Náhled - Instituce EU – současnost a výhledy

Rada EU, často nazývaná také Rada ministrů je hlavní zákonodárnou a rozhodovací institucí. Bývá označována za Radu ministrů právě proto, že jejího zasedání se účastní jednotliví ministři všech členských zemí, kteří mají ve své zemi na starosti právě projednávanou oblast. Rada se tudíž dělí do několika útvarů, které jsou vždy složeny z 25 ministrů daného resortu, a které mají specifické názvy – např. rada ECOFIN, agrární rada, rada pro energii, rada pro životní prostředí, rada pro vnitřní obchod atd. Ministři samozřejmě na půdě této instituce hájí zájmy své členské země, nikoliv společenství jako celku. Z předchozího tedy vyplývá, že neexistuje něco jako stálé členství pro konkrétní osoby. V předsednictví Rady ministrů se střídají jednotlivé členské země a to vždy po šesti měsících, jejich úkolem je především zasedání řídit a shrnovat jejich výsledky, ale také jménem EU jednat s třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi. Žádné konkrétní rozhodovací kompetence však předsedající země nezískává. Předsednictví České republiky je naplánováno na 1. polovinu roku 2009. Rada má sídlo v Bruselu, v některých měsících se však zasedání konají v Lucemburku.

Jak již bylo zmíněno, Rada má především nejvyšší rozhodovací kompetence, návrhy jí jsou předkládány Komisí, případně jinými výbory. Rada má tedy výkonnou moc. Pokud chce návrhy Komise pozměnit, musí tak učinit jednomyslně – v tom bych viděl pojistku, že žádný členský stát nemůže být z rozhodovacího mechanismu vyloučen. Mezi hlavní funkce patří právě zmíněné schvalování evropských norem, koordinování hospodářské politiky členských států, uzavírat smlouvy s mezinárodními organizacemi jménem celé Unie, společně s EP schvalovat rozpočet, rozvíjet společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a koordinovat spolupráci v oblasti justice a vnitra.

Podle článku 146 Smlouvy o ES se Rada skládá z jednoho zástupce každého členského státu na ministerské úrovni, zplnomocněného zavazovat vládu státu, který zastupuje. Celá Rada se skládá z následujících součástí:

a) Kolegium příslušných ministrů členských zemí
b) Výbor stálých zástupců (COREPER)
c) Zvláštní výbor pro zemědělství
d) Politický výbor pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku
e) Výbor pro spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí
f) Měnový výbor
g) Více než 100 pracovních skupin, které pomáhají výše uvedeným výborům
h) Generální sekretariát Rady

Blíže bych se zastavil ještě k výboru stálých zástupců (COREPER), kteří patří k nejdůležitějším složkám celé Rady. Výbor zahájil činnost v roce 1958 a působí jako poradní orgán, který se schází jedenkrát týdně a projednává návrhy. Jednotlivé členské státy do něj vysílají své zástupce, zpravidla zkušené diplomaty a ti jsou pak velvyslanci členských států u EU, stojí v čele stálého zastoupení členského státu v Bruselu.
Další významnou částí je také Generální sekretariát Rady, který zajišťuje veškerou agendu spojenou s činností Rady. Stará se například o přípravu zasedání, vedení protokolu, zveřejňování dokumentů a překladatelskou činnost. V čele stojí generální tajemník, který musí být zvolen Radou jednomyslně.

V zásadě existují 3 hlavní druhy hlasování – jednomyslné rozhodnutí, rozhodování kvalifikovanou většinou a prostou většinou (ke které však v praxi dochází málo). V současnosti existují tlaky zpružnit hlasování Rady a přesunout co nejvíce oblastí do kvalifikované většiny, protože jednomyslný konsenzus nastává jen zřídka. Tento druh rozhodování je ponechán pro zásadní a strategická rozhodnutí, významně ovlivňující Evropskou Unii. Jednomyslný souhlas například vyžaduje daňová problematika. Jednomyslný postup může kdykoliv jakákoliv členská země vetovat, ale také zdržet se hlasování, které není považováno za nesouhlas a návrh může projít třeba jen s 24 souhlasnými stanovisky.
Nejsložitější, ale také velmi často využívaný je princip kvalifikované většiny. Toto výrazně ovlivnila Smlouva z Nice s výhledem vstupu nových členských zemí. Z ní vyplývá zřetelná snaha o menší znevýhodnění velkých států, aby je malé a relativně chudé státy nemohly přehlasovat a zablokovat důležitá jednání, a aby byla zachována rovnováha mezi počtem států a počtem obyvatel, které státy zastupují. Princip hlasování spočívá v tom, že každý návrh musí získat určitý přesně stanovený počet hlasů z celkových 321 „vážených hlasů“. Pro návrh musí být minimálně 232 hlasů, reprezentujících alespoň 62% populace Evropské Unie, resp. polovinu členských států. Jestliže tomu tak není, rozhodnutí nebude přijato. V tomto systému jsou pověstným jazýčkem na vahách středně velké státy jako Polsko a Španělsko. V rámci návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu byla snaha tento proces změnit, ale návrh zatím nebyl ratifikován.