Zvyšování kvalifikace v pracovním právu

Nejsou-li dohodnuta nebo stanovena vyšší nebo další práva, přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele při zvyšování kvalifikace pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku: a) v nezbytně nutném rozsahu k účasti na vyučování, výuce nebo školení, b) 2 pracovní dny na přípravu a vykonání každé zkoušky v rámci studia v programu uskutečňovaném vysokou školou nebo vyšší odbornou školou, c) pracovních dnů na přípravu a vykonání závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky nebo absolutoria, d) 10 pracovních dnů na vypracování a obhajobu absolventské práce, bakalářské práce, diplomové práce, disertační práce nebo písemné práce, kterou je zakončováno studium v programu celoživotního vzdělávání uskutečňovaném vysokou školou. e) 40 pracovních dnů na přípravu a vykonání státní závěrečné zkoušky, státní rigorózní zkoušky v oblasti lékařství, veterinárního lékařství a hygieny a státní doktorské zkoušky.

K účasti na přijímací zkoušce přísluší zaměstnanci pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu. Za pracovní volno poskytnuté k vykonání přijímací zkoušky, opravné zkoušky, k účasti na promoci nebo obdobném ceremoniálu nepřísluší náhrada mzdy nebo platu. Právní úprava zakládá minimální právo na pracovní volno v uvedených případech a v uvedeném rozsahu. Pracovní volno se poskytuje s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku, který se zajišťuje jako v ostatních případech, kdy je v pracovněprávních vztazích nutné zjistit průměrný výdělek podle § 351 a násl. zákoníku práce. K účasti na přijímací zkoušce, případně opravné zkoušce, účasti na promoci nebo na jiném ceremoniálu však nepřísluší zaměstnanci při poskytnutí pracovního volna náhrada mzdy. Práva jsou stanovena jako minimální, to znamená, že posoudí-li zaměstnavatel, že zvyšování kvalifikace je v souladu s jeho potřebou, pracovní volno zaměstnanci v uvedeném rozsahu za uvedených podmínek, případně, je-li tak stanoveno i s náhradou mzdy či platu ve výši průměrného výdělku, poskytovat musí.

Zákoník práce tedy stanoví minimální standard práv (nároků) zaměstnanců při zvyšování kvalifikace. Je zásadní koncepční otázkou, zda problematika zvyšování kvalifikace patří do zákoníku práce. Skutečností je, že mnozí zaměstnavatelé řeší další vzdělávání svých zaměstnanců, respektive poskytování “půjček” na vzdělávání smlouvami podle občanského zákoníku. Zákoník práce stanoví obvyklý standrard práv zaměstnanců při zvyšování kvalifikace. Polde zákoníku práce platí, že pokud nejdou smluvně dohodnuta nebo stanovena vyšší nebo další práva, přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele při zvyšování kvalifikace pracovnjí volno s náhradou mzdy nebo platu tak, jak je vymezeno v ustanovení § 232 odst. 1 písm. a) až e) zákoníku práce. Jak již bylo zmíněno, dle písm. e) přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele při zvyšování kvalifikace pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku 40 pracovních dnů na přípravu a vykonání státní závěrečné zkoušky, státní rigorózní zkoušky v oblasti lékařství, veterinárního lékařství a hygieny a státní doktorské zkoušky. Zákon nestanoví povinnost zaměstnavatele obecně poskytovat zaměstnanci pracovní vono s náhradou mzdy nebo platu v případě rogorózní práce. Vykonání rigorózní zkoušky k získání akademického titulu po absolvování magisterského studijního programu, jejíž součástí je rigorózní práce (Absolventi magisterských studijních programů, kteří získali akademický titul "magistr", mohou vykonat v téže oblasti studia státní rigorózní zkoušku, jejíž součástí je obhajoba rigorózní práce. Za úkony spojené s přijetím přihlášky k této zkoušce a s konáním této zkoušky může vysoká škola stanovit poplatek ... Po jejím vykonání se udělují tyto akademické tituly: JUDr., PhDr., RNDr., PharmDr., ThLic ), nelze považovat za zvyšování kvalifikace ve smyslu § 231 zákoníku práce, neboť tím v převážné většině případů nedochází ke změně hodnoty kvlifikace. Specifikou je státní rigorózní zkouška, kterou se ukončuje vysokoškolské studium v oblasti lékařství, veterinárního lékařství a hygieny. Rovněž k účasti na přijímací zkouškce přísluší zaměstnanci pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu. Za pracovní volno poskytnuté k vykonání zkoušky, opravné zkoušky, k účasti na promoci anebo obdobném ceremoniálu pak nepřísluší náhrada mzdy ani platu. I když ustanovení § 232 zákoníku práce nejsou v § 363 výslovně uvedena jako ustanovení zákoníku práce, od nichž se není možné smluvně, popřípadě vnitřním předpisem, odchýklit, vyplývají tato práva jako minimální standard již z povahy ustanovení zákona. Protože však zákoník práce stanoví, že zaměstnanci příslušní pracovní volno s náhradnou mzdy v nezbytně nutném rozsahu k účasti na vyučování, výuce nebo školení, je více méně věcí dohody se zaměstnancem či rozhodnutí vedoucího zaměstnance, jaký rozsah pracovního volna, při nmž je zaměstnanci poskytována náhrada mzdy, bude považován za nezbytně nutný. Tomuto výkladu nasvědčuje i analogické ustanovení zákoníku práce v § 230 odst. 4, podlě něhož požaduje-li zaměstnanec, aby mohl absolvovat prohlubování kvalifikace ve finančně náročnější formě, může se na nákladech prohlubování kvalifikace podílet. V § 232 však podobné ustanovení chybí, jeho princip ale lze dovodit výkladem.

Praktické je to zejména v případech, kdy zvýšení kvalifikace je částečně v souladu s potřebou zaměstnavatele, ale hlavně je v zájmu samotného zaměstnance. Nelze pominout základní fakt, že zaměstnavatel není ze zákona automaticky povinen zaměstnanci umožnit navýšení kvalifikace, pokud zaměstnanec projeví zájem o změnu hodnoty kvalifikace či její zvýšení. Pracovní volno se poskytuje s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku, který se zajišťuje jako v ostatních případech, kdy je v pracovněprávních vztazích nutné zjistit průměrný výdělek podle § 351 a násl. zákoníku práce. K účasti na přijímací zkoušce, případně opravné zkoušce, účasti na promoci nebo na jiném ceremoniálu však nepřísluší zaměstnanci při poskytnutí pracovního volna náhrada mzdy. Práva jsou stanovena jako minimální, to znamená, že posoudí-li zaměstnavatel, že zvyšování kvalifikace je v souladu s jeho potřebou, pracovní volno zaměstnanci v uvedeném rozsahu za uvedených podmínek, případně, je-li tak stanoveno i s náhradou mzdy či platu ve výši průměrného výdělku, poskytovat musí. Pracovní volno zaměstnanci přísluší bez ohledu na to, zda případně sjedná kvalifikační dohodu podle § 234 zákoníku práce. Uzavře-li zaměstnavatel se zaměstnancem v souvislosti se zvyšováním kvalifikace kvalifikační dohodu, je její součástí zejména závazek zaměstnavatele umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace a závazek zaměstnance setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po sjednanou dobu, nejdéle však po dobu 5 let, nebo uhradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace, které zaměstnavatel na zvýšení kvalifikace zaměstnance vynaložil, a to i tehdy, když zaměstnanec skončí pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Závazek zaměstnance k setrvání v zaměstnání začíná od zvýšení kvalifikace.

Jestliže zaměstnavatel rozhodne o tom, že zvyšování kvalifikace je v souladu s jeho potřebou a nepodmíní toto rozhodnutí sjednáním kvalifikační dohody podle § 234, zaměstnanci právo na minimální rozsah pracovního volna upravený § 232 přísluší. Zaměstnavatel, pokud nesjedná kvalifikační dohodu, však nemůže po zaměstnanci požadovat vrácení vynaložených nákladů, jestliže pracovní poměr zaměstnance po zvýšení kvalifikace skončí dříve, než by odpracoval určitou dobu, a výkonem práce tak vrátil zaměstnavateli vynaložené náklady. Práva v souvislosti se zvyšováním kvalifikace mohou být dohodnuta nebo stanovena ve vyšším rozsahu než stanoví právní úprava, tzn. pracovní volno může být poskytováno ve vyšším rozsahu, případně i v jiných než zákonem uvedených případech. Dohoda o vyšším rozsahu nebo dalších právech může být obsahem kolektivní smlouvy, pokud u zaměstnavatele odborová organizace působí a je-li kolektivní smlouva sjednávána, případně může být obsahem individuální smlouvy s konkrétním zaměstnancem. Úprava v individuální smlouvě se zaměstnancem může být sjednána i pro případ, že je uzavřena kolektivní smlouva, která již poskytování některých práv upravuje. V tomto případě se na zaměstnance vztahuje jak právo sjednané kolektivní smlouvou, tak i jinou individuální smlouvou, a zásadně platí, že práva založená kolektivní smlouvou nemůže zaměstnavatel v konkrétní dohodě změnit v neprospěch zaměstnance. Při sjednání vyšších nebo dalších práv v individuální smlouvě tak může dojít výhradně k rozšíření práv nad rámec upravený kolektivní smlouvou. Vyšší nebo další práva mohou být také stanovena ve vnitřním předpisu zaměstnavatele, který je vydáván podle § 305. Při rozšíření práv je možné dohodnout či poskytovat právo na pracovní volno ve vyšším rozsahu, v jiných než zákonem uvedených případech, je také ale možné pracovní volno, které je podle právní úpravy poskytováno bez náhrady mzdy, poskytovat s náhradou mzdy. Není však ani vyloučeno poskytovat i další práva, např. cestovní náhrady podle § 151 a násl., vložné či kursovné, příspěvky na učební pomůcky apod. Vzhledem k dispozitivnosti právní úpravy, pokud jde o možnost zvyšovat práva, není zaměstnavatel při jejich sjednání nebo stanovení omezen a jediné co musí zvažovat, jsou daňové dopady, jako je daňová uznatelnost jím upravených práv pro jeho náklady, případně osvobození od daně z příjmů těchto práv na straně zaměstnance. Zaměstnavatel sleduje průběh a výsledky zvyšování kvalifikace a může zastavit poskytování pracovních úlev a náhrad v případech uvedených v 233 zákoníku práce. Zaprvé tehdy, pokud se zaměstnanec stal dlouhodobě nezpůsobilým pro výkon práce, pro niž si zvyšuje kvalifikaci. Dále jde o případ, kdy zaměstnanec bez zavinění zaměstnavatele po delší dobu neplní bez vážného důvodu podstatné povinnosti při zvyšování kvalifikace. Za tyto podstatné povinnosti lze zřejmě považovat účast na předepsaných soustředěních a skládání předepsaných zkoušek. Vážnými důvody, které bránily po delší dobu zaměstnanci v řádném plnění podstatných povinností při zvyšování kvalifikace, by v této souvislosti mohly být např. mimořádné pracovní úkoly, déletrvající nemoc zaměstnance či jiné vážné osobní a rodinné důvody, pro které se nemohl věnovat studiu. Jejich existenci musí zaměstnanec zaměstnavateli prokázat. Pokud zaměstnavatel závažnost důvodů neuzná, může poskytování pracovních úlev a náhrad zastavit.

Použitá literatura - Zvyšování kvalifikace v pracovním právu