Závaznost nálezů Ústavního soudu

Závaznost nálezů Ústavního soudu

Základní informace - Závaznost nálezů Ústavního soudu

Název práce: Závaznost nálezů Ústavního soudu

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2011

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Závaznost nálezů Ústavního soudu

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ČR má v rámci našeho právního řádu postavení tzv. negativní komory Parlamentu ČR, tj. je oprávněn rušit i zákony nebo jejich příslušné části, jsou otázky závaznosti jeho nálezů i z pohledu řadového občana zcela zásadní. Občané by proto měli vědět, jak k existenci těchto nálezů přistupovat a jaká je jejich úloha při konstituování právního státu. Podle čl. 89 odst. 1 ústavního zákona ČR č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, v platném znění (dále jen "Ústava") je rozhodnutí Ústavního soudu ČR vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodne jinak. Ústavní soud ČR svá rozhodnutí, v daném případě nálezy, publikuje v publikaci Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, která je vydávána nakladatelstvím C.H. Beck, Praha. Nálezy, které mají zásadní význam, jsou pak publikovány též ve Sbírce zákonů. Nálezy Ústavního soudu ČR jsou bezesporu cennými právními dokumenty, neboť do působnosti Ústavního soudu nespadají jen pravomoci vymezené v čl. 87 Ústavy, tj. související s již zmíněnou rolí tzv. negativní komory parlamentu v podobě možnosti rušit zákony nebo jeho jednotlivé části, ale též pravomoci zakotvené v čl. 95 odst. 2 Ústavy. Jak vyložil sám Ústavní soud ve svém nálezu publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení č. 5/2001, "argument, že Ústava nezná právo Ústavního soudu podávat závazný výklad Ústavy, je scestný. Ústavní soud sice není oprávněn podávat závazný výklad Ústavy obecně, kdykoliv a komukoliv, avšak tam, kde jedná na základě své kompetence, není jeho činnost koneckonců obsahově ničím jiným, než právě závazným výkladem Ústavy. Proto, zabývá-li se z podnětu obecného soudu ústavností zákona, zabývá se i výkladem Ústavy." Jelikož podle odst. 2 čl. 89 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, hodí se připomenout v daném kontextu též vyjádření tohoto soudu k otázce všeobecné závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, které odeznělo v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 151/2000 a kde vzpomínaný soud dospěl k závěru, že "vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy). Výklad ústavněprávních otázek podaný Ústavním soudem v odůvodnění nálezu, zpravidla v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, je všeobecně závazný stejně jako samotný výrok nálezu a jako takový tímto právním (ústavněprávním) názorem váže v povahově obdobných věcech i samotný Ústavní soud." S tímto názorem Ústavního soudu není v rozporu ani větší část odborné veřejnosti, která jej zastává ve svých odborných publikacích z oblasti teorie práv. Ústavní soud ČR ve své rozhodovací činnosti vydává dva typy rozhodnutí, přičemž jedním typem rozhodnutí je usnesení a druhým typem nález. S přihlédnutím ke skutečnosti, že drtivá většina usnesení Ústavního soudu není vůbec publikována a taktéž s ohledem na to, že podle § 57 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění se ve Sbírce zákonů publikují pouze některé nálezy tohoto soudu, se otázkou závaznosti usnesení na dalších místech této práce již zaobírat nebudu a zaměřím se toliko na zmíněné nálezy Ústavního soudu ČR. Nález Ústavního soudu je vydáván v rámci abstraktních a konkrétních aktů Ústavního soudu ČR. Jak dále tento soud konstatoval v jednom ze svých rozhodnutí publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 31/1999, "je si Ústavní soud dobře vědom deficitu procesních řádů, pokud neupravují procesní postup v řízení následujícím po kasačním nálezu Ústavního soudu, a z toho důvodu považuje za důležité zdůraznit, že závaznost právního názoru obsaženého v odůvodnění kasačního nálezu Ústavního soudu pro další soudní řízení v téže věci vyplývá nejenom z čl. 89 odst. 2 Ústavy, nýbrž i ze samotného pojmu kasace. Pakliže by tomu tak nebylo, kasační pravomoc vyšších soudů (v daném případě Ústavního soudu) by neměla rozumný smysl a musela by být nahrazena pravomocí apelační." V jiném svém rozhodnutí publikovaném taktéž ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 9/1996 vychází Ústavní soud opět neochvějně z těchto uvedených zásad, protože tvrdí, že "vzhledem k tomu, že Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. Hlava čtvrtá čl. 83, čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle § 226 občanského soudního řádu."

Přihlédneme-li k poměrně konstantní judikatuře Ústavního soudu řešící problematiku závaznosti nálezů tohoto soudního orgánu, lze přijmout pro běžnou aplikační praxi závěr, že z hlediska závaznosti a účinnosti těchto rozhodnutí není závazným jen výrok (a to i výrok zamítavý), ale v mnoha případech též odůvodnění tohoto nálezu, jenž je v případě kontroly norem publikován ve Sbírce zákonů. Tento závěr lze stvrdit zejména na konstatování, že je-li toto zmíněné odůvodnění nálezu neoddělitelně spjato s jeho výrokovou částí, musí být vykládáno jen a právě v jeho rámci. To vyplývá z faktu, že Ústavní soud v tomto odůvodnění zcela zásadně vyloží důvody, které jej vedly k tomu, že ve výrokové části svého nálezu dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená právní úprava je protiústavní či protiústavnost napadené právní úpravy neshledal. Jak již bylo shora uvedeno, právním názorem Ústavního soudu je tedy vázán nejen soud, nýbrž i všechny další orgány aplikující právo, tj. i orgány správní. Tato koncepce Ústavního soudu vychází z přesvědčení, že s vědomím toho, že pokud v podobné věci soud nebo správní orgán rozhodne podobně, přispěje takto deklarovaná závaznost nálezů Ústavního soudu pro všechny orgány k posílení právní jistoty, tj. jinak řečeno - zajistí se předvídatelnost rozhodování. Některé správní orgány ve své praxi nezřídka obsahu odůvodnění nálezu Ústavního soudu vědomě či nevědomě nevěnují patřičnou pozornost. Tuto svou nepozornost omlouvají tvrzením, že předmětem stížnosti bylo něco jiného, než to, čím argumentuje Ústavní soud jako hlavními důkazy pro přijetí výrokové části svého nálezu. Je na místě se domnívat, že tento přístup není správný a nikterak nenapomáhá v budování pocitu právního státu. V případě odůvodnění zamítavého nálezu Ústavního soudu je pro orgány aplikující právo toto odůvodnění významné zejména potud, že v něm Ústavní soud často vyloží ústavně konformní způsob interpretace napadeného předpisu, resp. označí způsob interpretace, který je zjevně protiústavní. Z toho pak plyne, že tento právní názor by měly orgány veřejné moci ve své konkrétní činnosti respektovat, neboť v opačném případě je možno důvodně předpokládat, že jejich rozhodnutí Ústavní soud jako protiústavní zruší. Odůvodnění vyhovujícího (zrušujícího) nálezu Ústavního soudu je naopak významné především pro normotvůrce, který zpravidla musí připravit novou právní úpravu. Pakliže by tato nová právní úprava odporovala ústavně právním důvodům, pro které byla zrušena úprava dřívější, svědčil by tento přístup o nerespektování principu dělby moci, a tedy i základních postulátů demokratického právního státu. Řešení takto vzniklé situace by spočívalo v opětovném řízení o kontrole norem před Ústavním soudem a ve zrušení nového předpisu.

Spornou otázkou je taktéž rozsah rozhodovací a interpretační pravomoci Ústavního soudu, přičemž někdy bývá poukazováno na skutečnost, že Ústavní soud nemá v praktické náplni své činnosti oprávnění sjednocovat judikaturu obecných soudů či usměrňovat činnost správních orgánů. V této souvislosti je zastáván názor, že rozsah rozhodovací a interpretační pravomoci Ústavního soudu je primárně dán čl. 87 a 89 Ústavy. S přihlédnutím k této koncepci založené v uvedených článcích Ústavy proto tento soud nezaujímá stanoviska k návrhům zákonů a jiných právních předpisů. Právní názor Ústavního soudu není formálně obecně závazný (na rozdíl od vlastního rozhodnutí - vykonatelného nálezu). Zastánci tohoto názoru se přitom opírají o dikci § 57 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, podle něhož platí, že má-li právní názor Ústavního soudu vyslovený v odůvodnění nálezu, který se obligatorně nevyhlašuje ve Sbírce zákonů, všeobecný význam, může Ústavní soud rozhodnout o jeho publikaci v ní. Z toho tedy plyne, arg. a contrario, že všeobecný význam mají jen právní názory vyslovené v nálezech publikovaných ve Sbírce zákonů. Přihlédneme-li k shora uvedeným skutečnostem např. ve vztahu k nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., můžeme dospět zejména k následujícím závěrům: a) Ústavní soud se v tomto nálezu vyjadřoval k otázce placení zálohy na náklady konkursu, resp. k osvobození jedné skupiny navrhovatelů - věřitelů, kterým svědčí postavení zaměstnanců úpadce (s výjimkou zaměstnanců uvedených v § 67b zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), b) zda je toto osvobození v souladu s ústavním pořádkem, pakliže v případě nesložení zálohy na náklady konkursu touto kategorií navrhovatelů a při nesporném skutkovém stavu věci, kdy v konkursní podstatě nejsou žádné prostředky, vede v konečném důsledku k tomu, že nebude z čeho uspokojit odměnu a hotové výdaje správce konkursní podstaty, c) je v souladu s ústavním pořádkem přípustné, aby při vzniku shora uvedené situace bylo možno správci konkursní podstaty zcela odepřít plnění, jehož by se mu jistě dostalo v případě, kdy by jeho odměnu a hotové výdaje bylo z čeho uspokojit. Ústavní soud při hledání odpovědi na tyto otázky musel vyřešit to nejpodstatnější, a to návrh Vrchního soudu v Praze ze dne 23.11.2001 na zrušení ust. § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé ZKV. V danou chvíli již není žádným tajemstvím, že Ústavní soud tomuto návrhu po projednání vyhověl a jeho nález spolu s odůvodněním je publikován pod č. 403/2002 Sb. Ač bylo o návrhu Vrchního soudu v Praze rozhodnuto nálezem vydaným dne 25.6.2002, nabyl tento nález účinnosti dnem 31.3.2003. Jelikož hlavní otázkou, kterou ve svém návrhu na zrušení některých ustanovení ZKV vyslovil Vrchní soud v Praze, byla otázka ústavnosti v osvobození určité kategorie věřitelů dlužníka v úpadku od placení záloh na náklady konkursu, zaobíral se Ústavní soud v daném kontextu též otázkou charakteru činností prováděných v průběhu konkursu správcem konkursní podstaty a též i účelem a institucí správce konkursní podstaty. Z nálezu č. 403/2002 Sb., resp. z jeho odůvodnění, lze pro pochopení myšlenkových úvah, které vedly nakonec Ústavní soud k zaujetí výše prezentovaného závěru, vyjímám: "Smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání podle § 1 ZKV, je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Dlužník je v úpadku, má-li více věřitelů a není-li schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. Konkursní řízení představuje tudíž speciální proceduru spjatou s určitým veřejnoprávním zásahem za účelem uspořádání majetkových poměrů všech subjektů dotčených dlužníkovým úpadkem." Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé ZKV jsou v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, pročež plénum Ústavního soudu rozhodlo o jejich zrušení. Ústavní soud podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. účinnost derogačního nálezu odložil ke dni 31. března 2003, aby tím zákonodárci umožnil nynější protiústavnost odstranit.

Jelikož nález č. 403/2002 Sb. má povahu zrušující, v konečném důsledku s sebou přináší to, že normotvůrce by měl v duchu tohoto nálezu v obecném slova smyslu připravit novou právní úpravu. V souvislosti s přípravou nového zákona o úpadku a způsobech jeho řešení by měl normotvůrce s přihlédnutím k obsahu odůvodnění tohoto nálezu s konečnou platností vyřešit přetrvávající problém s financováním odměny a hotových výdajů v těch konkursních řízeních, v nichž majetek konkursní podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu a záloha na náklady konkursu nebyla navrhovatelem i přes výzvu soudu složena. Protože konkursní řízení představuje speciální proceduru spjatou s určitým veřejnoprávním zásahem za účelem uspořádání majetkových poměrů všech subjektů dotčených dlužníkovým úpadkem, je i v nálezu deklarovaný zájem na poskytnutí a uhrazení odměny správce konkursní podstaty za každé situace (tedy i při nedostatečném majetku tvořícím konkursní podstatu) zájmem celospolečenským a dojde-li proto k situaci, že chybějí prostředky k její úhradě, měl by zde podle názoru Ústavního soudu sjednat nápravu stát. Dospěl-li Ústavní soud v tomto svém nálezu k závěru, že výkon funkce správce konkursní podstaty není zaměstnaneckým vztahem, a též jej nelze považovat za podnikání či provozování jiné hospodářské činnosti, nýbrž že se jedná o výkon veřejné funkce, měl by normotvůrce tomuto závěru přizpůsobit jak právní normy bezprostředně souvisící se ZKV, tak i všechny normy podzákonné, včetně vnitřních normativních aktů. I přes to, že Ústavní soud v prvé řadě vyřešil otázku, zda je osvobození určité kategorie navrhovatelů konkursu od placení zálohy na náklady konkursu v souladu s Ústavou, má jeho nález širší rozměr, neboť je v něm obsažena celá řada myšlenek ve formě právních názorů, které celkově pomáhají dotvářet rámec odůvodnění a vzhledem k jejich převažujícímu všeobecnému významu, jsou dle mého názoru proto aplikovatelné na celou řadu jiných právních případů. Tolik k souvislostem citované causy k otázce závaznosti nálezu Ústavního soudu. Ač se to nemusí leckomu zdát jako zásadní, přispívá i judikatura Ústavního soudu k vytváření právního vědomí obyvatel našeho státu a je proto žádoucí, aby jí byla v kontextu s dříve uvedeným věnována patřičná pozornost. Tento zájem se může v budoucnu kterémukoliv daňovému poplatníkovi v jeho běžném životě vyplatit, neboť nikdo z nás neví, kdy bude pomoci soudu, včetně toho Ústavního, potřebovat.

Použitá literatura - Závaznost nálezů Ústavního soudu

Šimíček, V.: Ústavní stížnost, nakl. Linde, Praha, 2001
Taranda, P.: K otázce závaznosti nálezů Ústavního soudu ČR, Poradce, 2004, č. 10
V práci byly dále užity citované judikáty

Klíčová slova - Závaznost nálezů Ústavního soudu

Ústavní soud, nález, právní řád, komora parlamentu ČR, právo, ústava, procesní řád, kasační nález



Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420 604 900 289

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde