Pacient a právo na informace

Právo pacienta na informace se dá z hlediska ústavního práva bez pochyby podřadit pod právo na informace (bez přívlastku), které zaručuje čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Dle tohoto článku je zaručeno právo na informace s tím, že každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Pacient pak bude mít jistě zájem realizovat toto právo v souvislosti se svým léčením či s léčením osoby blízké, proto můžeme mít zato, že pacientovo právo na informace má také v systému našeho ústavního pořádku úzkou vazbu na čl. 31 Listiny základních práv a svobod, neboť podle něj má každý právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Dle mého soudu je pak pacientovo právo na informace chráněno především Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, kterou ČR ratifikovala a vyhlásila ve sbírce mezinárodních smluv pod číslem 96/2001. Dle čl. 10 této mezinárodní smlouvy má každý právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví s tím, že každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu. Nicméně přání každého nebýt takto informován je nutno respektovat. Pokud je to v zájmu pacienta, může ve výjimečných případech zákon omezit uplatnění práv pacienta na informace. Z výše uvedeného přehledu je zřejmé, že klíčovými slovy, které nám pomohou držet souvislou linii, budou: „právo na informace“, „právo na ochranu zdraví“, případně „medicínské právo“. Domnívám se, že nebude sporu o tom, že vztah pacient - lékař možno z hlediska základního zatřídění považovat v zásadě za specifický občanskoprávní vztah, v němž práva a povinnosti jednotlivých stran podléhají vesměs kogentní právní regulaci práva správního a v němž za určitých, výhradně zákonem stanovených situací dominuje postavení lékaře. Za určující moment vztahu lékař -pacient pokládám vzhledem k právně zásadně rovnocennému postavení stran tohoto vztahu právo pacienta na poučení a informace o zdravotním stavu a právo odepřít souhlas s provedením lékařského výkonu. Jedná se současně o nejdůležitější práva pacienta, jímž korespondují příslušné povinnosti lékaře - tj. povinnost poskytovat informace a poučit pacienta a vyžádat si jeho souhlas s provedením zdravotnického výkonu.

Právo pacienta na informace je krom právních předpisů vyšší právní síly upraven zejména v § 23 a násl. zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění. Zdravotnický pracovník způsobilý k výkonu příslušného zdravotnického povolání tak informuje pacienta, popřípadě další osoby v souladu s § 67b odst. 12 písm. d) zákona, o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích. Jestliže to zdravotní stav nebo povaha onemocnění pacienta vyžadují, je zdravotnický pracovník oprávněn sdělit osobám blízkým pacientovi a členům jeho domácnosti, kteří nejsou osobami blízkými, též informace, které jsou pro ně nezbytné k zajištění péče o tohoto pacienta nebo pro ochranu jejich zdraví. V případě, kdy pacient vyslovil zákaz poskytování informací, lze relevantní informace sdělovat pouze se souhlasem pacienta. Odmítá-li pacient přes náležité vysvětlení potřebnou péči, vyžádá si ošetřující lékař o tom písemné prohlášení (revers). Je-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte anebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li zákonní zástupci souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu i bez tohoto souhlasu. Problematika práva pacienta na informace o svém zdravotním stavu není výslovně zákonem řešena vůbec a nutno obsah tohoto práva dovozovat výkladem. Pro úplnost podotýkám, že právní normy stanoví specifickou informační povinnost v případě, kdy poskytovaná zdravotní péče přesahuje rozsah péče plně nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním. Právo na informace nutno vyvodit především ze skutečnosti, že dle zákona o péči o zdraví lidu se vyšetřovací a léčebné výkony provádějí zásadně se souhlasem nemocného. Konečně je vhodné připomenout, že úkon, kterým pacient vyslovuje souhlas s provedením zdravotního výkonu, nebo jej odmítá, je úkon právní a nutno na něj klást všechny požadavky zákonem i právní teorií stanovené pro právní úkony jako takové. Odpovědnost lékaře a zdravotnického zařízení za nesplnění povinnosti informovat a poučit pacienta a vyžádat si jeho souhlas s provedením výkonu nutno posuzovat ve více rovinách. Vedle event. odpovědnosti trestněprávní, správněprávní, disciplinární se z hlediska pacienta bude zpravidla jevit dominantní odpovědnost občanskoprávní, která bude mít největší význam z hlediska jeho event. "hmotného odškodnění". Event. postup non lege artis spočívající mimo jiné i v neposkytnutí potřebných informací pacientu (poskytnutí informací zkreslených) nebo v nevyžádání souhlasu pacienta bude možno v jednotlivých případech hodnotit jako nepřípustný zásah do práv osobnosti a poškozený bude oprávněn domáhat se, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění, dle okolností případu včetně veřejné omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích.

Problematika zpracování osobních údajů v souvislosti se zajišťováním zdravotní péče je v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"), upravena v několika směrech. Osobní údaj vypovídající o zdravotním stavu patří mezi citlivé osobní údaje subjektu údajů a jeho zpracování se řídí podmínkami upravenými zejména v § 9 zákona o ochraně osobních údajů. V citovaném ustanovení zákon o ochraně osobních údajů očekává, že ke zpracovávání citlivých osobních údajů správcem nebo zpracovatelem může docházet za podmínky, že subjekt údajů dal ke zpracování výslovný souhlas. Souhlas subjektu údajů musí být dán písemně, podepsán subjektem údajů a musí z něho být zřejmé, k jakým údajům je dáván, jakému správci údajů, k jakému účelu, na jaké období a kdo jej poskytuje. Souhlas může subjekt údajů kdykoliv odvolat. Správce je povinen předem subjekt údajů o jeho právech poučit. Tento souhlas musí správce uschovat po dobu zpracování osobních údajů, k jejichž zpracování byl souhlas dán, ke zpracovávání citlivého osobního údaje o zdravotním stavu může dále docházet v případě, že zpracovávání je nezbytné v zájmu zachování života nebo zdraví subjektu údajů nebo jiné osoby nebo odvrácení bezprostředního závažného nebezpečí hrozícího jejich majetku, pokud není možno souhlas subjektu údajů získat zejména z důvodů fyzické, duševní či právní nezpůsobilosti, v případě, že je subjekt údajů nezvěstný nebo z jiných podobných důvodů. Pokud jde o právo subjektu údajů na informace o zpracovávaných osobních údajích, řídí se podmínky přístupu k zpracovávaným osobním údajům nejen zákonem o ochraně osobních údajů, ale především zákonem o péči o zdraví lidu, a to zejména proto, že podle § 67b odst. 12 má subjekt údajů (pacient) právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu; pacient se z informací, které jsou mu sděleny o jeho zdravotním stavu, nesmí dozvědět informace o třetí osobě. Za osoby mladší 18 let nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům mají právo na informace podle věty prvé jejich zákonní zástupci. Právo subjektu údajů na informace podle zákona o ochraně osobních údajů bývá častým předmětem diskuse v souvislosti s řešením otázek, jejichž obsahem je spor, zda si lékař smí nechat pacientem zaplatit za výpis ze zdravotnické dokumentace. Česká lékařská komora, stejně jako Všeobecná zdravotní pojišťovna v této souvislosti vyjádřily názor, že za tuto činnost lze žádat úhradu pacientem, Svaz pacientů byl naopak názoru opačného a odvolával se přitom na ustanovení § 12 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"). Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů se ani jedna ze stran sporu nezabývala základní otázkou, kterou je nezbytné zodpovědět, a to otázkou, co "výpis ze zdravotnické dokumentace" jako dokument o zdravotním stavu pacienta vlastni obsahuje a jaká je jeho právní úprava. Z tohoto důvodů je vyjadřovaný vztah ustanovení § 12 zákona o ochraně osobních údajů, jehož obsahem je povinnost správce (zdravotnického zařízení) jednou za kalendářní rok bezplatně subjektu údajů (pacientovi) na základě písemné žádosti poskytnout informace o osobních údajích o něm zpracovávaných a ustanovení zvláštních právních předpisů obsahujících úpravu výpisu ze zdravotní dokumentace nesprávný a nepřesný. Úřad pro ochranu osobních údajů se domnívá, že základním východiskem pro posouzení této záležitosti je § 11 zákona o péči o zdraví lidu, jehož obsahem je poskytování zdravotní péče (§ 11), jejíž nedílnou součástí je posudková činnost (§ 21). I když se v zákoně o péči o zdraví lidu pojem "výpis ze zdravotní dokumentace" nevyskytuje, je existence tohoto dokumentu již obsahem navazujících nebo provádějících právních předpisů, které se zejména zabývají posuzováním zdravotní způsobilosti (např. zákon č. 218/1999 Sb., branný zákon, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 127/1996 Sb., vyhláška ministerstva vnitra č. 324/2001 Sb., apod.).

V případě vykazování zdravotní péče podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (Metodické opatření MZ č. POJ 2773/5/95) se výpis ze zdravotní dokumentace považuje za administrativní úkon praktického lékaře, popř. registrujícího lékaře, který je prováděn např. pro jiné zdravotnické pracoviště nebo pro nově registrujícího lékaře pro zajištění návaznosti zdravotní péče. Z tohoto výčtu vyplývá, že obsahem výpisu ze zdravotnické dokumentace mohou být i jiné než osobní údaje pacienta nebo údaje o zdravotním stavu pacienta (subjektu údajů). Bylo by tedy potřeba definovat vztah mezi výpisem ze zdravotnické dokumentace a informacemi o osobních údajích. Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů informace o osobních údajích poskytovaná podle § 11 odst. 1, popřípadě podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, neznamená, že jsou subjektu údajů sděleny přímo ony osobní údaje (respektive jejich obsah), ale jde o informaci, jejíž nedílnou součástí je informace o "rozsahu osobních údajů" (§ 11 odst. 1), popřípadě informace "o osobních údajích o něm zpracovávaných" (§ 12 odst. 2). Pokud by tedy pacient požadoval takové informace, pak má nárok na jejich obdržení jednou ročně zdarma, protože zvláštní zákony (zákon o péči o zdraví lidu či zákony o veřejném zdravotním pojištění) toto právo nijak neomezují. Úřad pro ochranu osobních údajů se rovněž zabýval problematikou zpracovávání osobních údajů v souvislosti s prováděním klinického hodnocení a postmarketingového sledování léčiv. Klinické hodnocení humánních léčiv a s tím související zpracování osobních údajů subjektů údajů je prováděno na základě zmocnění, daného příslušnými ustanoveními zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva zemědělství č. 472/2000 Sb., kterou se stanoví správná klinická praxe a bližší podmínky klinického hodnocení léčiv. Zadavatel, který zpracovává osobní údaje subjektů hodnocení, může tuto činnost provádět na základě zmocnění citovaných právních předpisů, ale současně musí dodržet všechny své povinnosti správce, které jsou na něj současně kladeny zákonem o ochraně osobních údajů. Zadavatel je tedy v pozici správce osobních údajů, a proto se na něj vztahují všechny povinnosti správce, které vyplývají ze zákona o ochraně osobních údajů. Pokud jde o splnění oznamovací povinnosti zadavatele - správce, vztahuje se na tento postup ustanovení § 18 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, z něhož vyplývá, že oznamovací povinnost správce podle § 16 se nevztahuje na zpracování osobních údajů, jejichž zpracování je správci uloženo zákonem nebo kterých je třeba k uplatnění práv vyplývajících ze zvláštních zákonů.

Použitá literatura - Pacient a právo na informace

usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky
Úmluva o lidských právech a biomedicíně
zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu
zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů
stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č.1/2002: Zpracování osobních údajů v souvislosti se zajišťováním zdravotní péče