Stres v mé práci sociálního pracovníka

V sociální oblasti pracuji už od jara roku 1992 a za tu dobu v České republice probíhá s větší i menší intenzitou transformace systému sociální ochrany a v jejím rámci systému sociální péče. V důsledku sociálně ekonomického vývoje se změnila populace těch, kdo mají reálný nebo potenciální, legislativně vymezený, nárok na společenskou pomoc v životních situacích, jež sami nemohou řešit, nebo jen s velkými obtížemi. Především se zvyšují počty dlouhodobě nezaměstnaných a mění se struktura a ekonomické podmínky života rodin i jednotlivců, mění se životní podmínky starších občanů a zdravotně postižených, ale i roste poptávka po péči společnosti o občany společensky nepřizpůsobené a občany ohrožené společenským vyloučením.

Na základě desetiletých zkušeností lze bez nadsázky říci, že hlavní břemeno sociální pomoci leží na sociálních odborech pověřených obecních úřadů, zejména pak distribuci státních dávek. Komplikovaný systém sociálních dávek, klade vysoké nároky na sociální pracovníky. Jednu sociální pracovnici v jednom úředním dnu navštíví i několik desítek klientů.

Nezaměstnanost často doprovází nebo je důsledkem dalších handicapů zdravotních či sociálních. Nezaměstnaní proto potřebují komplexní pomoc, nelze ji zužovat na pomoc sociálních odborů, tím méně na sociální dávky. Nezaměstnaní příjemci dávek jsou nejen ti, kdo rezignují nebo nemají zájem hledat řešení, ale i ti, kteří nenalezli jinou pomoc navzdory aktivní snaze svou situaci řešit.
Rostoucí skupinou příjemců dávek jsou rodiny s dětmi. Kromě rodin s nezaměstnanými a rodin mladých či s malými dětmi přibývá hlavně neúplných rodin v čele s ženou, ale také s mužem nad 50 let, romských rodin, velkých či nízko příjmových rodin. Nejde ani tak o nové skupiny rodin, jako o kumulaci a vzájemné posilování většího počtu známých handicapujících faktorů. Lze si klást otázku, nakolik je to známka nedostatečnosti systému státních dávek nebo naopak přílišné ochrany vůči některým typům rodinného soužití. Jinými slovy, nakolik jde o chybějící vůli a schopnost nespoléhat na sociální pomoc a přijmout více odpovědnosti za svou rodinu.
Nezanedbatelnou skupinou jsou senioři, dále specifikovaní osamělostí, zdravotními handicapy, zvýšenými životními náklady a také vyšším věkem. Konstrukcí důchodů a životního minima je dáno, že nebývají tak častými příjemci sociálních dávek, ale jejich nárůst mezi příjemci sociálních služeb je zřejmý.
Kvantitativně méně zastoupenou a spíše stagnující, ale relativně početnou (vzhledem k početnosti celé cílové populace) skupinou jsou společensky nepřizpůsobení.

Obtížnost kontroly pracovních aktivit a příjmů, je obzvlášť časté u nezaměstnaných, nicméně k němu dochází (v různé míře závažnosti) u všech skupin příjemců dávek.
Z pohledu sociálních pracovníků je na tzv. parazitismu zvlášť alarmující to, že je za stávajícího systému často neprokazatelný nebo obtížně prokazatelný. Sociální pracovníci mají v ruce málo nástrojů kontroly a navíc v tomto směru postrádají podporu dalších institucí, především úřadů práce, ale i finančních a živnostenských úřadů. Specifikace jednotlivých typů zneužívání dávek poukazuje na možnosti obcházení zákonů, na něž bylo již mnohokrát upozorňováno.
Legislativa dále umožňuje přiznat dávky lidem samostatně podnikajícím s formálně platným daňovým přiznáním vykazujícím dlouhodobě minimální zisk. Sociální pracovníci jsou nuceni rezignovat také před žadateli formálně prokazujícími jednočlennou domácnost či neúplnou rodinu bez prostředků, i když skutečnost je zjevně jiná ( zapírán je vztah druh – družka )

To vše neúměrně komplikuje a činí psychicky velice náročnou práci sociálních pracovníků. Jejich činnost v sobě musí nést prvky téměř detektivní (a přitom velmi diskrétní) práce, a to tím více, oč méně kontroly provádějí jiné instituce. Psychickou náročnost zvyšují i situace, kdy lidem v náročné životní situaci nelze v mezích platné legislativy pomoci dost účinně.

Uvedené rostoucí nároky na práci sociálních pracovníků přinášejí růst psychické zátěže - nadměrné pracovní vytížení, (psychická) vyčerpanost z pracovního vypětí, přetížení, stress, ale také profesionální vyhoření nebo nervozita, podrážděnost, pocit bezmoci, nesoustředěnost, snížení pozornosti a tím i kvality práce. Připojuje se nedůvěra ke klientům, ztráta kontaktu s nimi i strach z agresivních klientů a zhoršení pracovních vztahů. Přináší pocity jistých obětí (méně volného času, stresující pocity nezastupitelnosti, přecházení nemocí, snížení uspokojení z práce, zhoršené vztahy).

Navzdory zhoršujícím se podmínkám vykazuje většina sociálních pracovníků značnou míru oddanosti práci v sociální oblasti.