Dědické právo

Základní informace - Dědické právo

Název práce: Dědické právo

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2010

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Dědické právo

Smrt fyzické osoby je objektivní skutečností, která má významné právní následky pro práva a povinnosti, jichž byla tato osoba nositelem. Tyto právní následky se liší v závislosti na povaze práv a povinností zemřelé osoby. Některá z těchto práv a povinností jsou natolik spjatá s osobou zemřelého, že zanikají jeho smrtí, u některých jsou vzhledem k jejich specifické povaze právní následky smrti fyzické osoby upraveny zvláštními předpisy. Převážná většina majetkových práv a povinností zemřelé osoby však přechází na jiné subjekty, a to na základě režimu právního nástupnictví pro případ smrti – tj. děděním. Souhrn právních norem, upravujících přechod práv a povinností zemřelé fyzické osoby na jiné subjekty na základě dědické posloupnosti nazýváme dědickým právem v objektivním smyslu. Subjekty, na něž uvedená práva a povinnosti na základě dědické sukcese přecházejí, nazýváme dědici. Za určitých okolností mohou nabýt práva zemřelé osoby i jiné subjekty než dědicové (např. osoba která vypravila pohřeb). Zde však nejde o právní nástupnictví z titulu dědění, ale o zvláštní způsob nabytí. Dědickým právem v subjektivním smyslu rozumíme oprávnění určitého subjektu stát se dědicem po zemřelé fyzické osobě. Jde o právo majetkové, absolutní povahy, které působí proti všem (erga omnes). Povinnost ostatních subjektů spočívá v nezasahování do tohoto subjektivního dědického práva. Nositelem subjektivního dědického práva je dědic. V souladu s platnou právní úpravou, podle níž se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 odst. 1 občanského zákoníku), považujeme za dědice již onu osobu, které svědčí určitý právní důvod dědění a která se stala subjektem dědického právního vztahu již na základě objektivní skutečnosti.

Zákon nebo závěť jsou jedinými právními důvody, na jejichž základě může podle platné právní úpravy být dědic povolán k dědění. Uvedené právní důvody dědění se nazývají dědické tituly. Osobu, po jejíž smrti se dědí, označuje zákon jako zůstavitele. Někdy bývá označována jako pořizovatel, tj. osoba, která ustanovuje v závěti své právní nástupce, neboli pořizuje závětí. Dědění spočívá na principu přechodu majetkových práv a povinností zůstavitele na jeho právní nástupce přímo ze zákona již okamžikem smrti zůstavitele. Není tedy třeba, aby dědic učinil projev vůle směřující k přijetí dědictví, ani aby mu bylo dědictví odevzdáno rozhodnutím příslušného orgánu. Přesto však zákon nikoho nenutí, aby nabyl dědictví proti své vůli. Okamžikem smrti zůstavitele vstupuje tedy dědic do všech práv a povinností zůstavitele, které nezanikly jeho smrtí a u nichž není stanoven zvláštní režim právního nástupnictví. Byl-li zůstavitel prohlášen za mrtvého, je den uvedení v rozhodnutí soudu jako den smrti rozhodující pro okamžik nabytí dědictví dědicem. Uvedený systém právního nástupnictví, který zvolilo naše platné dědické právo, bývá označován jako systém delační. I když naše dědické právo sice vychází ze zásady, že dědictví se nabývá ze zákona okamžikem smrti zůstavitele, přesto zachovává v určité míře úřední ingerenci při nabývání dědictví, jejíž podstata spočívá v tom, že nabytí dědictví je obligatorně spojeno s řízení a rozhodnutím příslušného státního orgánu. Při dědění vstupuje dědic do právních vztahů zůstavitele, které nezanikly jeho smrtí. Uvedenou změnu v právních vztazích, k níž dochází na základě dědění, nazýváme dědickou posloupností – dědickou sukcesí.

Platná právní úprava spočívá v přechodu nejen majetkových práv, ale i majetkových povinností na dědice. Dědicové tedy odpovídají i za dluhy zůstavitele. Odpovědnost dědiců je v tomto směru vymezena tak, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem. Je-li více dědiců, odpovídají podle poměru toho, co z dědictví nabyli k celému dědictví. Při určování poměru odpovědnosti se vychází z hrubé hodnoty dědictví a dědických podílů. Odpovědnost dědiců je omezena do výše nabytého dědictví. To však neznamená, že by dědic odpovídal pouze zděděným majetkem; je-li třeba, musí uhradit dluhy i ze svého majetku, a to až do výše svého dědického podílu. Zákon váže přechod dědictví na dědice na splnění určitých předpokladů. K nim patří smrt zůstavitele, existence dědictví, dědický titul, způsobilý dědic. sexlocals K tomu, aby mohlo dojít k dědění je tedy především nutná smrt fyzické osoby. Smrt člověka musí být zjištěna předepsaným způsobem. Zásadně ji konstatuje lékař, který po ohledání mrtvoly vystaví list o prohlídce mrtvého, na jehož základě je proveden zápis do knihy úmrtí, vedené příslušným správním orgánem pověřeným vést matriky. Nelze – li smrt prokázat předepsaným způsobem, ale je přitom jisto, že osoba zemřela, může soud na základě jiných provedených důkazů smrti prohlásit osobu za mrtvou. Den uvedený v rozhodnutí jako den smrti je rozhodující pro nabytí dědictví po osobě takto prohlášené za mrtvou. Přesné určení okamžiku smrti může být problematické v jistých situacích, např. tehdy, kdy dvě osoby, které by po sobě měly dědit, zemřely v tentýž den. Nebude – li možno zjistit přesný okamžik smrti každé z nich, nebo která z nich zemřela dříve, bude třeba vycházet z domněnky, že zemřely zároveň.

K dědění nedochází po smrti každé fyzické osoby, ale pouze tehdy, byla – li zemřelá osoba subjektem majetkových práv a povinností, které nezanikly její smrtí a jsou způsobilé být předmětem dědické posloupnosti. Soud zahájí v každém případě úmrtí fyzické osoby řízení o dědictví. Toto řízení však zastaví, nezanechal – li zůstavitel majetek, nebo zanechal – li majetek jen nepatrný. Z práv, která zanikají smrtí oprávněného a nejsou tudíž předmětem dědické posloupnosti, je třeba uvést zejména práva osobnostní, vztahující se k základním atributům lidské osobnosti. Oba dědické tituly, tj. zákon i závěť se navzájem nevylučují. Je tedy možné, aby v jednom konkrétním případě došlo k souběhu (kumulaci) dědických titulů. Předpokladem pro nabytí dědictví určitým dědicem, jemuž svědčí dědický titul, je jeho dědická způsobilost. Právo být dědicem přiznává zákon každému subjektu, který má právní subjektivitu, tedy je způsobilý k právům a povinnostem. Z tohoto hlediska může být dědicem jek osoba fyzická, tak i právnická osoba. Osoba fyzická může být dědicem i tehdy, nemá – li způsobilost k právním úkonům, neboť při dědění dochází k přechodu majetku na dědice přímo ze zákona, a k jeho nabytí není tedy třeba žádného právního úkonu. Jiná je ovšem situace, pokud jde o řízení o dědictví, v jehož rámci je nutno činit určité projevy vůle, a proto musí být osoba nezpůsobilá k právním úkonům v tomto řízení zastoupena svým zástupcem. Zástupce (opatrovníka) ustanoví soud i dědici neznámému nebo dědici neznámého pobytu. Za neznámého dědice je možno považovat osobu, o níž lez mít důvodně za to, že je dědicem.