Utilitarismus

Základní informace - Utilitarismus

Název práce: Utilitarismus

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Utilitarismus

Morálka je soubor principů založených a hodnocených na základě posuzování dobra a zla, které řídí chování lidské společnosti, případně soubor takto vytvořených principů, jejichž dodržování většina společnosti vyžaduje. V užším slova smyslu lze též morálku chápat jako vnitřní mravní kodex, přesvědčení nebo víru jedince. Křesťané považují za základ morálky Desatero přikázání, které Bůh lidem zjevil, aby věděli, jak žít ve společnosti. Ateisté chápou morálku jako soubor nepsaných pravidel lidského chování, který se vyvíjí po tisíciletí spolu s člověkem, a má týž účel jako Desatero.
Morální normou je závazné pravidlo lidského chování s etickým obsahem, daným beze všech prostředků moci a práva, prostým ustálením a tradicí lidského chování a vzájemných mravních úsudků. Elementární mravní normy jsou ty etické normy, které zachycují některé prvky všelidské morálky, někdy charakterizované jako elementární pravidla lidského soužití. Základem etiky jsou morální zásady a pravda.
V průběhu vývoje se zformovaly dva základní proudy: utilitarismus činu (act utilitarianism) a utilitarismus pravidel (rule utilitarianismus).
Podle utilitarismu činu jsou jednotlivá jednání posuzována přímo podle z nich plynoucích konsekvencí, bez ohledu na to, jakému druhu jednání podléhají: ztráta důvěry může být podle možných důsledků posuzována lépe než věrnost.
Potíže utilitarismu činu: v mnoha případech bývá rozhodující situace nepřehledná a nedokážeme rozhodnout, zda je či není naše rozhodování mravné (správné). V důsledku toho pak nemůžeme být za naše jednání odpovědni. Museli bychom mít supervýpočet pro stanovení maximálního štěstí. Tato podoba utilitarismu je tedy poněkud problematická, protože každé naše jednání může mít mnoho různých důsledků, z nichž některé mohou přinášet slast a jiné strast. Pokud bychom chtěli vnímat utilitarismus činu jako uspokojivou doktrínu, muselo by být jasné, jak porovnávat různé druhy požitků z hlediska užitečnosti a jak vážit výsledky v případě porovnávání požitků a utrpení.
Další potíž spočívá v tom, že do svých úvah nezahrnuje motivy jednání (příklad vraha, zranícího oběť, při jejímž léčení se zjistí zhoubná choroba, která je však v raném stadiu vyléčitelná - vrah “může” za přežití oběti).
Utilitarismus pravidel: posuzování jednotlivého jednání je závislé na shodě s pravidly jednání: např. je špatné porušit slib. Jednání je správné, když odpovídá pravidlu jednání, jehož následování má ve srovnání s jinými pravidly jednání nejprospěšnější následky.
Utilitarismus pravidel: mravní (užitečné) hodnocení není možné vysvětlit, soustředíme-li se na posuzování jednotlivých jednání. Uznává tedy praktickou omezenost našeho vhledu do kauzálních souvislostí našeho rozhodování a poznání důsledků jednání. Víme však, že dodržování jistých pravidel a způsobů jednání vede k jistým důsledkům. Proto lze jednat podle příkladného, obecného způsobu jednání, který se z hlediska maximalizace užitku (prospěchu, štěstí) osvědčil, nebo by přinášel dlouhodobě největší užitek, pokud by byl obecně následován.
Problematické otázky: jak chápat užitek, štěstí. Zpočátku v návaznosti na antické pojetí: příjemné pocity, rozkoš, požitek, posléze přechod od hédonismu k dlouhodobému a intelektuálně orientovanému požitku. Jak však určit, jaká míra štěstí je obsažena v různých okolnostech? Odpovědí je formulace maximálního štěstí pro maximální počet lidí. Jenže tento cíl nenabízí jasnou odpověď na otázku, jak postupovat při hodnocení reálných situací.
Utilitarismus je tak považován za naturalistickou teorii (často za jedinou), vzhledem k popisu následků rovněž za deskriptivistickou a konsekvencialistickou a v příklonu k možnosti poznání užitku jednání i za kognitivistickou teorii.
Měřítkem toho, co je správné, špatné nebo povinnosti přiměřené je princip užitečnosti nebo dobročinnosti s nekompromisním požadavkem, podle nějž může spočívat morální cíl veškerého našeho jednání v co možná největší převaze dobrých následků nad špatnými (popř. v co možná nejmenší převaze špatných následků nad dobrými).
Největší potíž tedy spočívá ve zvažování a měření dobrých a špatných následků.
Utilitarismus činu se ptá: Jaké následky bude mít vykonání mého jednání právě v této situaci? Zobecnění typu “Říkat pravdu, slouží obecně pravděpodobně největšímu všeobecnému blahu” nebo “Říkat pravdu slouží všeobecně největšímu obecnému blahu” mohla vzniknout jako železné pravidlo opřené o zkušenosti užitku získané v minulosti. Rozhodující otázka ale stále zní, zda v právě v tomto případě slouží "říkat pravdu" co možná největšímu obecnému blahu či nikoli. Pravidlo “říkat pravdu” nemůže být správné, pokud prokážeme takový následek, při němž existuje v konkrétním případě důvod pro předpoklad, že zmíněnému cíli bychom lépe posloužili lží - podobně jako nemůže být správné tvrdit, že všechny vrány jsou černé v okamžiku, kdy vidím vránu, která taková není.
Jiného mínění je utilitarismus pravidel, uznávající centrální roli pravidel pro morálku. Konkrétní morální rozhodnutí činíme s ohledem na pravidla ("říkat pravdu"), bez ohledu na to, jaké alternativy jednání mají v příslušné situaci nejlepší následky. Pravidla se však volí tak, že jsou zaměřena na co největší všeobecné blaho. Otázka tedy nezní "které jednání je užitečné", ale které pravidlo. Jestliže budu posuzovat nějaké jednání, nebudu se ptát: Jaké budou následky v případě, že budu jednat takto, ale Jaké budou následky, pokud takto budou jednat všichni?
Princip utility (přinejmenším v případě norem) nebude tedy relevantní při stanovení našich konkrétních povinností, nýbrž při stanovení pravidel, na něž se orientujeme.
Použití pravidel připouští rovněž utilitarismus jednání (činu). Pravidlo “říkej pravdu” musí chápat ve smyslu “říkat pravdu, slouží obecně co největšímu všeobecnému blahu”. Utilitarismus pravidel: Vždycky říkat pravdu, slouží co možná největšímu obecnému blahu. zenescorts.ch Pro utilitarismus pravidel tedy může existovat povinnost následovat pravidla jednoduše proto, protože je prospěšné tato pravidla mít, i když v konkrétním případě nepovede sledování pravidel k nejlepším následkům. (Pravidlo jízdy vpravo)
Utilitarismus činu
Argumenty proti: Ut. jednání není ve své radikální formě použitelný, protože nemůžeme žít bez pravidel jistého druhu (jízda autem). Proti méně extrémním formám utilitarismu bychom námitky vznést mohli.
1) V určité situaci máme volit mezi jednáním A a B, od obou se při zohlednění všech okolností očekává, že přinesou přesně stejnou převahu dobrých následků nad špatnými. Jednání A ale znamená porušení slibu, lež nebo akt nespravedlnosti, zatímco jednání B nepřísluší žádný takový atribut. V takové situaci (vyvozují Ross a Butler) musí utilitarista jednání důsledně říci, že jednání A a B jsou morálně stejně správná. Ale bezpochyby je v tomto případě B správné a A špatné, o čemž by jistě rozhodlo naše svědomí. S tím se nemůže utilitarismus jednání spokojit.
2) Další argument vychází z toho, že v určité situaci máme volit mezi dvěma jednáními, C a D, pro něž vyplývá následné zohlednění všech jejich dobrých a špatných následků: C vede k nepatrně větší převaze dobrých následků nad špatnými než D. Ale opět je to případ, v němž C znamená porušení slibu, lež nebo akt nespravedlnosti. Pak musí utilitarista jednání říci, že C je správné a D je špatné. Ve skutečnosti je ale přinejmenším možné, že D je správné a C je špatné, což by nám potvrdilo svědomí. Proto Ross ani Butler neakceptují utilitarismus jednání. Existují totiž případy, v nichž pravidlo držet slib nebo nelhat musí prokázat následky i tehdy, pokud tím ve speciálním případě neposloužíme co největšímu společnému blahu.
Podobně bychom mohli tuto argumentaci převést i do utilitarismu pravidel. Určité pravidlo sice může maximálně zvětšit sumu dobra ve světě, ale přesto může být nespravedlivé a to díky způsobu, kterým tuto sumu dělí, takže je upřednostňováno méně vydatné pravidlo, které však postupuje spravedlivě.
Síla ut. spočívá v tom, že spojuje racionální prvky (princip užitečnosti) s empirickými (znalost následků jednání nebo jeho významu pro blaho zúčastněných), dále, že z něj odvozené mravní povinnosti jsou v souladu s obvyklými mravními přesvědčeními. Kritizovat jej můžeme mimo jiné rovněž za to, že přiměřeně neřeší otázku spravedlnosti, že vidí morální problémy pouze ve vzájemných vztazích mezi lidmi a nikoli člověka vůči sobě samému (povinnosti); že u něj chybí dostatečné zdůvodnění principu užitku. Koncepce u. se problematizuje obtížností určení toho, co je lidem prospěšné (nezamýšlené důsledky jednání, ekologický problém: zde krátkodobý užitek zpravidla způsobuje dlouhodobou škodu nebo nevratné změny); mírou nadřazení štěstí většiny neštěstím menšiny, mírou zasahování obecného blaha do zájmů jednotlivce a použitými prostředky. Vynořuje se rovněž otázka, do jaké míry může být jednotlivcům neakceptujícím dané normy, nebo neparticipujícím na spol. smlouvě, vnucováno to, co je obecně považováno za užitečné; tato otázka evokuje problém u. pojetí spravedlnosti, jehož kritiku podal J. Rawls.
Námitky vůči utilitarismu:
Jsou hodnoty srovnatelné? Což je stálým problémem teorií hodnot a většiny axiologií: jak srovnávat různé hodnotové představy. Nedostatečná srovnatelnost se zdá být nepřekonatelnou překážkou dokonalého posuzování konsekvencí jednání; to je ale současně předpokladem utilitaristického hodnocení. Jestliže např. přenos fotbalového utkání dobře pobaví množství lidí, zatímco alternativa - Ibsenova hra - zprostředkuje trvalý zážitek malému množství lidí, musí utilitaristická teorie hodnot učinit tyto očekávané statky srovnatelnými. Jaké je měřítko pro různé hodnotové typy? I když se hodnoty (podobně jako u Milla) použijí v omezeném řádu, zůstává problém, zda a kdy malé kvantum vyšší hodnoty vyváží relativně větší kvantum nižší hodnoty.
Může být utilitarismus nespravedlivý?
Jak může utilitarista rozhodovat sám o sobě? Judith Jarwis Thomsová a její paradox: představ si, že se jednou vzbudíš v nemocnici a vedle na posteli leží muž v bezvědomí, k němuž jsi připojen systémem hadiček. Řeknou ti, že ten muž je slavný houslista s onemocněním ledvin. Může přežít pouze tehdy, když bude jeho krevní oběh napojen nějakou dobu na oběh člověka se stejnou krevní skupinou a ty jsi jediný člověk, jehož krev je schopna napomoci mu k uzdravení. Společnost příznivců hudby tě vyhledala a nyní jsi tady. Jedná se o renomovanou nemocnici a můžeš, pokud se pro to rozhodneš, zavolat lékaře, aby tě od chlapa odpojili - ten pak zcela jistě zemře. Když s ním budeš 9 měsíců, můžeš se odpojit a nezemře.
Už Mill viděl, že utilitarismus může člověka morálně přetěžovat.

Další námitky proti utilitarismu
1) Klasický utilitarismus předpokládá, že “slast” je univoční pojem, který přísluší psychickému zážitku u nějž lze rozlišit buď kvantitativní nebo kvalitativní rozdíly. Slast je psychický zážitek podobně jako bolest. Slast je poslední cíl, podle nějž děláme všechno ostatní. Mějme tedy jakýsi “stroj slasti”, který nám umožní dráždit mozek elektrickými mpulsy, které budou vyvolávat tuto slast - byli bychom v této situaci šťastni?
“Slast” tedy není univoční pojem a lze jej použít mnoha způsoby (může existovat “slast”, která by odpovídala “bolesti”)
a) můžeme říci, že je pro nás něco slastné nebo příjemné, že něco rádi děláme. Předmětem slasti je tedy nějaká činnost nebo věc. Slast je tedy “nastavení”, které máme vůči nějaké věci nebo činnosti; to, nač se toto nastavení zaměřuje tedy není slast, nýbrž to, z čeho máme slast
b) můžeme “slast” chápat jako uspokojení nebo radost z toho, že jsme dosáhli toho, co jsme chtěli. Těšíme se z toho, že jsme dosáhli svého cíle. Tedy, to oč nám jde není slast, nýbrž to, co jsme chtěli dosáhnout a nyní to máme. Slast je nutně spojena s dosažením cíle, ale není tím, co jsme chtěli dosáhnout. Je spíše reakcí na to, že dosáhli toho, co jsme chtěli
c) říkáme, že nějaká práce nebo výlet nám činí radost nebo je radostí. To je výpověď o kvalitě činnosti, kterou provádíme. Říkáme, že okolnosti jsou příznivé, že práce jde dobře, že jsme v dobrém rozmaru.
2) Proti preferenčnímu utilitarismu lze namítnout, že se ve svých preferencích může mýlit (nezávisle na tom, zda se jedná o hedonistickou nebo ne-hedonistickou variantu). Jednotlivec se může při stanovení svých zájmů mýlit; může podléhat sociálně a emocionálně podmíněným omylům (někdo si přeje operaci, protože neví, že se dá téhož cíle dosáhnout jednoduchou medikamentální léčbou); pokud jsme dosáhli, co jsme chtěli, jsme zklamáni. Preference mohou spočívat na falešných nebo neúplných informacích. Otázkou je rovněž, zda se mají zohledňovat všechny preference (co s patologickými?). Na tuto námitku odpovídají utilitaristé rozlišováním mezi “actual-desire” a “informed-desire” (Griffin, 1986). Měřítkem užitečnosti nejsou pouze faktické nýbrž vysvětlené preference (bez okamžitých emočních vlivů).
Proti “informed-desire account” lze namítnout následující:
a) Nemusíme se vrátit k morálním intuicím abychom rozlišili faktické a vysvětlující preference? Podle jakých kritérií vyloučíme nesociální preference? Jak vůbec zjistíme co je nesociální preference?
b) Odkazuje na nereálné, idealizované kritérium. Mravní vědění a jeho mravně správné rozhodnutí by bylo možné pouze u vševědoucí, od všech rušivých emocí osvobozené bytosti.
c) stěstí spočívá podle utilitarismu v naplnění preferencí. Šťastní budou ale lidé jen tehdy, pokud budou splněny preference, které skutečně mají. To jsou faktické a ne vysvětlené preference. Vysvětelné preference mají ireálnou velikost. Podle informed desire account by mohli být lidé šťastní teprve po idealizovaném vychování, které by ovlivnilo, že budou mít pouze osvícené preference.
d) Existuje nebezpečí že IDA zruší mravní autonomii člověka a povede k paternalismu, popř. k “Governament House Utilitarismu”. Jednotlivec není s to mít jasno ve skutečných preferencích a proto je odkázán na elitu odborníků, kteří mu předepíší, co má dělat.
3) Utilitarismus nemůže vysvětlit požadavek spravedlnosti
4) Utilitarismus zastupuje tzv. pasivní pojem osoby. Osobou se rozumí člověk jako objekt morality. Osoba je redukována na nositele slasti popř. preferencí.