Dekolonizace

Základní informace - Dekolonizace

Název práce: Dekolonizace

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

 


Dekolonizace

Po druhé světové válce se Asií a Afrikou přehnala vlna nacionalismu, v jejímž důsledku řada nových národů vyhlásila svou nezávislost na evropských koloniálních mocnostech. Bylo to výsledkem působení několika faktorů:
1) Válka samotná znamenala pro evropské koloniální mocnosti obrovský nápor na jejich síly, který způsobil, že ztratily kontrolu nad svými zámořskými koloniemi.
2) Vznik domácích elit vzdělaných na západních univerzitách. Požadovaly demokracii, samosprávu a nárok na sebeurčení.
3) V některých případech se koloniální národy podílely jako spojenci ve válce a přispěly k vítězství svobody – a tu chtěly po válce také pro sebe.
4) Faktorem, který se projevil v Asii, byl podíl Japonska na zániku evropských kolonií. Na jedné straně Japonsko ztratilo své vlastní kolonie a na druhé straně prosazovalo a povzbuzovalo v řadě asijských zemí národní hnutí, která byla proti obnovení evropské nadvlády po válce.
Přes určité společné znaky, které lze vysledovat při analýze postupu dekolonizace, byl to proces velice mnohotvárný, v němž hrála svou roli řada faktorů, od mezinárodně politických po čistě lokální.

Dekolonizace Asie

Hnutí asijských národů za nezávislost se začala projevovat již na počátku tohoto století. Některé asijské země získaly nezávislost již v meziválečném období (Afghánistán 1919, Irák 1932, Sýrie a Libanon 1946). Požadavky na právo na sebeurčení a národní nezávislost byly vyslovovány v Indii, Barmě, Vietnamu, Malajsku, v Indonésii a na Filipínách. Do konce druhé světové války politická síla těchto hnutí narostla do té míry, že ji koloniální mocnosti nebyly schopny běžnými politickými a správními prostředky zvládnout. Stály před volbou ze dvou možností: dohodnout se s představiteli domácích politických sil na předání moci a uvolnit tak cestu vzniku nezávislých států, nebo se snažit vojenskou silou potlačit národní hnutí a obnovit či udržet v těchto zemích svou moc. V zemích jižní a jihovýchodní Asie však byla obnova evropské nadvlády ztížena diskreditací evropských koloniálních mocností a podporou Japonska hnutím, která usilovala o vymanění se ze závislosti na evropských zemích. Japonská expanze, která byla realizována bleskovým útokem na celou oblast jihovýchodní Asie na přelomu roku 1941 – 1942, se halila do antiimperialistické rétoriky, v duchu „nového pořádku“ a „projektu společné prosperity východní Asie“. Během války některé tyto země pod japonskou okupací získaly formální nezávislost, jako Filipíny a Barma v roce 1943. Dalším zemím byla nezávislost Japonskem přislíbena.

