Zahraniční politický odboj za 2. světové války

Základní informace - Zahraniční politický odboj za 2. světové války

Název práce: Zahraniční politický odboj za 2. světové války

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

 


Zahraniční politický odboj za 2. světové války

Druhá světová válka, během které se osvobozenecký zápas odehrál, byla nestrašnějším a největším konfliktem v lidských dějinách. Stala se ale také přísnou prověrkou hodnot a charakterů lidí, protože porazit fašismus a totalitarismus, který hrozil ovládnout svět, vyžadovalo velké úsilí, statečnost a vytrvalost.

Naši lidé bojovali na domácí půdě i v zahraničí. Zahraniční odboj se formoval v různých částech světa, především v Evropě a Americe. Zahraniční odboj byl veden pod československou vlajkou a aktivně se ho zúčastnili jak Češi, Slováci a Rusíni, tak i občané ostatních národností. Zvláštní postavení čs. zahraniční odbojové akce bylo dáno tím, že nejvýznamnější politické osobnosti ČSR se postupně ocitly za hranicemi vlasti, v emigraci. Byl mezi nimi Edvard Beneš a jeho nejbližší spolupracovníci a také čelní představitelé nejvlivnějších politických stran a hnutí předmnichovské republiky. Jedním ze základních úkolů zahraničního odboje bylo reprezentovat Československou republiku na mezinárodním poli, vyjadřovat jménem utlačovaného národa svobodně a otevřeně své názory, vést politická a diplomatická jednání a nakonec uzavírat mezinárodněprávně platné úmluvy a smlouvy s mocnostmi protihitlerovské koalice.

Brzy po mnichovské kapitulaci a hlavně po 15. březnu 1939 začali odcházet mnozí naši občané do emigrace, aby hledali uplatnění v zahraničním odboji. Nejpočetněji byli v tehdejší emigraci zastoupeni českoslovenští komunisté, protože už krátce po Mnichovu byla jejich strana zakázána. Z nekomunistických řad emigrovalo jen několik jednotlivců, především E, Beneš a bývalý ministerský předseda M. Hodža. V zahraničí se postupně vytvořilo několik center, kolem kterých se sdružovala československá emigrace. Po Mnichovu 1938 a březnu 1939 se formovala především ve Francii, Velké Británii, ve Spojených státech amerických, Polsku a Sovětském svazu. V počátcích zůstávaly jediným dokladem československé státnosti a kontinuity ČSR vyslanectví a konzuláty, které nebyly po 15. březnu 1939 vydány do rukou nacistických úřadů. Na pokyn okupantů měly ale být všechny čs. zastupitelské úřady včetně majetku, archivu, finančních fondů vydány představitelům německé říše. Beneš, vědom si důležitosti těchto institucí doporučoval příkazům neuposlechnout. Tak se ale nestalo většina  . institucí byla odevzdána německé říši. Z osmdesáti zastupitelských úřadů nám pro další boj zůstalo zachováno dvacetpět, a to hlavně ve Francii, Velké Británii, USA, Polsku a Sovětském svazu. Zastupitelské úřady byly ve většině odkázány a finanční příjem z domova, který posléze ustal. Přesto se staly důležitými záchytnými body, kolem kterých se dařilo sdružovat československou emigraci a organizovat československou zahraniční akci.

Beneš na nátlak Hitlera abdikoval ze své prezidentské funkce a koncem října 1938 opustil vlast a odjel do Londýna. Beneš počítal s tím, že hlavní základnou čs. odboje se stane Velká Británie , nikoli Francie, která byla nejbližším spojencem už od prvního odboje. Naproti tomu J. Masaryk posuzoval britské prostředí negativně. S Masarykem se Beneš setkal při své cestě do USA, kde hodlal působit na různých univerzitách, spolcích a institucích. Beneše zde zastihl 14. a 15. březen 1939, kdy Hitler proti všem ujištěním dovršil rozbití čs. republiky. A právě tehdy se zrodila nová Benešova teorie kontinuity Čs. republiky – rozhodl se tedy vyjít ze svého soukromí a vystoupit veřejně jako druhý prezident republiky, v exilu. Poprvé po Mnichovu vystoupil Beneš jako politický činitel 16. března 1939, kdy zaslal prezidentu USA Roosweltovi, ministerským předsedům Francie a Velké Británie Daladierovi a Chamberlainovi, lidovému komisaři zahraničních věcí SSSR Litvinovi a generálnímu tajemníku Společnosti národů Avenolovi telegramy, ve kterých protestoval proti násilnému zničení republiky. Když Hitler překročil rámec ustanovení mnichovské dohody, považoval Beneš a jeho spolupracovníci tuto chvíli za příhodnou pro zahájení odbojové akce. Počítali totiž s podporou Západu, který se už podle jejich mínění nemusel cítit vázán svým podpisem na mnichovském dokumentu. Západ se ale v této situaci k podpoře odboje stavil negativně. Odsoudil sice likvidaci Československé republiky, ale spíše je zajímalo porušení mnichovské dohody. Sovětská vláda protestovala proti nacistickému vpádu do Československa, okupaci českých zemí a zřízení slovenského státu. Beneš si postoje Sovětů velmi vážil, autorita sovětské diplomacie ve světě ale klesala, a to vinou stalinských represí.

Beneš se tedy v těchto dnech v USA spojil s J. Masarykem, V Hrubanem, , J Papánkem a dalšími a považoval toto neformální seskupení za první prozatímní politické centrum odboje, kterému se zatím říkalo „zahraniční akce“ Mezitím vystoupili také s mimořádnou aktivitu čs. krajané usídlení v USA. Ve dnech 18. až 20. dubna se v Chicagu shromáždili zástupci amerických občanů českého a slovenského původu. Výsledkem jejich rokování bylo ustavení Národní rady československé jako orgánu, který měl sdružovat všechny naše krajany v USA, Kanadě, Jižní Americe  a ostatních částech světa. Předsedou Rady se stal profesor J. Zmrhal.

Beneš za podpory krajanů v USA chtěl ustanovit politické direktorium Československé. To se však nepovedlo, hlavní překážkou se tu stal Š. Osuský, čs. vyslanec v Paříži. Za pomoci pittsburského konzula J. Papánka se Benešovi podařilo zřídit alespoň tzv. ústřední kancelář čs. zahraniční akce, která sídlila v Chicagu. Beneš  i jeho stoupenci vydávali tuto kancelář za centrálu čs. zahraniční akce, i když tomu tak nebylo. Kromě chicagské kanceláře pracovala v New Yorku jeho pobočka tzv. tisková komise, jejíž starostí bylo obstarávat záležitosti týkající se propagace čs. zahraniční akce. Působili zde např. A. Laurin, J. Münzer, J. Fierlinger.

Jedním z prvořadých Benešových úkolů, ještě za pobytu v USA bylo dát čs. odboji jistou programovou základnu, na níž by pak bylo možno jednotně přistoupit k organizační výstavbě celé akce. Beneš tedy zveřejnil plán, podle něhož měla celá čs. zahraniční akce postupovat. Plán počítal se dvěma alternativami – pro případ brzké války a pro případ, že by byla válka oddálena. Plán obsahoval celkem 10 bodů a Beneš s ním vstoupil na shromáždění amerických občanů čs. původu. Poté Beneš konstatoval, že čs. odboj se sjednotil, a pokud jsou ještě nějaké potíže, všechny se vyřeší. Nebyla to ovšem úplná pravda. Beneš tedy odjel z USA 12. července 1939 zpět do Anglie.

Postavení čs. odboje nebylo v této chvíli ve Velké Británii příliš dobré. 19. května přijela do Londýna německá delegace, aby projednala otázku čs. zlata uloženého v Bank of England. Výsledek byl šokující. Britové vydali čs. majetek Hitlerovi!

V Amerických krajanských centrech vznikaly organizace jako Československá národní rada, České národní sdružení, Národní svaz českých katolíků, Slovenské americké sdružení.

Značný vliv na vývoj zahraničního odboje měl také Štefan Osuský, čs. vyslanec v Paříži.Osuského mnozí považovali za konkurenta Beneše Když přišel Mnichov domníval se, že konečně nastala jeho chvíle. Osuský na rozdíl od Beneše nikdy nekritizoval postup Francie na mnichovské konferenci a otevřeně se přihlásil k realitě tzv. druhé Česko-Slovenské republiky. Osuský bezvýhradně spoléhal na Francii. Domníval se, že obdobně jak v první světové válce bude tato mocnost hlavním garantem obnovení pomnichovské republiky. Měl dobré vztahy s ministrem zahraničních věcí G. Bonnetem i E. Daladierem. Osuský už 21. března 1939 ustavil v Paříži tzv. Ústřední výbor zahraniční akce ve Francii a zároveň se prohlásil za jediného „nositel národní svrchovanosti česko-slovenské“. Osuský si přisvojil úlohu vůdce čs. zahraničního odboje, a to nejen ve Francii, ale v celém světě.

Čeští i slovenští krajané ale působili i v mnoha dalších zemích v Evropě i na dalších kontinentech. Jejich zásluhy o čs. zahraniční odboj, hlavně v počátečním období, byly nezastupitelné. Kromě diplomatického aparátu a krajanů se formující čs. akce mohla také opřít o rozsáhlou zahraničně obchodní síť. Např. Baťův koncern, Škodovka atd. Čs. pracovníci v těchto firmách dali své síly a často i prostředky k dispozici zahraničnímu odboji.

Zvláštní část čs. emigrace tvořili komunisté. Soustředili se především v Sovětském svazu, ale měli též silné zastoupení mezi exilovými kruhy na Západě. Gottwaldovo zahraniční vedení KSČ  v Moskvě vytvořilo v květnu 1939 zahraniční sekretariát KSČ v Paříži. Vedoucím se stal J. Šverma, dále zde pracovali V. Široký, B. Köhler. Úkolem sekretariátu bylo hledat cesty, jak pomoci internovaným čs. interbrigadistům, připravit vydávání české verze mezinárodního časopisu Světový rozhled, zajistit spojení s ilegálním ústředním vedením KSČ v Praze a se zahraničním vedením KSČ v Moskvě. Pokud jde o zahraniční odboj, sekretariát konstatoval, že je nezbytné, aby KSČ zintenzivnila svou práci v zahraničí a likvidovala tak náskok, který už získali „benešovci“

Vypadalo to, že celá zahraniční akce ztroskotá, nenalezne-li čs. emigrace společnou řeč, s níž by mohla předstoupit jak před čs. veřejnost ve vlasti i v zahraničí, tak hlavně před vlády mocností. Podle Beneše tedy pro obnovení ČSR měl pracovat celý zahraniční odboj, všechny jeho instituce, krajanské spolky, zahraniční vojsko a exilová vláda. Zahraniční akci tedy Beneš opřel o západní velmoci, a to v přesvědčení, že osvobození přijde zvenčí s vítěznými armádami těchto států. Benešův vztah k Sovětskému svazu byl do značné míry určován vztahem západních velmocí k této socialistické zemi. Jako realistický politik si ale uvědomoval, že SSSR je a zůstane významným činitelem evropské a světové politiky. Proto se nezříkal pomoci Sovětského svazu, avšak jen tehdy, nedotkne-li se to sociálně politického uspořádání obnovené republiky.

1. září 1939 přepadlo hitlerovské Německo Polsko. O dva dny později vstoupila do války Velká Británie a Francie. Začala druhá světová válka. Otevřený válečný konflikt i závažné mezinárodně politické události, které jí předcházely, podstatně změnily postavení Československa v Evropě i ve světě. Rozvrstvení světových mocenských sil, charakterizované vyhlášením nepřátelství mezi Francií a Velkou Británií na jedné straně a nacistickým Německem na straně druhé, jakož i „neutralitou: Sovětského svazu, který uzavřel s Hitlerem pakt o neútočení, výrazně poznamenalo i čs. boj za svobodu.

Odbojové kruhy se orientovaly na spolupráci se Západem, představitelé KSČ ale odmítali společný postup s těmito odbojovými proudy a orientovali se na samostatné, revoluční východisko z války. A tak docházelo k odcizování obou odbojových proudů. To oslabovalo jeho akceschopnost. 3. září zaslal Beneš Daladierovi, Chamberlainovi a představitelům dalších vlád telegram, ve kterém je ujistil, že čs. lid a jeho země jsou rozhodnuti připojit se po jejich boku k boji za svobodnou Evropu. Vládní kruhy Francie  Velké Británie však postoj k Československu a k jeho zahraniční akci nezměnily. V žádném jejich prohlášení nebyla obnova ČSR vytyčena jako součást jejich válečných cílů.

Beneš se přesto nevzdával a pokoušel se dále o jednání s Velkou Británií. Zde bylo 8. září zahájeno čs. vysílání londýnské BBC, zahajovací projev měl vyslanec J. Masaryk. Zpočátku vypadla jednání nadějně, avšak zanedlouho bylo jasné, že se vlivné britské politické kruhy ani po vypuknutí války nechtějí k ničemu zavazovat. Beneš byl zklamán. Nezbývalo tedy než spoléhat na daladierovskou Francii. Zde měl vyslanec Osuský větší štěstí při jednáních, než Beneš ve Velké Británii. Osuský zde vyjednal zřízení čs. vojska na půdě Francie, které bude vedeno provizorní vládou a čs. generálem. Beneš tedy mohl být spokojen. Po dlouhých rozhovorech byla tedy 17. září 1939 ustanovena prozatímní vláda česko-slovenská v tomto složení: E. Beneš – předseda, Š. Osuský – ministr zahraničních věcí, E. Outrata – ministr financí, S. Ingr – ministr národní obrany. Osuský ale listinu nepodepsal, jako věčný odpůrce Beneše se  nemohl smířit s Benešem jako předsedou, byl v tomto protestu podporován i Daladiérem. Začala tedy znovu jednání. Beneš nabídl dokonce i svou demisi, aby se konečně vše vyřešilo. Osuský navrhoval místo vlády Čs. národní výbor. Francie byla ochotna tento krok podpořit, bez Beneše a místo něj měl být do seznamu členů zařazen M. Hodža – oba byli totiž Benešovými rivaly. Dne 13. listopadu 1939 byl tedy ustanoven Národní výbor československý i s Benešem, nikdy však nezískal pravomoci zahraniční vlády. Jeho ustanovení však přece jen znamenalo úspěch, dostalo se jím totiž zahraniční akci právního podkladu. Po několika dnech si členové výboru rozdělili své funkce. Předsedou se stal E. Beneš, V Paříži ho jako místopředseda zastupoval J. Šrámek, správou věcí vojenských byl pověřen S. Ingr a správou věcí zahraničních Š. Osuský.

Po říjnových a listopadových událostech stupňovali okupanti teror a nová represivní opatření. Okupovanou zemí se hnala vlna zatýkání a poprav, vysoké školy byly uzavřeny. Odbojové hnutí bylo těžce zasaženo a jeho spojení s exilem bylo narušeno. Až 4. prosince 1939 došla z domova příznivá zpráva. Přivezl ji J. David, kterému se podařilo uniknout z protektorátu. Oznámil jim, že všichni stojí za Benešem, dokonce i krajní pravice. Pro Beneše i Čs. národní výbor to bylo významné sdělení. Podpora okupovaného národa byla pro zahraniční odboj velmi důležitá.

Po pádu Francie v červnu 1940 došlo i v čs. zahraničním odboji k významným změnám. Těžiště působení naší emigrace se přesunulo do Velké Británie. Britové vítali každého, kdo byl schopen a ochoten podpořit jejich válečné úsilí. Vyslanec Osuský ztratil své postavení s pádem Francie a jedinou hlavou odboje se stal Edvard Beneš. Kolem Beneše se seskupila převážná část čs. emigrace, která zahrnovala pestrou směsici politických směrů – od sociálních demokratů, národních socialistů přes představitele katolických stran až po agrárníky.

Beneš podal britskému ministru zahraničí návrh se záměrem vytvořit v zahraničí „prozatímní systém státního zřízení“ v čele s prezidentem republiky, prozatímní vládou a Státní radou československou. Uznání těchto institucí mělo před světem dokumentovat politické a právní trvání Československé republiky. Benešův návrh byl 21. července 1940 schválen. Složení vlády, jejímž řízením byl pověřen Jan Šrámek se politicky nijak nelišilo od pařížského Národního výboru. Beneš se ihned ujal funkce prezidenta republiky s odvoláním na právní kontinuitu předmnichovské ČSR. Instituce prezidenta se stala stěžejním bodem v „prozatímním státním zřízení Československé republiky“. Od ní se tudíž odvozovala celá tzv. londýnská ústava. Jejím základem se staly ústavní dekrety, které k návrhu vlády vydával prezident republiky. Tohoto zmocnění se Benešovi dostalo ústavním dekretem prezidenta republiky o prozatímním výkonu moci zákonodárné ze dne 15. října 1940. Zákonodárná moc tedy přešla na prezidenta republiky, ale existovala tu nějaká omezení. Dekrety spolupodepisoval předseda vlády  a  členové vlády pověření jejich výkonem. Dekrety bylo možno vydávat jen po dobu platnosti prozatímního státního zřízení, což prakticky znamenalo po dobu, kdy se prezident a vláda nalézají mimo území ČSR. Jako pomocný úřad měl Beneš k dispozici v zahraničí Kancelář prezidenta republiky i Vojenskou kancelář prezidenta republiky.

Beneš jmenoval prozatímní vládu ihned po britském souhlasu. Učinil tak 22. července 1940, a to zasláním dopisu J. Šrámkovi. Vedle členů dosavadního Národního výboru byli do prozatímní vlády přibráni J. Bečko, L. Feierabend, J. Masaryk, J. Nečas, F. Němec.

Třetím základním článkem prozatímního státního zřízení v Londýně byla Státní rada československá. Ustavila se na základě ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 21. července 1940 – jako poradní sbor prezidenta republiky a jako pomocný kontrolní orgán v rámci zatímního státního zřízení Československé republiky. Státní rada však neměla nahradit Národní shromáždění, měla být reprezentativním orgánem, který by zahrnoval nejdůležitější politické a sociální směry v naší vlasti. Nikdy se ale tak široce založeným reprezentativním orgánem nestala. Předsedou rady se stal R. Bechyně, zastupující sociální demokracii, místopředsedy byli jmenováni agrárník M. Hodža a P. Macháček, třináct míst zaujali ve Státní radě členové vlády a šestnáct zbývajících míst obsadili sociální demokrati, národní socialisté, živnostník a také jeden z řad odborníků – J. Friedman.

Představitelé KSČ, především Moskevské vedení KSČ v čele s Gottwaldem, zaujali k čs. exilové vládě v Londýně negativní stanovisko. Také na Slovensku byla autorita prezidenta Beneše a ostatních exilových vládních orgánů nízká. Londýnské vedeni KSČ tvrdě kritizovalo Beneše, že i po francouzské katastrofě nadále spojuje věc Československa a jeho lidu se Západem. Zatímco se ale vedení oficiálně distancovalo od Benešovy akce, v praktickém životě komunisté jako jednotlivci udržovali s tímto odbojem i nadále kontakty. K jistým posunům došlo na jaře 1941, kdy SSSR začala zmírňovat svá stanoviska a hledat vrátka k dohodě se Západem, a to z důvodu nacistické agrese. Beneš byl ochoten se SSSR spolupracovat, ale jen potud, pokud tato spolupráce bude v souladu s jeho politickou koncepcí, neohrozí spojenecké svazky se Západem a politické zřízení republiky. Sovětský zájem se hlavně soustřeďoval na otázky spojené se spoluprací na poli zpravodajském, avšak ani s tím Beneš úplně nesouhlasil.

Vstup Sovětského svazu do války, navázání britsko-sovětského spojenectví a postupné utváření protihitlerovské koalice dávaly reálnou záruku osvobození a obnovení Československé republiky, a vytvářely tak příznivé podmínky pro sjednocení všech národních sil, a to jak na půdě domácí, tak i zahraniční. Začala čs.-sovětská jednání. Vláda SSSR oznámila, že považuje za jeden ze svých válečných cílů samostatné Československo.Došlo k podepsání „Úmluvy o vzájemné spolupráci po dobu války proti společnému nepříteli“. Tato úmluva znamenala úplné definitivní uznání čs. exilové vlády v Londýně jako představitelky ČSR v jejích předmnichovských hranicích. Také 18. červenec 1941se stal pro čs. zahraniční odboj důležitým mezníkem. Protihitlerovská koalice toho dne přijala osvobození a obnovení ČSR za svůj válečný cíl. Skončilo tak dlouhé období nejistoty, které provázelo čs. osvobozenecké hnutí. Obnovení čs.-sovětského spojenectví vedlo také k výraznému posílení čs. komunistů, a to jak na domácí půdě, tak i v emigraci. Vztahy mezi občanským a komunistickým odbojem se zlepšily. KSČ změnila své negativní stanovisko k Benešově akci. Čs. vláda navrhla komunistům,aby do Státní rady vyslali své zástupce. KSČ nabídku přijalo, takže v tomto orgánu zasedal V. Nosek a další. Do vlády ale komunisté vstoupit odmítli, chtěli si zachovat alespoň trochu svou ideovou a organizační nezávislost a nesvazovat se tolik se Západem.

I v nových mezinárodněpolitických podmínkách pokračovala jednání o čs. – polské konfederaci započatá počátkem roku 1941. 19. ledna 1942 byla podepsána nová čs.-polská deklarace, jejíž 14 bodů obsahovalo konkrétní ujednání o budoucí konfederaci. Další měsíce však ukázaly, že rozpory mezi čs. a polskou vládou ještě nebyly překlenuty, jednalo se hlavně o území Těšínska, ze kterého Poláci nechtěli ustoupit.

27. května 1942 zazněl v okupované Praze výbuch bomby, který roznesl ozvěnu do celého světa. Atentát na R. Hendricha měl hlavně připoutat pozornost světové veřejnosti a přesvědčit ji, že se v okupovaných českých zemích vede neustálý boj proti nacistické moci. Atentát skutečně vyvolal velký ohlas a přispěl k povznesení prestiže Československa v mezinárodní politice. Vyhlazení Lidic a Ležáků zapůsobilo i na britské vládní kruhy. 8. srpna 1942 oficiálně vyhlásily odvolání podpisu na mnichovské dohodě. Připojila se i Francie a poté i SSSR, která toto odmítavé stanovisko už jen potvrdila. Tímto dosáhl prezident Beneš obrovského vítězství.

Atentát sice pozvedl Československo v mezinárodním poli, ale pro domácí odbojové hnutí znamenal těžkou ránu. Celý odboj, orientovaný na Benešovu politickou reprezentaci v Londýně, byl zasažen. 17. června 1942 vydala čs. vláda v Londýně ústy J. Šrámka provolání, ve kterém reagovala na kruté represe nacistů ve vlasti, které vyvrcholily lidickou tragédií. V dokumentu odsoudila nejen Němce, ale také „domácí zrádce“ – kterými byli hlavně myšleni Hácha a Eliáš, kteří ani přes tyto hrůzné činy neodstoupili ze svých funkcí.

Koncem roku 1942 odjel prezident Beneš do USA, aby s prezidentem Rooseveltem projednal připravovanou čs.-sovětskou smlouvu. Benešova cesta do USA byla úspěšná, objasnil důvody smlouvy – nechtěl v budoucnu připustit nový Mnichov, což ho vedlo k této dohodě. Britská vláda měla k uzavření smlouvy výhrady, vedly se dlouhé diskuse a oddalování podpisu. Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik byla nakonec slavnostně podepsána 12. prosince 1943 v Kremlu. Součástí smlouvy byl protokol (tzv. polské klauzule), v němž obě strany dávají souhlas, že projeví-li k této smlouvě přání přistoupit kterákoli třetí země hraničící s ČSR a SSSR bude jí dána tato možnost a smlouva nabude povahy trojstranné smlouvy. Zprávu o podepsání čs.-sovětské smlouvy přijala s uspokojením většina lidí v okupovaných českých zemích, na Slovensku i v emigraci.

Návštěvy Moskvy využil prezident Beneš i k politickým rozhovorům s představiteli KSČ v čele s K. Gottwaldem. V diskuzích se věnovali současnému stavu českých zemí a budoucímu životu v osvobozené republice. Tato výměna názorů vedla ke sblížení stanovisek obou hlavních center čs. odboje i k navázání osobních kontaktů.

Ve svém projevu ve Státní radě 3. února 1944 prezident Beneš vyzýval k aktivizaci všech národních sil a k vystupňování boje proti okupantům. V tomto projevu se také Beneš zmínil o politickém systému v osvobozeném státě – vyslovil se pro odstranění dřívějšího stranického systému a navrhoval, aby počet politických stran byl stanoven na tři – levice, střed a konzervativní. Byl to zjevný pokus rozmělnit KSČ v jakési jednotné straně. V souladu s  vystoupením Beneše vydala Státní rada 12. března 1944 prohlášení, ve kterém také vyzývala lid ve vlasti k odporu proti okupantům a domácím pomahačům.

Po Benešově projevu ve Státní radě vydala čs. vláda v Londýně provolání k tvoření národních výborů. Jejich otázka vyvolala boje o politický charakter budoucího státního zřízení. Tlak komunistů byl silný. Vládní představitelé požadovali přijetí ústavního dekretu prezidenta republiky o obnovení právního pořádku v osvobozené republice, z něhož jako ze zákona č.1 by měl vycházet i prezidentský dekret o národních výborech. Ústavní dekret č. 11 prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944 vešel v platnost v listopadu 1944. V tomto dokumentu se stanovilo, že čs. právní řád tvoří „ústavní a jiné předpisy čs. státu, vydané do 29. září 1938 včetně“.

Od jara 1944 se ukazovalo, že je možné, aby alespoň část republiky byla osvobozena armádami západních mocností, a tedy dávala možnost odložit stranou některá ujednání s KSČ. Ovšem ne se s nimi úplně rozejít. Už 3. dubna 1944 ale dospěla sovětská vojska k východním hranicím ČSR a připravovala se k dalším rozsáhlým operacím. Prezident i vláda si byli vědomi, že to může zkomplikovat udržení demokratického režimu u nás. Prezident se tedy se SSSR rozhodl uzavřít dohodu o poměru mezi čs. správou a sovětským vrchním velitelem. Smlouva byla uzavřena 8. května 1944. Obě strany se dohodli na tom, že jakmile sovětská vojska vstoupí na čs. území, všechna rozhodnutí budou připadat v pásmu válečných operací vrchnímu veliteli sovětských vojsk. Jakmile  území přestane být pásmem válečných operací, převezme výkon veřejné moci čs. vláda. Gottwald se smlouvou plně souhlasil, ale výhody zde byly i pro Beneše a jeho vládu.

V druhé polovině roku 1944 se válka pomalu dostávala do své závěrečné fáze. Základním úkolem národů Československa bylo přispět k vyhnání okupantů ze země. Zárodky státní moci se formovaly v ilegalitě v podobě už zmíněných národních výborů. Obě strany si ale jejich politický charakter vykládaly po svém. Komunisté v nich viděli základ tzv. lidově demokratického zřízení, kdežto Beneš a zahraniční vláda v nich spatřovali zastupitelskou složku, která bude fungovat vedle státní správy. V tomto bodě začaly tedy vznikat první nejasnosti. K první skutečné konfrontaci programových koncepcí obou odbojových proudů došlo na Slovensku během povstání. Slovenská národní povstání probíhalo převážně v režii komunistické strany a Sovětského svazu. Bylo dokladem toho, že závěr tohoto světového konfliktu bude provázen revolučními výbuchy, které ohrozí demokratický vývoj v zemi. Londýn na Slovensku ztratil své pozice, těch se zde ujali komunisté (J. Šverma, R. Slánský).

Po těchto událostech dospěl Beneš k názoru, že opustí Anglii a odjede přes Moskvu na osvobozené území republiky. Vláda ale nebyla v tomto směru jednotná. Beneš i vedoucí představitelé občanských stran se ale přesto podvolili diktátu KSČ, nedokázali totiž formulovat jednotnou politickou koncepci, za kterou by si při jednání s komunisty mohli pevně stát. Nezbývalo jim tedy než doufat, že od společně přijatého programu výstavby tzv. nové, lidové demokratické republiky ustoupí ihned, jakmile k tomu nastanou vhodné vnitřní a mezinárodní podmínky. Poté, co vláda odjela do Moskvy, zůstal v Londýně ministr H. Ripka s pověření k likvidaci čs. státního zřízení v zahraničí, skončit tedy víc než pětiletou existenci čs. v zahraniční vlády.

Dne 17. března přicestovala londýnská delegace v čele s prezidentem Benešem do Moskvy, od 12. března zde byla také delegace Slovenské národní rady – R. Slánský, F. Hála, L. Svoboda atd. K Gottwald vzápětí předal všem účastníkům jednání návrh vládního programu, tj. návrh poválečné výstavby tzv. lidově demokratické ČSR. Členové londýnské politické delegace s návrhem souhlasili. Po projednání určitých bodů programu, dne 28. března seznámil Gottwald zasedání s návrhem na nové složení vlády. Návrh byl všemi schválen, i když ve vládě nebylo přiznáno jediné křeslo zástupcům českého domácího odboje, jak se před tím tvrdilo.

Poté Beneš v Košicích vystoupil s projevem, kde shrnul postup exilové vlády za války a prohlásil, že zahraniční odboj skončil v dohodě potvrzením a ustavením nové vlády.

 

Přes některé vnitřní problémy, zahraniční odboj splnil své poslání. V čele s prezidentem Benešem a zahraniční vládou, ve spolupráci všech exilových složek a s přispěním našich krajanů se zasloužil o to, že osvobozené Československo mohlo v poválečném světě zaujmout rovnoprávné místo po boku vítězných zemí.

 

Klíčová slova - Zahraniční politický odboj za 2. světové války

Beneš, 2. světová válka, politický odboj, odboj za 2. světové války

 

Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420 604 900 289

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde