Realizace práva a její formy

Základní informace - Realizace práva a její formy

Název práce: Realizace práva a její formy

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2010

Poznámka: PRÁCE ZDARMA


Realizace práva a její formy

Ze vztahu práva a skutečnosti vyplývá, že se právní norma, tj. objektivní právo, lidským chování ve společnosti realizuje (neboli uskutečňuje), a to výkonem práv nebo výkonem povinnosti. Výkonem práva se rozumí realizace subjektivního práva chováním jeho subjektu. Zjednodušeně se dá říci, že realizace práva je uvádění skutečnosti do stavu odpovídajícího oprávnění subjektu, a to jeho vlastním chováním či chováním někoho, kdo jedná jeho jménem. Z pojmu výkonu práva a výkonu povinnosti vyplývá, že k obojímu může dojít jen chováním dovoleným. Sporná je otázka, zda k tomu je třeba i úmyslu vykonat právo, resp. povinnost. Výkon povinnosti vyvolává poměrně málo problémů. Tím je prostě plnění povinnosti. Velké problémy však vyvolává pojem výkonu práva, tzn. výkonu subjektivního práva. Literatura v této otázce nedává jasnou odpověď. Základ problému je v tom, že lidé mají ve vztahu k právu jen dvě možnosti: chovat se podle práva, tj. dovoleným způsobem, nebo v rozporu s právem, tj. nedovoleným způsobem, přičemž platí zásada, že dovoleno je to, co není zákonem zakázáno. První otázka, která se klade, je tedy otázka, zda veškeré dovolené chování je v důsledku své dovolenosti výkonem práva. Kladné odpovědi na tuto otázku brání to, že by byla absurdní. Ztotožnilo-li by se chování podle práva s výkonem práva, pak by právo vykonával stejně ten, kdo uzavírá kupní smlouvu nebo požaduje splnění své pohledávky, jako ten, kdo tak nečiní, ale i ten, kdo se dívá na televizi, i ten, kdo se na ni dívá, ten kdo obědvá nebo čte knihu či hraje na klavír nebo tak nečiní atd. Tím by se, domyšleno do konce, lidský život změnil ve výkon práv, plnění povinností, popř. porušování práv. Nebezpečí této absurdity, i když nebývalo takto formulováno, je dávno známé. Čelit se mu snažil Josef Unger svým subjektivním chápáním pojmu výkonu práva. Podle něho je výkon práva činnost faktická (nikoli právní), která spočívá v realizaci obsahu oprávnění, v uplatnění právní materie obsažené v subjektivním právu. Aby se však předešlo výše uvedené absurditě, Unger dodává, že ovšem musí jít o činnost uvědomělou: „Výkon práva vždy předpokládá, že jednání, ke kterému subjektivní právo opravňuje, je konáno s vědomím, že se jím vykonává dotyčné právo; kde toto vědomí chybí, nemůže být o výkonu práva řeč“. Dovolené chování lze rozlišit na chování podle práva, výkon práva a aplikaci práva. Toto třídění ovšem není analytické, nevyplývá z implicitního významu pojmu realizace práva (ten ani vyhraněný implicitní význam nemá), nýbrž je syntetické. To znamená, že bylo vytvořeno teoretickou úvahou za účelem usnadnění poznání. Nevylučuje tedy event. teoretickou koncepci jinou.

Pode koncepce právě uvedené je tedy každé chování podle práva uskutečňováním práva. Některé takové chování je navíc jeho výkonem a některé jeho aplikací. Obtížné je odlišit pojmy „chování podle práva“ a „výkon práva“ a vymezit pojem výkonu práva. Ani ten nelze definovat ve výše uvedeném smyslu analyticky, nýbrž je třeba mu význam dodat. Dosavadní literatura ani pozitivní právo pro to velkou oporu nedávají. Nejde přitom ani o logickou definici, pro kterou v daném případě není dost předpokladů. Nejde konečně ani o logickou definici, pro kterou v daném případě není dost předpokladů. Nejde konečně ani o jazykový či pojmoslovný purismus. Zeptá-li se někdo, zda ten, kdo konkrétně jde na procházku do parku, tím vykonává své právo, nemá smysl jej opravovat a poučovat ho, že své právo nevykonává, n zvrž jde na procházku po právu resp. v souladu s právem. Jde spíš o rozlišení za účelem uspořádání poznání a také za účelem pedagogickým. Při tomto uspořádání se zdá účelným a instruktivním vyjít z tří úrovní subjektivního práva. Je to též v zájmu koherence teoretického pojetí. S přihlédnutím k tomu lze výkonem práva rozumět konání právních úkonů, vyžadování splnění povinností od jiného a zejména uplatnění práva na státní ochranu ohroženého či poškozeného subjektivního práva. Zvláštní problém je spojen s tzv. iura merae facultatis. Jimi se rozumí oprávnění , která vyplývají přímo z občanské svobody, resp. ze svobody člověka, tj. práva, která člověk nenabývá od jiného, nýbrž která „se rodí s člověkem“. Takovýmito právy jsou práva zaručená Listinou základních práva a svobod a některá jiná, jako např. právo na jméno, právo na občanskou čest, právo pořídit si o svém majetku závěť atd. Porušení práva je chování protiprávné. Otázkou ovšem je, zda protiprávnost spočívá jen v porušení práva objektivního, tj. právní normy, nebo také, či popř. vždy také, práva subjektivního. Ani v této věci není literatura zcela jasná. Nepochybné je, že porušením práva je vždy, per definitionem, chování adversus legem, tj. chování, které je v rozporu s právní normou. Ne zcela jasné je, zda přitom vždy musí jít též o porušení subjektivního práva někoho jiného. Veřejnoprávní úvahy svědčí spíš o tom, že nikoli. Poruší-li např. rybář předpisy rybářského práva, porušil tím právo objektivní, aniž tím zpravidla porušil něčí právo subjektivní.

S pojmem porušení práva koresponduje pojem porušení, tj. nesplnění povinnosti. V této věci problém není. Z obecné povinnost neminem leadere, tj. neporučovat právo druhého, vyplývá, že každé porušení práva je tím samým porušením povinnosti, a to přinejmenším zmíněné povinnosti nerušit právo. Může být ovšem i porušením povinností jiných. Zkušenosti ukázaly, že práva lze zneužít, tzn. vykonat je k právem neodůvodněné újmě někoho jiného nebo k újmě společnosti. V této neobvyklé formulaci se ovšem pojmu „vykonat právo“ používá ve smyslu širším než bylo uvedeno výše. Přesnější by bylo říci, že zneužitím práva je chování zdánlivě dovolené, jímž má být dosaženo výsledku nedovoleného. Specifickým případem zneužití práva je chování šikanózní, které spočívá v tom, že někdo ve výše uvedeném smyslu vykoná své právo se záměrem způsobit jinému nepřiměřenou újmu. Problém zneužití práva je poměrně starý a při jeho řešení se střetávají dvě koncepce. Starší individualistická vychází z toho, že přímo z pojmu subjektivního práva samého vyplývá, že oprávněným chováním nemůže být způsobena neoprávněná újma, takže pojem zneužití práva je vnitřně rozporný a subjektivní právo zneužito být nemůže. V současnosti převládají sociální koncepce subjektivního práva, které možnost zneužití subjektivního práva připouštějí. Výjimečně zneužití práva zakazuje i pozitivní právo samo, a to zejména, pokud jde o zneužití práva vlastnického. Kromě zneužití práva zná právní teorie i legislativa pojem obcházení zákona (chování in fraudem legis), která má pojmově ke zneužití práva velmi blízko. Chování in fraudem legis spočívá v tom, že se někdo chová podle právní normy (secundum legem), ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. Takovéto chování může nastat zejména využitím mezery v zákoně či nejasnosti zákona apod. Řešení problému obcházení zákona je obdobné řešení problému zneužití zákona. V případě obcházení zákona je ovšem vždy nutno in concreto pečlivě rozlišit, zda jde o zakázané chování in fraudem legis, nebo chování mlčky dovolené podle zásady, že vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno. V našem právu se obcházení zákona výslovně zabývá § 39 občanského zákoníku, který právní úkon in fraudem legis prohlašuje za neplatný. Obcházením zákona je i disimulace právního úkonu, tj. případ, kdy simulovaným právním úkonem má být zastřen právní úkon disimulovaný. V tom případě je simulovaný právní úkon neplatný a platí právní úkon zastřený.

Aplikace práva je kvalifikovaná forma realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci, při níž dochází k podřazení (subsumpci) konkrétní skutkové podstaty pod příslušnou abstraktní právní podstatu vyjádřenou v právní normě. Výsledkem procesu aplikace práva jsou akty aplikace práva, v nichž soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné moci rozhodují o subjektivních právech a právních povinnostech fyzických a právnických osob. V rámci kontinentálního práva (resp. v ČR) existují především tyto hlavní druhy řízení, v jejichž průběhu se aplikuje – a tedy i realizuje - právo: 1) občanské soudní řízení (civilní řízení) - upravuje ho občanský soudní řád; soudy v něm rozhodují o právech osob, převažuje zde charakter sporu; rozlišuje se řízení nalézací, odvolací, dovolací a exekuční. 2) trestní řízení - upraveno trestním řádem; má několik stádií: a) přípravné trestní řízení-vyšetřování, b) sestavení obžaloby-provádí ho státní zástupce, c) rozhodování soudu-hlavní líčení (je založeno na kontradiktornosti žalobce a obžalovaného), d) případně odvolací řízení, e) exekuce (v případě odsouzení). 3) správní řízení - je upraveno správním řádem (typické je, že se pro řadu případů používají i speciální zákonné předpisy); v tomto řízení rozhodují správní orgány (orgány veřejné správy); patří sem např. řízení o stavebním povolení, daňové a celní řízení, řízení o přijetí na vysokou školu apod.

Pojem aplikace práva je ovšem neméně mlhavý než pojem realizace práva a hranice mezi činností státního orgánu aplikujícího právo, tj. zejména jeho činností rozhodovací, a jeho činností správní, organizační atd. je neurčitá a často se tyto činnosti prolínají. Nejzřetelnější aplikační činnost vyvíjejí ve svém rozhodování soudy. Předpokladem této činnosti je určitá skutečnost, o které je soud povolán a povinen rozhodnout podle práva. Východiskem aplikačního procesu je tedy daná konkrétní skutková podstata, tj. skutková podstata faktická. Dalším krokem tohoto procesu je vyhledávání právní normy, která na tuto podstatu dopadá. K aplikačnímu procesu náleží tedy i přiřazení skutkové podstaty faktické ke skutkové podstatě zákonné. Toto přiřazení se nazývá subsumpce skutkové podstaty právní normě. Završením aplikačního procesu je pak vydání rozhodnutí. Na rozdíl od problematiky realizace práva lze realizaci povinností vysvětlit jednoduše. Realizace povinnosti je splněním povinnosti. O aplikaci povinnosti se nehovoří. Ta je vlastně implikována aplikací práva. Splnění povinnosti je definováno jedinou geniální větou, pocházející z práva římského a platnou dodnes: dlužní, resp. vůbec každý, kdo má nějakou právní povinnost, ji splní, jestliže id fecit, quod facere promisit, tzn. jestliže učiní to, co slíbil, či obecněji vyjádřeno, jestliže se zachová tak, jak se podle své povinnosti zachovat měl. I tu ovšem hrozí nebezpečí absurdity v tom, že člověk, která práva neruší právo někoho jiného, jakýmkoli svým chováním vykonává svou povinnost neminem leadere. Čelit této absurditě by bylo možno jednak přijetím výše zmíněné Ungerovy koncepce uvědomělé realizace práva anebo spíš tím, že by se i tu odlišilo chování odpovídající povinnosti a její realizace, jehož pojem by byl rezervován pro plnění povinnosti relativní.

Klíčová slova - Realizace práva a její formy

Právo, realizace práva, právní norma, objektivní právo, porušování práv, výkon práv, plnění povinností, Listina základních práv a svobod



Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde