Ochrana spotřebitele

Ochrana spotřebitelů je legislativně zakotvena především jednak v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (OZ), a sice v jeho ustanoveních §§ 52-62, které pojednávají o spotřebitelských smlouvách a dále pak v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění. Práva spotřebitelů jsou chráněna i zákonem o regulaci reklamy, zákonem o potravinách a tabákových výrobcích, zákonem o cenách, zákonem o České obchodní inspekci aj. Vedle toho bylo na ochranu spotřebitele pamatováno v tzv. komunitárním právu (právu Evropských společenství), v zakládacích smlouvách ES (primárním právu) a směrnicích či nařízeních. Spotřebitelské smlouvy nevytvářejí zvláštní typy smluv, pouze určité smluvní typy zastřešují. Tato skutečnost je patrná přímo ze znění § 52 odst. 1 OZ, které stanoví, že spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé OZ, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle § 52 odst. 2 OZ se dodavatelem rozumí osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Naproti tomu spotřebitelem je ve smyslu § 52 odst. 3 OZ osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nejedná. Z jednotlivých ustanovení spotřebitelských smluv lze dovodit, že tyto smlouvy mají posílit postavení spotřebitele. Jejich úprava vychází především ze zásady, že spotřebitel má vůči dodavateli slabší postavení. Posílení postavení spotřebitele lze zejména vyvodit z ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „OZ“), které stanoví, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své postavení. Zmíněné ustanovení tak výrazným způsobem modifikuje některé dispozitivní normy obsažené v rámci OZ, které umožňuji smluvním stranám si vzájemná práva a povinnosti upravit odchylně od zákonné úpravy. Subjekty vystupující v pozici dodavatelů si tak musí uvědomit, že např. pro kupní smlouvu neplatí pouze ustanovení § 588 a násl. OZ, ale i ustanovení o spotřebitelských smlouvách. Navíc v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí podle § 55 odst. 3 OZ výklad, který je vždy pro spotřebitele příznivější. Smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením § 55 odst. 1 by byly absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 OZ). Podle povahy jednotlivého případu by takové smlouvy byly absolutně neplatné jako celek, nebo pouze v určité části, pokud by takovou část bylo možno oddělit od ostatního obsahu (§ 41 OZ). K absolutní neplatnosti by soud v případě sporu přihlédl z úřední povinnosti. Na první pohled by se mohlo zdát, že spotřebitel má nad dodavatelem absolutně zvýhodněné postavení. Existují ovšem některá ujednání v rámci spotřebitelských smluv, která jsou ve smyslu § 55 odst. 2 OZ stižena pouze tzv. relativní neplatností. Institut relativní neplatnosti je upraven v § 40a OZ a znamená, že ustanovení spotřebitelské smlouvy bude považováno za platné až do okamžiku, kdy se spotřebitel této neplatnosti nedovolá. Je zde tedy předpokládána jistá aktivní účast spotřebitele. Navíc právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje v tříleté lhůtě od uzavření spotřebitelské smlouvy. Relativně neplatná ujednání spotřebitelských smluv jsou obsažena v § 56 odst. 3 OZ. Jedná se zejména o ustanovení, která vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví, vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůl dodavatele, dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, či dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě aj.

Především platí, že prostředky komunikace na dálku mohou být použity pouze v případech, že spotřebitel jejich použití neodmítl. Automatické telefonní systémy bez (lidské) obsluhy a faxové přístroje mohou být použity dokonce pouze se spotřebitelovým výslovným souhlasem. Při použití prostředků komunikace na dálku musí být obsahem návrhu informace nutné k uzavření smlouvy ve smyslu obecných náležitostí smlouvy upravených v části první OZ a podstatných náležitostí smlouvy stanovených v části osmé OZ. Ustanovení o spotřebitelských smlouvách obsahují zvláštní úpravu o možnosti odstoupit od smlouvy. Konkrétně se jedná o § 57 a § 63 OZ. Tato ustanovení lze použít vedle obecné úpravy odstoupení od smlouvy obsažené v OZ a v rámci jednotlivých smluvních typů. V případech, že spotřebitelská smlouva byla uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele - zpravidla půjde o smlouvy uzavírané mimo různé provozovny dodavatele - nebo pokud dodavatel nemá žádné stálé místo k podnikání, může spotřebitel od smlouvy písemně odstoupit do 7 dnů od jejího uzavření. V případě, že nedošlo k dodávce předmětného zboží či služeb ze strany dodavatele, lze od smlouvy odstoupit do 1 měsíce.

Poctivost prodeje výrobků a poskytování služeb je jedním z nejobecnějších institutů veřejnoprávní ochrany spotřebitele. Úprava v zákoně o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon“) je velmi úzce provázána se soukromoprávní úpravou. Ukládá poskytovateli služeb řadu povinností. První taková povinnost je omezena jen na prodej zboží (tedy nikoli na poskytování ostatních služeb), což vyplývá z jejího obsahu. Jejím subjektem je poskytovatel služby, v tomto případě tedy prodávající v užším slova smyslu. "Prodávající je povinen prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů" (§ 3 písm. a) zákona). Tato povinnost je analogická úpravě prodeje zboží v obchodě v občanském zákoníku. Jsou zakázány nekalé obchodní praktiky. Obchodní praktika je nekalá, je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil. Zákon stanoví obecný zákaz klamání spotřebitele, jehož subjektem je nejen poskytovatel služby, ale každý, tedy i zaměstnanci. Poté demonstrativně jmenuje typické případy takového jednání: "uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek." (§ 8 odst. 1 zákona). Zákaz diskriminace spotřebitele je jedním z výrazně změněných institutů chráněných v zákoně. Zákaz diskriminace je zmíněn rovněž v zákoně o ochraně hospodářské soutěže v souvislosti s kartelovými dohodami. Jedná se o rozlišování sobě rovných subjektů, jež některé z posuzovaných subjektů poškozuje. Jde o znevážení rovnosti a popírání a omezování práv těchto navzájem si rovných subjektů. V případě spotřebitelů nutno vycházet z jejich zcela totožného postavení. Žádný z nich by proto neměl být zvýhodňován (pozitivní diskriminace) či znevýhodňován (negativní diskriminace) na úkor druhých. Definici pojmu diskriminace můžeme nalézt v zákoně o ochraně hospodářské soutěže, který tak označuje uplatňování rozdílných obchodních podmínek, jimiž budou někteří kupující znevýhodněni, při plnění stejného charakteru. Zákaz nabídky a prodeje nebezpečných výrobků je obecným zákazem, který není vztažen jen na prodávající, ale rovněž na výrobce, dovozce i dodavatele a také na jejich zaměstnance. Je vztažen nejen na výrobky, ale přiměřeně též na poskytování služeb. Zákon upravuje také zákaz nabízení a prodeje výrobků určených pro humanitární účely, ukládá prodejcům určité informační povinnosti. Ustanovuje orgánům veřejné správy určité povinnosti dozoru nad ochranou spotřebitele, vymezuje správní delikty na poli ochrany spotřebitele a také poskytuje prostor k zakládání sdružení spotřebitelů a jiným právnickým osobám založených k ochraně spotřebitele.

Pan Chert Bolden z Belgie hodlal navštívit v Praze expozici soukromého Muzea chladných zbraní. U pokladny si všiml, že vstupné činí 80,- Kč, ovšem pokladní po něm požadovala za vstupenku 20 Euro. Když se pan Bolden ohradil, že vstupné činí jen 80,- Kč, bylo mu přivolaným manažerem vysvětleno, že jsou nastaveny dvojí ceny – jedny pro cizince a druhé pro Čechy. Pan Bolden se cítil být z hlediska své státní příslušnosti diskriminován a znevýhodňován a obrátil se s žádostí o pomoc na advokáta. Advokát předložil jeho stížnost orgánům České obchodní inspekce, kteří shledali, že bylo porušeno ustanovení § 6 zákona na ochranu spotřebitele a majiteli muzea uložili v souladu s § 24 odst. 7 písm. b) zákona pokutu ve výši 1.000.000,- Kč. V rozhodnutí bylo shledáno, že je zřejmé, že se jedná o cenovou diskriminaci, jež je v rozporu se zákonem i s dobrými mravy. Neobstojí argument, že cizinci jsou zvýhodněni kursem české měny, díky němuž mají vyšší kupní sílu - jedná se totiž o generalizaci cizinců, přičemž vyšší kupní silou nedisponují zdaleka všichni (viz např. občané východních zemí). Nelze ani oponovat poukazem na dotování poskytovaných služeb (muzea, galerie) z daní občanů našeho státu, neboť odlišné ceny pro cizince nejsou v jiných státech obvyklé a nutno vycházet ze zásady reciprocity. Jiný je ovšem případ tzv. obvyklých slev, které jsou poskytovány sociálně slabším vrstvám spotřebitelů, například studentům, důchodcům, invalidům, vojákům, tedy nejčastěji osobám nevykonávajícím výdělečnou činnost.

V souvislosti s ochranou spotřebitele je nutné stanovit okruh zájmů, které ochranu zvláště vyžadují. Obecně vzato, jsou jimi všechny situace, v nichž spotřebitel sám není schopen účinně zasáhnout proti jednání tržní "protistrany", jež poškozuje jeho zájmy. Obecným objektem právní ochrany spotřebitelů je nerušené a soustavné uspokojování jejich potřeb. Postupně se ale právní regulace vytříbila ke konkrétním institutům. Jedná se především o poctivost prodeje, zákaz diskriminace spotřebitele, zákaz nabídky a prodeje nebezpečných výrobků, zákaz klamání spotřebitele, informační povinnosti, stanovení podmínek vyřizování reklamací, výkup vratných obalů, regulaci reklamy, technické požadavky na výrobky a cenovou regulaci. Je samozřejmě ještě mnoho dalších problémů, kterých se zákony dotýkají, ale i takových, na něž legislativa dosud zapomněla. V této seminární práci bylo pamatováno na základní aspekty ochrany spotřebitele, které však mohou být (jak vyplývá ze samého úvodu) mnohem košatější. Nebylo z důvodu omezeného rozsahu této práce možné věnovat se veškerým aspektům občanského zákoníku a zákona na ochranu spotřebitele, o souvisejících právních předpisech a komunitárním právu nemluvě.