrývá základy demokracie, vyhrocuje rozdíly mezi aristokracií a občanstvem a vztahy mezi otci a syny, z nichž budou pod jeho vedením povaleči. Sokrates stojí barvoslepě vůči všemu konkrétnímu politickému dění. Roku 404 Př. Kr. Sparta porazí Athény a nastolí v nich vládu aristokratické oligarchie. V Athénách nastupuje vláda třiceti, v jejímž čele stojí Sokratovi žáci Kritias a Charmides. Vláda rozpoutává nejkrvavější hrůzovládu v řeckých dějinách. Po osmi měsících poprav a konfiskací povstala v Athénách hrstka demokratů a znovu dobyla Athény. Kritias i Charmides padli.

S obnovením demokracie však vyvstaly obavy nad neblahými účinky Sokratova působení. Jeho podlamování demokracie, stejně jako doporučování oligarchie jako ideálního způsobu vlády, se nyní jevilo jako velmi nebezpečené. Bude-li pokračovat Sokrates ve svém stylu výchovy, kdo zaručí, že nevzejdou noví Kritiové? Vůdčí představitel Athén, Anytes, tedy osnoval politický proces proti Sokratovi jako strůjci ohrožení demokratického zřízení. Aby proces nebyl tak průhledný, hledala se vhodná záminka, a tou se stala bezbožnost. Čekalo se, že po vznesení žaloby Sokrates opustí Athény, o nic víc nikomu ani nešlo.

Žaloba sama byla podepřena pověstí o Sokratově bezbožnosti, vyvolanou Aristofanovou komedií Oblaka. Dále Sokrata obviňovala, že svým daimoniem zavádí nová, státem neuznávaná božstva, což je nepřípustné. Druhou částí obžaloby bylo obvinění, že Sokrates kazí mládež, rozvrací rodinu, vede mládež k zahálce a znechucuje jí jakoukoliv práci. Ve víře ve svou posvátnost stál Sokrates před soudem ne jako obžalovaný, ale jako žalobce. Rozhodující však byla jeho velkomluvnost. Sokrates byl nakonec z hlasováním 501 přítomných rozdílem 30. hlasů prohlášen vinným. Při hlasování o trestu si mohl Sokrates sám pro sebe navrhnout trest a kdyby zvolil vyhnanství, všem by se ulevilo. Žaloba navrhovala smrt. Sokrates si jako trest navrhuje pokutu a dodává, že má podle spravedlnosti nárok být obcí do smrti živen, což působilo jako provokace. Sokrates byl teď odsouzen poměrem 361 ku 140 hlasům. Jako odsouzenec pronese k soudců, že myslí-li si, že zabíjením lidí zabrání, aby jim někdo vyčítal nesprávný život, dělají chybu. Místo toho by měli dbát na to, aby svou vlastní osobnost pozdvihli na co nejvyšší úroveň, aby byla co nejlepší. V období, kdy měsíc ve vězení čekal na provedení popravy, přátelé Sokratovy připravovali jeho útěk. Sokrates však útěk odmítá a podrobuje se rozsudku obce jakožto spravedlivý občan. 

 

Klíčová slova - FISCHER, J. L.: Případ Sokrates

filozofie, J. L. Fischer, Sokrates, Polykrat

 

Stažení práce - FISCHER, J. L.: Případ Sokrates

Získejte práci prostřednictvím internetového bankovnictví a dopřejte autorovi co nejvyšší podíl ze zisku za jeho práci. Zašlete 100 Kč na č.ú. 1041664027 / 3030, do pole variabilní symbol uveďte číslo 0623 pro odlišení zvolené práce a do textového pole (např. do pole „Popis příkazce“) napište Vaší emailovou adresu. Práce Vám bude zaslána do 24 hodin od doručení požadované částky.

 

Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde