Postavení a význam občanského sdružení jako právnické osoby

Stupeň organizovanosti občanů v různých neziskových organizacích je poměrně vysoký. Ačkoliv před sametovou revolucí byly mnohé tyto organizace synonymem povinnosti, ani dnes stejné nebo obdobné spolky netrpí nedostatkem zájmu. Zakládání a fungování občanských sdružení upravuje zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů („zákon“). Tento zákon se nevztahuje na sdružování v politických stranách a hnutích, na církve a náboženské společnosti a sdružování občanů k výdělečné činnosti či k zajištění řádného výkonu určitých povolání - tyto jsou předmětem zvláštních zákonů. Občanské sdružení je právnická osoba a zakládá se za různými účely neziskového charakteru. Pozor, je nutno jej striktně odlišovat od sdružení bez právní subjektivity, které se zakládá smlouvou dle § 829 až 841 občanského zákoníku. Toto sdružení nemá právní subjektivitu, představuje pouze společnou činnost zúčastněných osob. Daňové předpisy pro ně obsahují zvláštní ustanovení, která však s občanskými sdruženími nijak nesouvisí. Občanská sdružení (někdy také nazývané „společnosti“) bývají často např. odborné a vzdělávací, svazy zejména sportovní, hnutí feministická (nejedná-li se o politické hnutí) či za lidská práva, kluby sběratelské, sportovní apod. Zákon hovoří dále o „jiných občanských sdruženích“, což mohou být všechny další spolky, které nesou jiné označení, než bylo právě zmíněno (například společenstva, nejedná-li se o honební společenstva, která mají vlastí právní úpravu v zákoně č. 499/2001 Sb., o myslivosti). Relativně samostatnou kategorii dále představují odborové organizace a organizace zaměstnavatelů, které spadají rovněž pod zákon o sdružování občanů. Pro ně však neplatí obecný registrační princip, ale pouhé ohlášení, aby byl jejich vznik zcela nezávislý na vůli státu, jak to předpokládá čl. 27 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Sdružovat se ve sdruženích mohou nejen osoby fyzické, ale podle § 2 odst. 2 zákona rovněž osoby právnické. Jejich právo sdružovat se není stanoveno v Listině základních práv a svobod, která se obecně vztahuje na práva a svobody osob fyzických, přiměřeně je však možné některá její práva (majetková, procesní apod.) uplatnit rovněž na osoby právnické. Je však třeba zdůraznit, že právnická osoba může pouze vstoupit do existujícího sdružení, nemůže je však sama (resp. s jinými právnickými či fyzickými osobami) založit. Ustanovení § 6 totiž výslovně stanoví, že návrh na registraci mohou podávat nejméně tři občané (přesněji řečeno fyzické osoby), a nikoli osoby právnické. Ty ale mohou založit například zájmové sdružení právnických osob podle § 20f a násl. občanského zákoníku. Dále § 16 zákona o sdružování občanů předpokládá možnost sdružení uzavřít smlouvu o součinnosti, kterou může být vytvořen svaz zúčastněných sdružení jakožto samostatná právnická osoba.

Sdružení vzniklé podle zákona o sdružování občanů jsou právnickou osobou. To se týká pochopitelně rovněž odborových organizací a organizací zaměstnavatelů. Podle § 18 odst. 2 občanského zákoníku jsou právnickými osobami sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Právo svobodně se sdružovat obecně zahrnuje nejen možnost sdružení podle zákona o sdružování občanů založit (netýká se však právnických osob, kteří do něj mohou s výjimkou případu § 16 pouze vstoupit) nebo do něj vstoupit (na což však pochopitelně není právní nárok), ale rovněž právo do něj nevstupovat, resp. členství v něm ukončit (svobodně vystoupit). To platí také pro odborové organizace a organizace zaměstnavatelů a nebylo by proto přípustné, pokud by byli například zaměstnanci určité společnosti nuceni ke členství v odborech nebo jiných sdruženích nebo byli nuceni účastnit se jejich činnosti. Rovněž není přípustné bránit ve vystoupení ze sdružení. Členství v odborových organizacích je chráněno například také zákoníkem práce (zákon č. 262/2006 Sb.) v § 316 odst. 4 písm. e), který stanoví, že zaměstnavatel nesmí vyžadovat od zaměstnance informace o členství v odborové organizaci. Proces založení sdružení zákon na rozdíl od obchodních společností nespecifikuje. Určitou analogií zakladatelů je zde přípravný výbor, který musí mít nejméně tři členy (alespoň jeden musí být starší 18 let). Ten jedná jménem sdružení až do vytvoření orgánů sdružení. Zároveň je třeba vyhotovit stanovy, které v podstatě nahrazují zakladatelské dokumenty u obchodních společností. Občanské sdružení vzniká registrací u Ministerstva vnitra České republiky, návrh na registraci podává přípravný výbor. K návrhu musí být přiloženy stanovy ve dvojím vyhotovení, jež musejí obsahovat název, sídlo a cíl činnosti sdružení, dále určení orgánů sdružení, popřípadě organizačních složek, a zásady hospodaření. Ministerstvo vrací jeden exemplář potvrzených stanov sdružení, čímž potvrzuje provedení registrace. Občanské sdružení musí také požádat Český statistický úřad o přidělení identifikačního čísla (IČ).

Během činnosti sdružení jednají jeho jménem orgány určené stanovami. Jejich terminologie a struktura není předepsána, zpravidla je volen výbor, který je složen z předsedy, místopředsedy a dalších členů. Dále mívají sdružení hospodáře a revizora hospodaření, někdy je samostatným funkcionářem jednatel. Veškeré pravomoci orgánů sdružení určují stanovy. V České republice existují i sdružení, jejichž členy jsou jiná sdružení (např. Český svaz ochránců přírody). Takové organizace někdy v rámci harmonizace předepisují svým členům například obsah stanov, strukturu orgánů sdružení apod. Občanské sdružení pak nemá při vytváření těchto věcí úplně volnou ruku a musí se řídit tímto systémem, který jinak není v zákoně stanoven. Sdružení zaniká dobrovolným rozpuštěním (např. po dosažení cíle, pro který bylo založeno) nebo sloučením s jiným sdružením anebo pravomocným rozhodnutím ministerstva o jeho rozpuštění. K tomu může ministerstvo přistoupit například tehdy, pokud by občanské sdružení vyvíjelo zakázanou činnost. Proti tomuto rozhodnutí lze podat opravný prostředek k Nejvyššímu soudu ČR. Občanské sdružení je právnickou osobou a tedy má neomezenou povinnost vést účetnictví. O této skutečnosti mnozí zakladatelé občanských sdružení nejsou informováni a často jsou tímto zjištěním nepříjemně překvapeni. Zejména tehdy, pokud se v jejich kruhu nenachází nikdo, kdo je schopen účetnictví vést, musejí hledat jinou pomoc. Často se pak setkáváme s různými "poloúčetnictvími" - ručně nebo na počítači sestavené tabulky, které však nemají náležitosti požadované zákonem. Nutno podotknout, že mnohým sdružením to prochází i řadu let. Pokud se nerozhodnou provozovat činnost podléhající zdanění a nevznikne jim povinnost se zaregistrovat, nikdo po nich nechce daňové přiznání a tedy ani účetní závěrku, kterou musí ostatní právnické osoby k daňovému přiznání každoročně přikládat. Finanční zdroje občanských sdružení jsou různé. Počínaje zdroji plynoucími od vlastních členů přes dotace z veřejných rozpočtů až po různé granty vypisované agenturami a ve stále větší míře i soukromými subjekty (velké podniky). Že je většinou obtížné získat prostředky na veřejně prospěšné účely a že jich není nikdy dost, o tom asi nikdo nepochybuje. Zaměřil bych se spíše na notorické potíže, které musí většina sdružení řešit.

Rozhodnou-li se společníci zlikvidovat obchodní společnost, mají k tomu v obchodním zákoníku poměrně obšírný návod. Členové občanských sdružení se musejí spokojit s ustanovením § 761 odst. 2 obchodního zákoníku. Zde se praví, že ustanovení § 70 až 75 (likvidace společností) se použijí obdobně i na likvidaci jiných právnických osob než obchodních společností, pokud nemají právního zástupce a z právních předpisů, jež je upravují, nevyplývá něco jiného - což v případě občanských sdružení nevyplývá. Proti likvidaci obchodních společností zde vidíme jeden podstatný rozdíl. Členové občanského sdružení nemají stejné postavení jako společníci nebo akcionáři a nemohou se tedy podílet na likvidačním zůstatku. Veškerý likvidovaný majetek by se měl rovněž použít v souladu s posláním, ke kterému bylo sdružení založeno, tedy na veřejně prospěšné účely. V úvahu přichází třeba bezúplatný převod na jinou podobnou organizaci nebo na obec. Zákon o sdružování občanů dále stanoví (na rozdíl od některých jiných spolků, které o této možnosti nehovoří), že se lze dovolávat soudní ochrany v případě, že již není možné uplatnit opravný prostředek v rámci sdružení. Je pak vnitřní věcí každého sdružení, zda a jakým způsobem upraví vnitřní možnosti dovolávat se ochrany proti rozhodnutím vlastních orgánů. V případě malých sdružení, kde má veškerou jeho činnost na starost jediný orgán, zpravidla už žádná možnost uplatnění opravného prostředku v rámci sdružení dána není (v některých případech např. pouze k předsedovi rozhodujícího orgánu).

Pokud se však jedná o sdružení, které má jak orgány typu zákonodárného (schůze/sněm všech členů či delegátů), tak také výkonného (výbor, představenstvo apod.) či soudního (dozorčí nebo kontrolní orgán), bývají vnitřní možnosti nápravy relativně široké. Zpravidla lze podat proti rozhodnutí orgánu „zákonodárného“ či „výkonného“ opravný prostředek k „soudnímu“ orgánu sdružení. Označení takového opravného prostředku není podstatné. V praxi to bývá odvolání, námitka, stížnost apod. Samozřejmě se nejedná o opravné prostředky ve smyslu správního řádu, protože ty je možné uplatnit pouze proti rozhodnutím správních orgánů v oblasti veřejné správy (což vzhledem k soukromoprávnímu charakteru sdružení není tento případ). Výrazem posilování spolupráce mezi jednotlivými sdruženími je ustanovení § 16 odst. 1 zákona, které umožňuje (dvěma či více) sdružením uzavírat mezi sebou smlouvy. Účelem těchto smluv může být dosažení určitého cíle nebo uplatňování jiného společného zájmu. Týká se proto takových sdružení, které mají podobné zájmy. Jejich společné prosazování může být nejen méně nákladné, ale rovněž efektivnější, protože větší a významnější uskupení mají zpravidla lepší vyjednávací pozici než malá sdružení s nepatrnou členskou základnou. Zvláštní úprava spolků je zakotvena v zákoně č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon se vztahuje na mezinárodní nevládní organizace (které byly založeny podle zahraniční právní úpravy) a organizace pro zastoupení zájmů naší republiky v mezinárodní nevládní organizaci. Organizace cizích státních příslušníků, vzniklé podle zákona č. 116/1985 Sb. se považují za sdružení registrovaná podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.

Použitá literatura - Postavení a význam občanského sdružení jako právnické osoby

Brabec, F.: Vybrané problémy hospodaření občanských sdružení, in: Účetnictví neziskového sektoru, 2003, č. 3
Jemelka, L.: Zákon o sdružování občanů, zákon o právu shromažďovacím, zákon o právu petičním : s komentářem, Praha: ASPI, 2007, ISBN 978-80-7357-279-2