Slovenský autonomismus

Základní informace - Slovenský autonomismus

Název práce: Slovenský autonomismus

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

 


Slovenský autonomismus

  Po vzniku Československé republiky 28. října 1918 se situace na Slovensku a v Čechách lišila. Slováci se 30. října 1918 Martinskou deklarací přihlásili k jednotné Československé republice a československému národu.
Martinská deklarace byla převezena do Prahy, kde ji Národní výbor přijal. Nebyla však stále jasným prohlášením společného státu, protože byla napsána spíše v obecnější rovině. Deklaraci podepsali všichni kompetentní představitelé slovenského národa včetně katolického kněze Andreje Hlinky, který se zasazoval za společné soužití Čechů a Slováků.
   Ve stejné době byla ale vytvořena Slovenská národní rada a vzniká hnutí, které se stává základnou pro autonomistické snahy Slováků.
   I když definitivně padla monarchie, Maďaři se Slovenska nechtěli vzdát. Na Slovensku se objevuje vrstva národních odrodilců, kteří byli sice rodem Slováci, ale alespoň na venek už jakoby Maďaři, tzv. maďaróni, kteří zaujali většinu významnějších míst v úřadech, ve státní správě, v církevních službách, na katolických farách a kazatelnách, protože značná část   obyvatelstva byla stále svázána s maďarským systémem.
   Slovenská reprezentace se obrací o pomoc do Prahy, kde je 4. listopadu 1918 ustavena prozatímní vláda. Pražský Národní výbor jmenuje 10. listopadu Vavro Šrobára zplnomocněným ministrem pro Slovensko, zřizuje vojenské velitelství  a vydává zákon o mimořádných opatřeních na Slovensku.  4. února 1919 Šrobár přesídlil do Bratislavy, která se stala hlavním městem Slovenska, ale i tam musel potlačit odpor německých a maďarských obyvatel.

   V polovině roku 1919 vystupuje Slovenská ľudová strana v čele s Andrejem Hlinkou s požadavkem autonomie Slovenska. Jejich cílem bylo hájit všechny zájmy a práva slovenského národa, proto žádají vybudování samosprávy Slovenska v rámci Československé republiky. Nežádají však odtržení. Odvolávají se na Pittsburskou dohodu z  30. května 1918, v níž se představitelé slovenských a českých krajanských organizací v USA dohodli za přítomnosti tehdejšího předsedy čsl.národní rady v zahraničí T.G.Masaryka na spojení Čechů a Slováků v samostatném státě z českých zemí a Slovenska, kde Slovensko bude mít svoji vlastní administrativu, sněm a soudy, úředním jazykem bude slovenština a Československý stát bude republikou s demokratickou ústavou.
   V průběhu dalších událostí se ľudová strana snaží svůj boj zdůvodňovat po formální stránce prostřednictvím této dohody.

   V květnu 1919 vtrhla na slovenské území maďarská armáda, tentokrát pod rudými prapory, která obsadila víc než polovinu země a v Prešově vyhlásila sovětskou moc, tzv. Republiku rad, v čele s Čechem Antonínem Janouškem. 20.června 1919 byla vyhlášena Slovenská republika rad, která byla prvním pokusem o vytvoření státu dělníků a rolníku na území Československa. Hlásila se k zásadám Komunistické internacionály, Ruska a Maďarské republiky rad. V těchto bojích československá armáda neobstála příliš úspěšně. Ale zasáhly vítězné mocnosti Dohody (Francie, Velká Británie a Spojené státy), a po jejich výhružném ultimátu maďarská vojska Slovensko vyklidila.

   Po volbách 15. června 1919 byla jmenována nová vláda v čele s Vlastimilem Tusarem a vytvořila se tzv.rudozelená koalice.
   28.srpna 1919 odjíždí tajně představitelé Slovenské ľudové strany - Hlinka, Jehlička a Mnoheľ na mírovou konferenci do Paříže, kde požadovali autonomii, kterou jim Pittsburská dohoda slibovala. V Paříži ale neuspěli a po návratu do vlasti byl  Hlinka několik měsíců vězněn na Mírově, ale nakonec potichu propuštěn. Na Slovensko se vrátil jako vítěz a Praha v něm od té chvíle měla nesmiřitelného a nebezpečného nepřítele.
Hlavní úlohu na přípravě a uskutečnění akce do Paříže měl však Jehlička. Podezření padlo také na Maďary, kteří stále usilovali o udržení Slovenska. Slováci si ale nepřáli být znovu součástí Maďarska.
 