Francie v Indočíně

Francouzské panství v Indočíně bylo tvořeno protektoráty nad Vietnamem (Tonkin, Annám), Kambodžou a Laosem. Přímou správu vykonávala Francie pouze nad částí Vietnamu – Kočinčínou, která byla hlavním producentem rýže v oblasti. S válečnou porážkou Francie v roce 1940 byla ohroženo i její postavení v Indočíně. Dohody vichystického režimu s Japonskem  z let 1940 – 1941 zachovaly francouzská práva v Indočíně výměnou za umístění japonských jednotek v zemi. V závěru války v obavě před spojeneckou invazí Japonci preventivně v březnu 1945 zemi okupovali a francouzskou správu i armádní jednotky internovali. Likvidací francouzské správy však vytvořili mocenské vakuum, které začal pohotově vyplňovat Viet-minh, Liga nezávislosti Vietnamu v čele Ho Či-minem. Viet-minh ovládl během léta větší část země a Ho Či-min vyhlásil počátkem září 1945 nezávislost Vietnamské demokratické republiky (VDR).
Vylodění britských jednotek v Saigonu v polovině září s cílem převzít kapitulaci japonských vojsk změnilo situaci. Britové osvobodili internované Francouze a pomohli obnovit kontrolu nad Saigonem a jeho okolím. Z této základny pak Francouzi obnovili do února 1946 kontrolu nad jižní částí Indočíny, Viet-minh byl zatlačen na sever. Zároveň byla zahájena jednání mezi Francouzi a Ho Či-minem, která vyústila v březnu v dohodu, která umožňovala omezenou vojenskou přítomnost Francouzů v severní části země (aby pomohla vytlačit Číňany) výměnou za uznání Vietnamské republiky (Kočinčína) jako svobodného státu v rámci Indočínské federace. Obavy, že Ho Či-minovi by se mohlo podařit dosáhnout sjednocení země, které vedly francouzskou vládu k přerušení jednání s Viet-minhem a k rozhodnutí použít síly k obnovení kontroly nad celým Vietnamem. Do osudu války v Indočíně zásadním způsobem zasáhla korejská válka, které přinesla obrat dosavadní politiky USA. Zatímco v poválečných letech prezident Truman pokračoval v protikoloniálním kursu americké politiky a na obnovení francouzské kontroly nad Indočínou se díval kriticky, se vznikem studené války se americký pohled začal měnit. USA převzaly finanční břemeno války (až na 80%) a umožnily tak pokračování francouzské přítomnosti. Francouzská vláda postupně hledala možnost (od roku 1953), jak konflikt ukončit. Příměří v Koreji tuto možnost otevřelo, v té době však již vůle vzdorovat rostoucí moci Ho Či-minových sil byla fatálně oslabena. Porážka francouzských jednotek v květnu 1954 definitivně ukončila francouzské panství v Indočíně. Následná konference v Ženevě – za účasti Francie, USA, Británie, SSSR, ČLR a zástupců Kambodže, Laosu a obou vlád Vietnamu – rozhodla o potvrzení nezávislosti Kambodže a Laosu. Vietnam byl rozdělen 17. rovnoběžkou na dva celky, kde měly být do dvou let vypsány demokratické volby, jejichž výsledek měl umožnit sjednocení země.

Holanďané v Indonésii

Podpora Japonska národnímu hnutí se po válce nejvýrazněji projevila v Indonésii, kde v době japonské kapitulace existovala silná nacionalistický organizace Putera s vlastní více než stotisícovou armádou. Ta hned v srpnu 1945 vyhlásila nezávislost. Trvalému převzetí mocí v té chvíli zabránilo vylodění britských jednotek, jejichž úkolem bylo přijmout japonskou kapitulaci na ostrovech a které obnovily nizozemskou koloniální správu na Jávě a vyčkaly příchodu nizozemských vojenských jednotek. Návrat Holanďanů znamenal okamžité propuknutí násilností, které koloniální správa nebyla schopna vlastními prostředky kontrolovat. Nizozemská vláda za pomoci britského zprostředkování bylo proto posléze ochotna uznat faktickou nezávislost tří ostrovu (Jávy, Sumatry a Madury), ale s podmínkou, že nová Indonéská republika zůstane součástí Nizozemsko-indonéské unie a Spojených států indonéských. Nacionalisté tuto nabídku v zásadě odmítli. V polovině roku 1947 se nizozemská vláda rozhodla pro vojenské řešení. Předpokládaná blesková operace se však přeměnila ve velký konflikt, jehož brutalita a počet obětí vyvolaly odpor nejen v samotné Indonésii, ale po celém světě. Nizozemsko se posléze ocitlo v naprosté mezinárodní izolaci.
Pod tlakem Rady bezpečnosti OSN a Spojených států byli Holanďané donuceni ke kompromisu. Haagská konference u kulatého stolu na podzim 1949 rozhodla, že Holanďané do konce roku opustí území Indonésie, kde vzniknou nezávislé Spojené státy indonéské, které zůstanou v personální unii s Nizozemským královstvím (Indonésie z ní jednostranně vystoupila v roce 1956). Území Západního Irianu (západní Nová Guinea) zůstali pod kontrolou Nizozemí až do roku 1962.

Britové v Indii, Barmě a na Cejlonu

Dekolonizace Britské Indie sahala svými kořeny poměrně hluboko do minulosti. Odpor proti britské nadvládě v podobě moderního nacionalistického hnutí inspirovaného hinduistickým a muslimským obrozením začal již v 19. století. Založení Indického národního kongresu, politické strany prosazující národní autonomii v roce 1885, byl již jeho jasným projevem. již před druhou světovou válkou dali Britové Indii příslib samosprávy a nezávislosti, válka tento proces však urychlila. V květnu 1942 britská vláda chtěla uklidnit vzrůstající protibritské nálady návrhem na poskytnutí statutu dominia a vypsání voleb do ústavodárného shromáždění. To vše však až po válce. Indičtí nacionalističtí vůdci Mahátmá a Gándí se rozhodli, že využijí obtížné situace a odmítli britský návrh. Po mohutné nacionalistické kampani Británie projevy nespokojenosti, včetně pokusů o ozbrojený boj potlačila.
Ve 30. letech došlo k prudkému rozvoji muslimského nacionalismu. Požadoval autonomii a odmítal jakoukoli formu federace. Indický národní kongres odmítal možnost muslimské autonomie a vztahy uvnitř země pokládal za vnitřní záležitost, která bude dořešena po získání nezávislosti. Toto stanovisko bylo odloženo početní převahou hindského obyvatelstva i očekávaným volebním vítězstvím Indického národního kongresu. Napětí mezi oběma komunitami koncem války sílilo a po skončení války vyústilo v otevřené konflikty.
Britská vláda ale už neřešila otázku, zda Indii poskytnout nezávislost, ale jak to udělat, aniž by se celý subkontinent ocitl na pokraji otevřeného konfliktu. Chtěla předat moc do rukou indického lidu co nejdříve a přitom zachovat jednotu země. V únoru 1947 Británie slíbila, že nejpozději do června následujícího roku ukončí svou správu v Indii. Ohlášení data odchodu Britů namísto uklidnění zjitřené situace v zemi přineslo novou vlnu násilností. Jediným řešením však bylo rozdělení země. Zároveň termín předání moci bylo třeba ještě zkrátit, neboť hrozilo vypuknutí občanské války. Počátkem června byl zveřejněn návrh zákona o nezávislosti Indie, který předpokládal, že Británie předá moc jedné nebo dvěma vládám Britské Indie. Vyhlášení urychlilo dohodu mezi zástupci národního kongresu a Muslimské ligy o rozdělení země. O půlnoci 14. srpna 1947 přišla svoboda.
Rozdělení provázel chaos, masová migrace, banditismus, milióny bezdomovců, v řadě míst propukly nepokoje. Cestu k nezávislosti zaplatilo životem asi jeden milión Indů. Mezi nimi i Mahátmá Gándí, který byl počátkem roku 1948 zavražděn. Vyhlášením nezávislosti vznikly nezávislá Indie a Pákistán. Samotný Pákistán zůstal rozdělen na dvě části, východní (východní Bengálsko) a západní. Bengálci však za podpory Indie postupně požadovali autonomii. V roce 1971 vypukla mezi Bengálci a federální vládou občanská válka, do níž vstoupila i Indie, která vyhlásila Pákistánu válku a požadovala, aby Bengálsko dostalo nezávislost. Koncem roku 1971 po porážce Pákistánu byl vyhlášen nezávislý stát Bangladéš.
Stálé napětí ve vzájemných vztazích je rovněž živeno nedořešeným sporem o Kašmír, území na severu země. Kašmír byl původně autonomním knížectvím s hindským maharádžou, jeho obyvatelstvo však bylo většinou muslimské a buddhistické. Kníže usiloval v době vyhlášení samostatnosti o nezávislost, posléze souhlasil s připojením území k Indii. To vyvolalo okamžitě v provincii konflikt, do něhož vstoupil i Pákistán. Indie se odvolala k OSN, pod jejíž patronací byla v roce 1949 ustavena demarkační linie, která nechala většinu území pod svrchovaností Indie, severozápadní část směl okupovat Pákistán. Indie odmítá po celou dobu princip sebeurčení pro tuto provincii, neboť jeho aplikace by znamenala její odtržení a připojení k Pákistánu. V roce 1965 a 1971 vzplanul mezi oběma zeměmi válečný konflikt, v roce 1989 propuklo v Kašmíru separatistické povstání.

Barma

Bývalé království Barma se stalo součástí britského impéria až na sklonku 19. století. Roku 1885 byla ustavena provincie Horní Barma jako součást britského indického císařství. K prvním vážným protibritským vystoupením došlo ve 30. letech. Britská vláda ne ně reagovala udělením Barmě statutu korunní kolonie s omezenou místní samosprávou v roce 1937. Po válce, když britská vláda rozhodovala o poskytnutí nezávislosti Indii, bylo zřejmé, že musí být nabídnuta i Barmě (1946). Možnost získání nezávislosti však probudila vnitřní konflikty v této zemi se složitou etnickou i politickou strukturou.
Z následného boje o moc vyšla vítězně Barma. Stala se unitárním a socialistickým státem, v němž se jednotlivé menšiny těšily omezené autonomii. Země však byla stále v ohrožení jak ze strany separatistických hnutí, tak ze strany Číny, s níž zůstávaly nedořešeny otázky hranic. Po státním převratu v roce 1962 byly zrušeny demokratické instituce barmského státu a zaveden autoritativní režim. Vnitřní nestabilita a vnější ohrožení vedly barmský režim k politice izolace. Výsledky voleb z roku 1990 byly příslibem návratu demokratických principů, byly však anulovány a vůdcové opozičních stran uvězněni.

Srí Lanka (Cejlon)

Cejlon se stal součástí britského impéria během válek s revoluční Francií na přelomu 18. a 19. století. Ostrov je obýván dvěma etniky, Sinhálci, tradičně vyznavači buddhismu tvořícími tři čtvrtiny obyvatel a Tamily, vyznavači hinduismu. První projevy moderního nacionalismu spojené s požadavky na posílení autonomie a demokratické reprezentace se začaly objevovat po první světové válce. Cejlonský národní kongres jako politický strana prosazující tyto požadavky vznikl v roce 1919. Cejlon, britská korunní kolonie, postoupil k samosprávnému ustavení zákonem z roku 1931, který zaváděl všeobecné volební právo pro muže do Státní rady, správa byla v rukou vlády, v níž většinu tvořili cejlonští představitelé. Rozhodující pravomoci zůstávaly však nadále v rukou britského guvernéra. Během 2. světové války bylo postavení Britů na Cejlonu ohroženo jednak hrozbou japonského vylodění, jednak radikalizací požadavků domácí politické reprezentace, která žádala nezávislost, včetně Cejlonského národního kongresu dosud v zásadě loajálního vůči Britům. Samotný přechod k nezávislosti těsně po válce byl však ve srovnání s ostatními asijskými státy velmi pokojný. Vyhlášením ústavy v únoru 1948 se Cejlon stal dominiem v rámci Britského společenství. V roce 1971 byl změněn oficiální název země na Srí Lanka.


Použitá literatura: PLECHANOVÁ, B., FIDLER, J. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů
              1941 – 1995. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a po

 

Klíčová slova - Dekolonizace

kolonie, Asie, politologie, historie, mezinárodní vztahy

 

Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde