Odpovědnost za pracovní úrazy a nemoci z povolání

Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání je odpovědností za výsledek (škodnou událost), v tom smyslu, že předpokladem není porušení právní povinnosti. Ke vzniku tohoto typu (tzv. objektivní odpovědnosti) musí být splněny tyto předpoklady: a) škoda na straně zaměstnance (popř. pozůstalých, pokud zaměstnanec následkem pracovního úrazu či nemoci z povolání zemřel), b) pracovní úraz nebo nemoc z povolání, c) příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (nemocí z povolání) a vznikem škody. Pojem pracovního úrazu je možno za pomoci judikatury definovat jako porušení zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů (srov. § 380). Pracovním úrazem není jen tělesné zranění, ale vůbec porušení zdraví, jestliže bylo způsobeno krátkodobými zevními vlivy, např. byl-li zaměstnanec při práci, na kterou není zvyklý a která je nepřiměřená jeho tělesným možnostem, nucen okamžitým, usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor, a zvýšit tak náhle, neobvykle a nadměrně svou námahu. Tato tělesná námaha musela pak být příčinou následku, o jehož odškodnění se jedná. Přitom nemusí jít o jedinou příčinu úrazu, nýbrž stačí, když jde o jednu z příčin, avšak důležitou, podstatnou a značnou. Starý zákoník práce po celou dobu své platnosti neobsahoval definici pojmu „pracovní úraz“. V tomto směru jsme si pomáhali judikaturou, která charakterizuje pracovní úraz jako poruchu na zdraví, která byla zaměstnanci způsobena nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Nemusí jít tedy výlučně o tělesné zranění, ale o jakékoliv jiné porušení zdraví.