   V roce 1920 zaujala ľudová strana úplně jiný postoj, když v Národním shromáždění hlasovala pro přijetí první československé ústavy. Slováci si totiž uvědomovali, že kdyby se oslabil svazek Čechů a Němců, ihned by toho využili Maďaři.  
Slovensko mělo sice přesně vymezené své zemské hranice, ale to bylo  zhruba vše. Ústava
z 29. února 1920 a jazykový zákon znaly jen jednotné Československo, „československý národ“ a také pouze „oficiální státní jazyk československý“.
Československo se ještě před přijetím ústavy konstituovalo jako demokratický stát. Na Slovensku však vládl v prvních letech Vavro Šrobár jako diktátor.
Po volbách v roce 1920 Slovenská ľudová strana, která se do této doby považovala za jedinou reprezentantku slovenského národa, získala málo hlasů a vedoucí roli zaujala sociální demokracie. Také Vavro Šrobár musel předat své ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska do rukou dr.Martina Mičury.
Ľudová strana se začala sbližovat s ostatními politickými stranami. V listopadu 1920 byl vytvořen politický výbor slovenských stran v Praze, jehož iniciátorem byl Milan Hodža, který se snažil získat  ľudovou stranu do československého tábora. K tomu však nedošlo.
Autonomie i plnoprávné postavení Slovenska v Československu však zůstávalo stále v nedohlednu.
Vláda se nadále snažila získat ľudovou stranu do koalice. 29.8.1921 tuto otázku řešil výkonný výbor ľudové strany v Trenčíně, kde se rozhodli vyčkávat, dokud jim nebude slíbena autonomie.
 
   27. května 1921 se konala společná konference ľudové strany s obnovenou Slovenskou národní stranou v čele s dr. Emilem Stodolou, která si vytyčila za cíl, stejně jako ľudová strana, autonomii Slovenska a větší vliv na vládní moci na Slovensku
O autonomii zde nepadlo ale žádné slovo, takže ľudová strana nezískala takového partnera, jakého hledala, protože slovenská buržoazie byla úzce spojena s českou, která ji stále omezovala ve vlastním samostatném vývoji.
T.G. Masryk se v září 1921 setkal na Slovensku s Hlinkou, s nímž řešil otázku autonomie. Masaryk Hlinkovi nabídl tzv. župní zřízení (Zákon z 29.2.1920 o rozdělení státu na 21 správních celků). Šlo o princip, který umožňuje občanům, aby se podíleli na veřejné správě a který řeší i problém vzájemného vztahu několika národností v jednom státě. To znamená, že jeden národ není druhému nadřazen a jejich kompetence se nepřekrývají. Slovákům však nešlo o automomii občanskou, ale národní.
Při sestavování nové vlády v čele s Benešem, byla Slovenská ľudová strana přehlídnuta, a proto opustila poslanecký klub a vytvořila samostatný klub v čele s A.Hlinkou, čímž vstoupila do opozice.
V létě 1921 vypracoval Vojtěch Tuka návrh autonomie. Byl předložen v lednu 1922 a vzbudil rozpaky i v řadách autonomistů, protože jednal víc v zájmu Maďarska než Slovenska. Z toho bylo zřejmé, že Slovensko nemá stále dost sil k opravdové svébytnosti.
Koncem roku 1922 a v průběhu roku 1923 přijímala ľudová strana prvky fašistického hnutí a připravovala vnitřní převrat.
   Slováci se stále více cítili ukřivdění a ľudová strana si do konce roku 1923 získala sympatie v širších vrstvách na Slovensku a také podporu krajanů ve Spojených státech, především mezi katolíky.
Už roku 1923 vyzvala Slovenská americká liga prezidenta Masaryka, Národní shromáždění a slovenské politické strany, aby byla do ústavy vtělena Pittsburská dohoda.
V roce 1923 podává Hlinka význam autonomie Slovenska už v mnohem širší rovině. Říká, že je třeba zbavit se pražské vlády nad Slovenskem a nahradit nynějšího ministra v Bratislavě hlavnou autonomního Slovenska. 29. června 1923 vyzývá vládu, aby se postarala o nezaměstnanost na Slovensku, která panuje hlavně v průmyslu.

   Volebním vítězstvím do Národního shromáždění roku 1925 dosáhla Slovenská ľudová strana rozmachu. Přejmenovala se na Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu, která  se skládala z úzké vrstvy reakčních buržoazních složek a ze široké vrstvy členské základny lidového charakteru. V čele nové vlády stojí Antonín Švehla.
   V lednu 1926 ľudová strana předložila Švehlovi požadavky, ze kterých byla ochotna vstoupit do vládní koalice. Patřil sem především požadavek autonomie Slovenska.
Po odstoupení Švehlovi vlády, se moci ujala opět úřednická vláda Černého, kterou HSĽS podporovala především v hlasování o agrárních clách.
Od začátku roku 1926 vyvíjel Tuka intenzivní činnost na podporu českého fašizmu a snažil se s ním dohodnou na jednotný postup.  Fašistické hnutí reprezentované slovenskou Rodobranou se pokoušelo o převrat. Tuka se snažil o vybudování moci uvnitř státu, pomocí které by ho pak mohl rozbít.
V září 1926 došlo k vystoupení úřadů proti Rodobraně. V letech 1926 a 1927 vyvíjel Tuka nejhorlivější činnosti v zahraničí, aby získal podporu pro své plány.

   V lednu 1927 vstoupila HSĽS do vlády a zatlačila Tukovo fašistické křídlo.
V roce 1928 při oslavách 10.výročí založení ČSR Tuka prohlásil, že Martinská deklarace má tajnou doložku, podle níž bylo Slovensko spojeno s českými zeměmi pouze na zkoušku po dobu deseti let a v této době se má tedy znovu rozhodnout, zda Slovensko hodlá nadále spolupracovat s Čechy. To vyvolalo velkou odezvu a Tuka byl zatčen a souzen. Uvnitř HSĽS se ozvala skupina, která hájila Tuka a požadovala vystoupení  HSĽS z vlády.
 Po volbách 8. října 1929 HSĽS podala demisi a vstoupila do opozice proti vládě a také proti Československu.
   V prosinci 1929 ustavena vláda široké koalice v čele s Udržalem.
   Na přelomu 20. a 30. let dochází k hospodářské krizi, která se začala projevovat v zemědělství a průmyslu. Došlo k růstu nezaměstnanosti a tím také k nespokojenosti všech vrstev. V této době se začíná také projevovat nacionální různorodost československého státu. Německé nacionálně socialistické hnutí v Československu využívalo hospodářské krize k získávání německého obyvatelstva v republice do svých řad.
V roce 1932  HSĽS kritizuje ideologii čechoslovakismu a národnostní politiky české buržoazie na Slovensku. Se Slovenskou národní stranou uzavřela politickou dohodu a byl vytvořen jednotný autonomistický blok. Hlavním referentem byl Jozef Tiso, který zdůraznil, že autonomie neznamená realizování suverenity slovenského národa.  Požadovali samostatný sněm. Společné měly zůstat finance, armáda a zahraniční věci.
Mezi ľudovce se dostává mladá generace, která začíná hledat podporu v zahraničí, a to především v Polsku.
13. srpna 1933 HSĽS oficiálně vyhlásila autonomistický program. Po volbách v roce 1935 se ministerským předsedou stává Hodža, který si činil nárok zasahovat do československé politiky. Zároveň si ale získal sympatie celé fašistické opozice, včetne Henleinovy Sudetendeutsche Partei.
21. listopadu 1935 oznamuje TGM Hodžovi svůj úmysl vzdát se prezidentského úřadu a navrhuje za svého nástupce Beneše. Ten byl zvolen 18. prosince 1935 získáním 340 hlasů.  Ministrem zahraničí byl na základě dohody jmenován Milan Hodža, ale už 29. února 1936 převzal rezort ministra zahraničí Kamil Krofta.
V tomto roce se objevuje příhodná situace pro Hitlera pro připoutání ČSR k Německu. Následuje řada vyjednávání, ale ČSR odmítlo Hitlerovy návrhy.
Od počátku roku 1937 se do popředí dostává sudetoněmecká otázka, která se stává mezinárodním problémem a od této doby se začíná naplňovat osud československého národa až do 29. září 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda. Československo muselo odstoupit Německé říši třetinu svého území. Vláda zůstala bezradná. Slovensko se odhodlalo k rozhodnému kroku. Na shromáždění v Žilině 6. října 1938 většina politických stran podepsala tzv. Žilinský manifest požadující autonomii Slovenska a vytvoření samostatné slovenské vlády v čele s dr. Tisem.  Tím začalo Slovensko fakticky fungovat jako autonomní složka státu, který se nazýval Česko – Slovensko. Formálně to zakotvil Ústavní zákon
o autonomii Slovenskej krajiny, přijatý pod č. 299/38 Sb. Návrh tohoto zákona ale většina poslanců považovala za nepřijatelný.  
18. listopadu byl však zákon schválen poslaneckou sněmovnou a 22. listopadu i senátem a tím Slovensko konečně získalo svou autonomii.
Na autonomní Slovensko se ihned vrhli Maďaři i Poláci a zabrali třetinu slovenského území asi s miliónem obyvatel.
Po 6. říjnu 1938 přenechala česko-slovenská vláda Slovensko Slovákům. 9. března 1939 se rozpoutala protistátní demostrace, z vlády byl sesazen Tiso a na jeho místo nastoupil velitel Hlinkových gard Sidor. Toho využil Hitler, který pozval Tisa do Berlína, kde mu nabídl ochranu Slovenska, pokud vyhlásí samostatnost. Tiso neměl volbu, stejně jako o den později Emil Hácha.

   14. března 1938 Slovenský sněm vyhlásil samostatnost slovenského státu a přijal oficiální název Slovenská republika. 18. března byl podepsán oficiální protokol, že slovenský stát bere pod svou ochranu Německá říše a 21. března byla vyhlášena ústava.
Ze Slovenské republiky se začínal postupně formovat totalitní stát.

 

Klíčová slova - Slovenský autonomismus

Historie, politologie, slovenský autonomismus, Hodža, Tiso, Šrobár

 

Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde