Zvláštnosti odměňování pracovníků rozpočtových organizací státu

Pod pojmem „pracovníci v rozpočtových organizacích“ rozumíme souhrnně zaměstnance státu, územně samosprávného celku, příspěvkové organizace či odměňování příslušníků bezpečnostních sborů a příslušníků armády. Ti všichni dostávají za svou práci plat (na rozdíl o zaměstnanců v soukromé sféře, kteří dostávají mzdu). Základy odměňování pracovníků rozpočtových organizací jsou obsaženy v zákoníku práce, tedy v zákoně č. 262/2006 Sb., konkrétně v §§ 122-137. Obsah definice platu je až na naturální mzdu totožný s definicí mzdy, ale je odlišen tím, že se zde uvádí výčet zaměstnavatelů rozpočtové sféry, kteří poskytují plat, a nikoliv mzdu. Z výčtu zaměstnavatelů vyplývá, že se jedná o zaměstnavatele tzv. nepodnikatelské sféry, kteří dosud odměňovali své zaměstnance podle zákona o platu (zák. č. 143/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, od účinnosti nového zákoníku práce je použitelný jen pro vojáky z povolání). Příspěvková organizace musí poskytovat svým zaměstnancům plat, a nikoliv mzdu, jestliže příspěvek na provoz poskytovaný z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních předpisů (např. zdravotnickému zařízení zdravotní pojišťovnou) je vyšší nebo roven výdajům příspěvkové organizace na platy a odměny za pracovní pohotovost. V opačném případě, tedy jestliže příspěvková organizace nedostává z rozpočtu zřizovatele příspěvek na svoji činnost, resp. pokud je tento příspěvek nižší než výdaje na platy a odměny za pracovní pohotovost, a tudíž si na platové výdaje musí vydělávat vlastní činností, vztahují se na tuto organizaci předpisy pro poskytování mzdy, a nikoliv platu. Tato právní úprava pro příspěvkové organizace je obdobná jako dosud podle zákona o platu. Výše uvedení zaměstnavatelé (ve veřejné sféře) se tedy musí řídit speciální úpravou odměňování, kdy neplatí zásada jako u podnikatelské sféry poskytující mzdy, že „co není zakázáno, je dovoleno“. Naopak v oblasti odměňování u těchto zaměstnavatelů platí zásada „co není dovoleno, je zakázáno“, což je vyjádřeno v § 122 odst. 1 zákoníku práce tím, že plat není možno určit jiným způsobem v jiném složení a jiné výši, než stanoví zákoník práce a předpisy vydané k jeho provedení. Nová právní úprava pro rozpočtovou sféru vychází v zásadě z dosavadní právní úpravy v zákoně o platu. Pro úplnost třeba poznamenat, že v rámci smluvní volnosti není nikde zakázáno, aby prvky této právní úpravy používala i podnikatelská sféra v oblasti poskytování mezd.

Obdobně jako v podnikatelské sféře je upraveno odměňování vedoucího organizační složky, který si nesmí určovat platové podmínky sám sobě. Určuje mu je orgán, který ho na pracovní místo ustanovil, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak (např. zák. č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů, kde jsou mj. platové náležitosti ministrů, prezidenta NKÚ, ředitele BIS). Obdobně se postupuje u zástupce vedoucího organizační služby, pokud místo vedoucího není dočasně obsazeno nebo pokud vedoucí zaměstnanec práci přechodně nevykonává. Zaměstnavatel zařadí zaměstnance do jedné z šestnácti platových tříd podle druhu práce sjednané v pracovní smlouvě a v jeho mezích na něm požadovaných nejnáročnějších prací. Vychází přitom z katalogu prací a pracovních činností, který vydala vláda [do doby vydání nového platí nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady - viz § 394 odst. 1 písm. d) zák. práce]. Vedoucího zaměstnance, jehož pracovní poměr vznikl pracovní smlouvou, ale též jmenováním, zařadí zaměstnavatel do platové třídy podle nejnáročnějších prací, jejichž výkon řídí nebo které sám vykonává. Proti dřívější právní úpravě v zákoně o platu zde chybí upřesnění, že se jedná o odborné řízení, což vylučovalo řízení jen organizační či metodické. V rámci těchto tříd zařadí zaměstnavatel jako dosud zaměstnance do platového stupně podle započitatelné praxe. Bližší způsob zařazování zaměstnanců do platových tříd a platových stupňů upravuje nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Vedoucímu zaměstnanci přísluší příplatek za vedení, a to podle stupně řízení a náročnosti řídící práce. Příplatek za vedení přísluší také zástupci vedoucího zaměstnance, který trvale zastupuje vedoucího zaměstnance v plném rozsahu jeho řídící činnosti, je-li toto zastupování u zaměstnavatele upraveno zvláštním právním předpisem nebo organizačním předpisem, a to v rámci rozpětí příplatku za vedení stanoveného pro nejbližší nižší stupeň řízení, než přísluší zastupovanému vedoucímu zaměstnanci, a dále zaměstnanci, který zastupuje vedoucího zaměstnance na vyšším stupni řízení v plném rozsahu jeho řídící činnosti po dobu delší než 4 týdny. Zaměstnancům náleží také zvláštní příplatky. Zvláštní příplatky mají ocenit mimořádnou neuropsychickou zátěž, ohrožení života a zdraví nebo obtížné pracovní režimy. Bližší podmínky a výši příplatku stanoví vláda nařízením. Předpokládá se, že stupeň zátěže a míra rizik bude vymezena v pěti skupinách podle míry ztěžujících vlivů pracovních podmínek. Zaměstnanci bude příslušet pouze jeden zvláštní příplatek s výjimkou příplatku za práce vykonávané střídavě v dvousměnném, třísměnném nebo nepřetržitém provozním režimu. Výši zvláštního příplatku určí zaměstnavatel v platovém výměru zaměstnanci v rámci rozpětí, které je při stanovení stanovených podmínek pro zaměstnance nejvýhodnější. Nahlédneme-li do související přílohy č. 4 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., která vymezuje skupiny prací podle míry ztěžujících vlivů pracovních podmínek, zjistíme, že takovými funkcemi jsou v rozpočtových organizacích např. přímá pedagogická činnost spojená s výkonem práce třídního učitele, práce spojené s ochranou a zajišťováním veřejných zájmů a vykonávané mimo sídlo zaměstnavatele v provádění státního zdravotního dozoru v rámci hygienické služby, soustavné poskytování zdravotní péče na operačních sálech, či geodetické práce spojené s tvorbou map, vykonávané převážně v podzemí.

Vedle zvláštního příplatku lze přiznat i osobní příplatek. Osobní příplatek není nárokový. Jde o složku platu, kterou zaměstnavatel může ocenit výkonnost a kvalitu práce zaměstnance v porovnání s ostatními zaměstnanci. Zákoníkem práce stanovená maximální výše osobního příplatku vytváří dostatečný prostor pro účelnou platovou diferenciaci v závislosti na v zákoníku práce uvedených kritériích a umožňuje přiměřeně ocenit i špičkové všeobecně uznávané odborníky. Je na vnitřních platových předpisech zaměstnavatele (např. na Platovém řádu), aby blíže podle svých podmínek a požadavků na zaměstnance (např. na plnění kvalifikačních požadavků stanovených zaměstnavatelem) upravil přiznávání a odnímání osobních příplatků a jejich výši stanovil úměrně ke svým finančním možnostem. Výši osobního příplatku každému zaměstnanci by zaměstnavatel měl určit v platovém výměru. Jako doplňková nenároková složka platu zaměstnanců ve veřejných službách a správě zákoník práce počítá s možností poskytování mimořádných odměn za splnění mimořádných nebo zvlášť významných pracovních úkolů. Na rozdíl od všech ostatních složek platu se vymezují pouze obecná kritéria, při jejichž plnění lze odměny poskytovat, aniž by byla limitována jejich výše. Právní úprava neumožňuje poskytovat v rozpočtové sféře odměny za standardní výsledky práce. Odměny lze poskytovat pouze jako mimořádné za splnění určitých konkrétních mimořádných nebo zvlášť významných pracovních úkolů, což by mělo být konkretizováno v písemném návrhu na přiznání či schválení těchto mimořádných odměn. Bližší postup při navrhování, schvalování i určování finančních limitů na mimořádné odměny zpravidla upravuje vnitřní platový předpis.

Použitá literatura - Zvláštnosti odměňování pracovníků rozpočtových organizací státu