Ochrana hospodářské soutěže v EU

Ochrana hospodářské soutěže v EU

Základní informace - Ochrana hospodářské soutěže v EU

Název práce: Ochrana hospodářské soutěže v EU

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2010

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Ochrana hospodářské soutěže v EU

Společný a posléze vnitřní trh Společenství je založen na tržním systému, který vyžaduje dokonalé fungování konkurence ve Společenství jako celku. Toho se dosahuje nejen uvolněním pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu mezi členskými zeměmi, ale i kvalitní a účinnou politikou hospodářské soutěže. Vychází se přitom z toho, že maximální podpory hospodářské činnosti a její efektivnosti lze dosáhnout na základě tržních sil. Normy upravující hospodářskou soutěž jsou obsaženy především ve Smlouvě ES, a to ve článcích 81 až 89 (85 až 94). Základním pramenem sekundárního práva obecné povahy jsou pak nařízení č. 17/62, 19/65 a 1215/1999. Aplikací soutěžního práva bylo podle těchto předpisů pověřena Komise, avšak podle článku 230 (173), resp. 232 (175) Smlouvy ES jsou rozhodnutí Komise napadnutelná žalobou k Soudu první instance. Klíčovými ustanoveními smlouvy jsou články 81 (85) a 82 (86), obsahující pravidla platná pro podniky. V rozhodnutí ve věci BRT v. SABAM (127/73) prohlásil Soudní dvůr tato ustanovení za přímo účinná. Jejich dodržování si Komise vynucuje přímým sankcionováním podniků, které je porušily. První skupina předpisů soutěžního práva, vztahující se na jednotlivé hospodářské subjekty (podniky), je obsažena v článku 81 (85) Smlouvy ES. Podle tohoto ustanovení podniky nebo jejich sdružení nesmějí přijmout žádná opatření, která by se mohla dotknout obchodu mezi členskými státy a jejichž cílem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení soutěže v rámci společného trhu. Demonstrativně je uvedeno pět příkladů takových opatření: určování cen nebo jiných obchodních podmínek; omezování nebo regulace výroby, odbytu, rozdělování trhů nebo zdrojů zásobování; uplatňování nerovných podmínek vůči obchodních partnerům; vnucování obchodním partnerům - tzv. vázaných obchodů. Tato nedovolená opatření mohou mít formu dohody, tedy ujednání mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků nebo tzv. společné postupy bez formálního ujednání. Jde – li o právní úkony, jsou od počátku neplatné, a to ex lege, tedy absolutně. Kromě toho jsou taková opatření Komisí sankcionována pokutami. Komise pojímá pojem podniku velmi široce, a to tak, že zahrnuje každou právnickou nebo fyzickou osobu zapojenou do nějaké formy hospodářské nebo obchodní činnosti týkající se zboží nebo služeb, včetně kulturních a sportovních aktivit, bankovnictví, pojišťování a dopravy. Není přitom rozhodující, zda je toto činnost zisková.

Třetí odstavec článku 81 (85) umožňuje v určitých případech vyjmout jinak zakázaná jednotlivá opatření nebo celé jejich kategorie z působnosti právě popsaných ustanovení, tedy umožnit uplatnění výjimek. Smlouva nestanoví, komu toto vynětí přísluší provádět, avšak podle nařízení č. 17/62 je to výhradně Komise. Nejprve tedy o exempce ex lege, ale pouze na základě individuálního nebo normativního právního aktu Komise. Výjimku lze udělit v případech, kdy přijaté opatření přispívá ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků nebo k podpoře technického nebo hospodářského pokroku, přičemž část zisku musí být vyhrazena uživatelům. Opatření nesmí podniky omezovat více než je nezbytně nutné a nesmí rovněž umožnit vyloučení soutěže pro podstatnou část výrobků, které jsou jím dotčeny. Strany mohou požádat o individuální výjimku tak, že uzavřenou dohodu nebo přijaté rozhodnutí notifikují Komisi. Rozhodne-li Komise o této žádosti, že výjimku neudělí, neuloží v tomto případě sankci. Jsou-li strany na pochybách, zda je jejich dohoda či rozhodnutí v souladu s článkem 81 (85), mají ještě další možnost: mohou žádat Komisi o dobrozdání (atest), že příslušný akt je bez vad. Velmi obecná formulace ustanovení článku 81 (85) a přísnost sankcí Komise za jeho porušení vedly k tomu, že Komise byla žádána o výjimku nebo o atest k uzavřeným dohodám nebo přijatým rozhodnutím v počtu, který se stával nezvládnutelným. Na rozhodnutí Komise bylo třeba čekat někdy i více než rok, což je pro praktický hospodářský a obchodní život nepřijatelné. Komise proto vydala řadu „poznámek“ (notices), tedy vyjádření obecné, avšak nezávazné povahy. Tyto poznámky specifikují blíže druhy dohod, které Komise nepovažuje za nedovelené. Kromě toho Komise stanoví tzv. blokové výjimky, česky skupinová vynětí, udělovaná nikoli individuálně. Tato skupinová vynětí, týkající se určitých kategorií smluv, se stanoví rovněž na základě odstavce 3 článku 81 (85) a mají formu nařízení, tedy normativní charakter. Tato nařízení vydává Komise, která k tomu byla zmocněna Radou. Tato nařízení mají omezenou dobu platnosti (zpravidla 10 let). Poté může být platnost prodloužena, resp. může být přijato nové nařízení nebo nemusí být přijato žádné opatření. V takovém případě zůstává pouze možnost individuálních výjimek.

Další pravidla, vztahující se na jednotlivé hospodářské subjekty (podniky), jsou obsažena v článku 82 (86) Smlouvy ES, který zakazuje zneužívat dominantního postavení jednoho nebo několika podniků, opět s podmínkou, že může být ovlivněn obchod mezi členskými státy. Následuje demonstrativní výčet příkladů zneužívání. Obsahuje tak tři kumulativní podmínky, které dohromady tvoří skutkovou podstatu zakázaného jednání: a) dominantní postavení, b) zneužívání tohoto postavení a c) vliv na obchod mezi členskými státy. Dominantní postavení bylo definováno jako pozice hospodářské síly, které používá podnik a která mu umožňuje, aby se na rozhodném trhu zabránit účinné konkurenci tím, že bude s to se chovat v nezanedbatelném rozsahu nezávisle na jiných soutěžitelích, zákaznících a konečně na spotřebitelích. Komise k tomu ve věci AKZO Chemie BV (1986) dodala, že možnost vyloučit účinnou konkurenci nespadá … ve všech případech v jedno s nezávislostí na faktorech soutěže, ale může zahrnovat rovněž schopnosti vyloučit nebo vážně oslabit existující soutěžitele nebo zabránit potenciálním soutěžitelům vstoupit na trh. Pojem rozhodného trhu je chápán jednak z hlediska komoditního (tj. druhů zboží), jednak z hlediska geografického. Za rozhodný trh zbožový je pokládán trh s určitým výrobkem a s těmi dalšími výrobky, které jej mohou v postatě nahradit. Z hlediska geografického je rozhodným trhem pro dané zboží buď celé území Společenství, nebo jen jeho část. Záleží to na dostupnosti výrobků v jednotlivých místech, tedy zejména na možnostech jejich přepravy, neboť rozhodný geografický trh je chápán jako trh, v němž jsou objektivní podmínky soutěže stejné pro všechny zúčastněné subjekty. Tak například součástí rozhodného geografického trhu pro rychle se kazící řecké pomeranče jistě nebude Velká Británie, která ovšem je součástí takového trhu pro pomeranče španělské.

Článek 82 (86) uvádí demonstrativně čtyři příklady zneužívání dominantního postavení, které jsou z větší části obdobné příkladům uvedeným v článku 81 (85): a) stanovení nepřiměřených cen nebo jiných obchodních podmínek, b) omezování výroby, odbytu nebo technického rozvoje ke škodě spotřebitelů, c) znevýhodňování obchodních partnerů uplatňováním nerovných podmínek při rovnocenných dodávkách, d) vnucování obchodním partnerům tzv. vázaných obchodů (podmiňování uzavření smlouvy další dodávkou, která s původní nemá souvislost). Podmínka vlivu na obchod mezi členskými státy je Soudním dvorem interpretována velmi široce. Nevyžaduje se skutečné ovlivnění obchodu, ale stačí teoretická možnost takového vlivu. K slučování podniků, které je projevem koncentrace kapitálu, dochází ve větší či menší míře v každé zemi. V členských státech ES dokonce počet slučování podniků vzrůstá. Slučování má dvě protikladné stránky, které je třeba uvést do souladu. Větší (sloučený) podnik má zpravidla silnější postavení na trhu, může lépe překonávat ekonomické potíže a jeho činnost je obecně efektivnější. Slučování podniků však také znamená zmenšování počtu soutěžitelů na trhu, a tedy kvantitativní omezování soutěže. Nezřídka sloučení větších podniků vede k vytvoření velkého celku, který získává dominantní postavení na trhu. Uvedené dilema nelze řešit ani ponecháním plné volnosti jednotlivým podnikům, ani obecných zákazem jejich slučování. Obecně přijatým řešením je střední cesta – kontrola slučování ze strany státu, a to tak, že stát povolí jen takové sloučení, které neohrozí či nenaruš hospodářskou soutěž na příslušném trhu. Totéž musí platit na i na společném, resp. vnitřním trhu Společenství, neboť zde má hospodářská soutěž komunitární dimenzi. Slučování podniků na komunitárním vnitřním trhu proto podléhá kontrole ze strany orgánů Společenství. Formy slučování mohou být různé, avšak zpravidla je jejich podstatou koupě akcií nebo majetku jiného podniku v míře, i která umožňuje jeho kontrolu. Úplné sloučení se v terminologii práva ES označuje jako koncentrace. Výsledkem mohou být dvě různé situace: Podnik „a“ se sloučí s podnikem „b“ tak, že ho pohltí (a tedy se zvětší), aniž by sám změnil svůj statut (a + b = A). Druhý případe je ten, že sloučením dvou či více podniků vznikne nový subjekt (a + b = C). První případ je praktičtější, neboť umožňuje zachovat zavedené obchodní jméno „a“, vyžaduje méně transakcí se zapsanými ochrannými známkami apod. Z jiného hlediska se rozlišuje sloučení horizontální (s jiným soutěžitelem ve stejném oboru podnikání) a vertikální (s dodavatelem nebo odběratelem). Komunitární právní úprava kontroly slučování podniků je oproti předchozím oblastem ochrany soutěže odlišná. Především chybí jakákoli úprava v samotné smlouvě ES – není zde žádná obdoba článků 81 a 82 (85 a 86). Není zde ani ustanovení, které by zakládalo pravomoc orgánů ES k vydání příslušných předpisů sekundárního práva. Proto až do konce 80. let komunitární úprava slučování neexistovala. V souladu s úpravou, která byla k dispozici, byly postihovány pouze důsledky sloučení tam, kde vedly k vytvoření, resp. podle ustanovení o kartelových dohodách, vytvořilo-li sloučení kartel. Souhrnný předpis, a to sekundárního práva, je přijet až v roce 1989, a to po šestnácti letech prací. Je jím nařízení č. 4064/89 o kontrole slučování podniků. Rada je přijala na základě obecného zmocnění obsaženého v článku 308 (235) Smlouvy ES. Toto nařízení dále zmocňuje Komisi, aby přijala prováděcí předpisy.

Použitá literatura - Ochrana hospodářské soutěže v EU

Týč, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy, Praha, Linde, 2001

Klíčová slova - Ochrana hospodářské soutěže v EU

Hospodářská soutěž, Evropská unie, tržní systém, členské země, hospodářská činnost, tržní síla, sekundární právo, soud první instance, soudní dvůr



Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde