Slovanský sjezd 1848 v Praze

Základní informace - Slovanský sjezd 1848 v Praze

Název práce: Slovanský sjezd 1848 v Praze

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

 


Slovanský sjezd 1848 v Praze

Na přelomu zimy a jara 1848 došlo v Evropě k dosud nevídanému zřetězení řady revolucí, které byly už jejich současníky metaforicky chápány jako mohutná přílivová vlna nesoucí s sebou převratné politické změny. Pod vlivem zpráv z Itálie, Francie i Německa dorazila v březnu revoluční potopa také do Rakouska. Nejradikálněji se zprvu vyvíjela situace přímo v císařském sídelním městě, ve Vídni. Vláda stojící tváří v tvář sociálním nepokojům v ulicích byla v zájmu uklidnění situace nucena obětovat nepopulárního kancléře Metternicha, vnímaného jako symbol absolutistického systému. Záhy vyhlášený přislib konstituce a dalších svobod byl pak dalším zřetelným signálem, který liberálům jasně odhaloval otevřený politický prostor, z nezbytí vyklizený státní mocí. Není divu, že do Vídně v březnu 1848 začaly přicházet i petice formulované nezávisle na sobě představiteli jednotlivých slovanských národů habsburské monarchie a dožadující se partikulárních národnostních ústupků i obecněji vymezených práv a svobod. Příkladem za všechny může být hnutí české, sdružující se okolo Svatováclavského výboru. Petice pražského obyvatelstva vzniklá ještě před Metternichovým pádem a projednávaná na jeho půdě byla do Vídně doručena osmnáctičlennou měšťasnkou delegací, doprovázenou ještě menší deputací studentskou. Následující jednání s ministrem vnitra Franzem Pillersdorfem, nakloněným poměrně reformnímu úsilí, přinesla příslib ústupků ve většině navrhovaných bodů. Tato vstřícná reakce zároveň vyburcovala české elity k formulování mnohem radikálnějších požadavků, které byly ve Vídni projednávány znovu na začátku dubna a na konec potvrzeny 8. dubna kabinetním listem, vycházejícím značně vstříc českým národním i obecně politickým požadavkům. Na tomto místě nechci detailně sledovat osudy české petiční akce, ale poukázat na důležitou skutečnost, že obdobné politické aktivity jako Češi v této době vyvinuli také rakouští Chorvati a Slovinci, Srbové a Slováci v Uhrách nebo haličtí Poláci. Zpočátku však měly charakter navájem izolovaných taktik, které postrádaly koordinaci.
Zmíněné partikulární politické postupy se však poměrně záhy začaly jevit jako příliš omezené, což souviselo zejména s překotným vývojem revolučních událostí ve střední Evropě. Pokus o intenzivnější propojení slovanské politiky uvnitř monarchie byl výrazně ovlivněn zejména dvěma závažnými politickými faktory. Pro západní polovinu monarchie se jako klíčový impulz jeví především v té době připravovaný Frankfurtský sněm, který měl vyřešit sjednocení dosud politicky rozdrobeného Německa. Idea teritoriálně velkého Německa „von der Maas bis an die Memel, von der Etsch bis an der Belt“, jak se o ní zpívá v Deutschland, Deutschland über alles, narážela na závažný problém, s nímž nikdo příliš nepočítal – tj. na slovanské obyvatele ve střední Evropě, zejména v Rakousku. Kromě toho v Rakousku existovalo velké množství konzervativních sil, které si velkoněmecké řešení nepřály v čele s rakouskými Habsburky, kteří spatřovali v ideji velkého Německa ohrožení pro své ambice. Vídeň se sice netroufla přímo postavit proti Frankfurtu, ale jeho usnesení byly považovány za pro monarchii nezávazné – chtěla si udržet co největší míru samostatnosti. Vytvořila se zvláštní konstelace, kdy se paradoxně snahy slovanských národů dostávaly blízko rakouských konzervativních kruhů, protože rakouští revoluční radikálové, ale i umírnění liberálové hlásící se k větší či menší přidružení rakouských zemí k velkému Německu, nehodlali přiznat slovanským národům státnost. Pro východní polovinu říše se událostí obdobné intenzity jako frankfurtská jednání stala revoluce v Uhrách, která spolu s uherskou vládou znamenala vážné ohrožení národnostních práv slovanských obyvatelů zemí Svatoštěpánské koruny.
Právě za této situace tedy pojaly elity slovanských národních hnutí potřebu semknout se a dohodnout další – tentokráte již lépe koordinovaný – politický zápas za společnou slovanskou věc. Jinými slovy, zdá se, že sama idea Slovanského sjezdu uzrála v překotné době na přelomu března ve Vídni, neboť právě tam se potkávali zástupci jednotlivých národních hnutí. Z toho, co bylo uvedeno o počátcích myšlenky Slovanského sjezdu, je jasně patrný také její v podstatě obranný, pragmatický charakter, kalkulující oprávněně s tím, že slovanské národy monarchie mají daleko větší šanci čelit politickým projektům ohrožujícím jejich existenci společně než jednotlivě. Tento předpoklad se také mohl dobře opřít o vysoké početní zastoupení slovanských obyvatel v rámci monarchie, odhadované v této době na zhruba 40 %. Jen náležitě koordinovaná politika jednotlivých slovanských národů mohla toto vysoké procento přetavit do podoby odpovídajícího politického kapitálu. Na otázku, proč získali organizaci sjezdu právě Češi, lze odpovědět poukazem na významnou roli velmi dobře etablované české slavistiky i obecně intenzivní kulturní kontakty s jednotlivými slovanskými etniky.
Koncepce všeslovanského sjezdu byla oficiálně vyložena ve veřejném zvacím dopise z 1. května 1848, česky formulovaném Ľudevítem Štúrem. Právě proto tento text zděšený Pavel Josef Šafařík dopisem z Vídně označil za nešťastný a urgoval jeho reformulaci. Toho se ujal František Palacký, který přijal který sepsal nové dodatečné prohlášení z 5. května, v němž zejména německou veřejnost ujišťoval o tom, že jednání sjezdu není nikterak namířeno proti neslovanským národům monarchie a jeho cílem není překročit rámec loajality ke státu a dynastii. Palacký zde vlastně jen důsledně rozvíjel svůj politický program, načrtnutý již dříve ve známém Psaní do Frankfurtu (11. dubna): „[S]nažení naše odjakživa směřovalo jedině k tomu, aby se na zásadě ouplného stejného práva všech národností v říši rakouské zjednalo náležité uznání i praktická platnost“. Reakce rakouských Němců na Slovanský sjezd byly ovšem velmi bouřlivé a chystaný sjezd interpretovaly s oblibou jako rejdiště monarchii neloajálních panslavistických živlů.
19. května vláda udělila konání sjezdu jakýsi mlčenlivý souhlas – ostatně neměla v této době prakticky žádnou reálnou možnost to zvrátit. nelze však zpochybnit, že pod oficiálním konzervativním nátěrem začaly záhy prosakovat také radikálnější (pan)slavistické koncepce (paradoxně například i Karel Havlíček, který dva roky předtím razantně všeslovanskou ideu odmítl ve známém článku Slovan a Čech: „zkrátka s hrdostí národní řeknu: Já jsem Čech, ale nikdy: Já jsem Slovan“ ). Toho se obávali ve Vídni nejvíce (například Pillersdorf) a kalkulovali s možností lstivosti české slovanské politiky, jejímž cílem by byl navzdory oficiálním prohlášením ve svém důsledku rozklad monarchie. Zároveň bylo ale rakouské vládě jasné, že slovanský sjezd lze využít jako účinnou páku proti uherskému autonomismu. Stanovisko Vídně tak za této situace zůstalo víceméně neutrální a  rozhodnutí ohledně sjezdu bylo delegováno na hraběte Lva Thuna coby českého místodržícího.
Zejména Poláci se zasazovali o to, aby sjezd získal otevřeně všeslovanský charakter, což více vyhovovalo jejich problému mezi tři státy (Rusko, Prusko a Rakousko) rozděleného Polska. Pod vlivem Palackého a Šafaříka se však sjezd vyprofiloval a prezentoval především jako sjezd Slovanů z habsburské monarchie a oficiálně deklaroval touhu zůstat na austroslavistických principech. Účast mimorakouských Slovanů byla sice očekávána, ale tito měli mít toliko status hostů a jejich záležitosti nebyly považovány za prioritu.
Palacký strávil květen z velké části organizací sjezdu, jehož úvodní slavnostní zasedání se nakonec uskutečnilo 2. června 1848 na Žofíně. Právě tam byl také představen program jednání, zhotovený přípravným výborem. Celkově sněm tvořilo asi 340 členů (čísla se liší, některé odhady uvádějí až 400), kteří jednali ve třech sekcích: česko-slovenské (237, předseda P.J.Šafařík), polsko-rusínská (61, Karel Libelt – poznaňský Polák, tedy mimo rámec monarchie) a jihoslovanské (42, Pavel Stamatović). Starostou sjezdu byl jednomyslně zvolen Palacký.  Naprostou většinu českých delegátů tvořili příslušníci měšťanské inteligence – státní a soukromí úředníci, duchovní, lékaři, učitelé, spisovatelé, rovněž se zde objevili zástupci české zemské aristokracie – Černínové, Harrachové, Deymové, Thunové i Schwarzenberkové. Navenek tedy sjezd budil dojem konzervativní, ovšem v kuloárech a v sekcích se projevovaly již značně radikální názory těch, kteří se nechali strhnout slovanskou idejí a postavili ji nad zájmy dynastie. Problémem ovšem bylo, že jednotliví zástupci rozhodně nebyli co do politického přesvědčení nikterak jednotní, nacházeli se mezi nimi konzervativci i liberálové, což značně komplikovalo jednání.
Původní programové schéma orientovalo jednání na čtyři základních problémové okruhy:
1.    O významu Slovanů v rakouské říši a jejich vzájemném poměru: Jsou rakouští Slované pro uzavření spolku k vzájemné obraně a za jakých podmínek?
2.    O poměru Slovanů k rakouskému státu: Za jakých podmínek by měl být ustaven rakouský spolkový stát?
3.    O poměru k ostatním Slovanům: Jaká jsou v tomto ohledu přání na zvelebování umění a vědy?
4.    O poměru rakouských Slovanů k ostatním neslovanským národům: Má platit usnesení frankfurtského shromáždění pro kteroukoliv část slovanského Rakouska, a ne-li, jak proti tomu protestovat?

První plenární zasedání sjezdu 5. června ovšem ukázalo, že dosavadní jednání v sekcích nepřineslopříliš konkrétních výsledků a tak byl téhož dne sjezdový program novelizován. z iniciativy předsedy polsko-rusínské sekce Karla Libelta bylo formulováno nové schema, které předpokládalo připravení společného sjezdového usnesení pro Evropu, kde by bylo důrazně upozorněno na situaci Slovanů. Dále měla být vypracována adresa rakouskému císaři se zvláštními požadavky rakouských Slovanů, mířícími k reformě monarchie. Konečně mělo být prodiskutovány prostředky, jimiž by bylo možné dosáhnout teoreticky vytyčených cílů hnutí. Nejrychleji se realizoval Manifest Slovanského sjezdu k evropským národům, načrtnutý především Karlem Libeltem, Michailem Bakuninem (Rus) a Františkem Zachem z Moravy, jehož výslednou verzi pak formuloval sám Palacký. 12. června byl Manifest schválen plenárním zasedáním. Jako Palackého dílo nese zřetelné myšlenkové stopy svého tvůrce, ať už se jedná o jeho filozofii dějin, předpokládající vysokou míru demokratičnosti u Praslovanů a lásku ke svobodě u jejich současných potomků, nebo o všeobecně liberální zásady. Deklarace se také v apelativní rovině obracela pozornost i mimo rakousko: poznaňští Poláci, lužičtí Srbové, pruští Slované a dokonce i Slované v Turecku měli být nadáni možnosti, aby si „ mohli národnosti své i státně hověti a cestou přirozenou ji rozvíjeti“. Na tomto příkladu je velmi názorně vidět, jak se sněm v této fázi již značně vychyloval z omezeného austroslavistického základu.
Manifest kromě toho obsahoval také poněkud utopický návrh evropského kongresu, na němž by se řešily také specifické slovanské problémy:

„Vystupujíce my [Slované] co nejmladší, ač nikoli nejslabší opět na politickém dějišti Evropy, činíme tudíž návrh na obeslání všeobecného evropjeského sjezdu národů na vyjednávání všech mezinárodních otázek: přesvědčeni jsme zajisté, že národové svobodní snáze se usnesou, nežli placení diplomati“.

Manifest se stal jediným víceméně oficiálně přijatým dokumentem (kvůli bouřlivé situaci i jeho projednávání a schválení proběhlo jen zkráceně). Závěrečná schůze plánovaná na 14. června se již nemohla uskutečnit, neboť mezitím a nezávisle na sjezdu Prahou začaly otřásat „svatodušní bouře“ a státní úřady postrašené rychlým sledem událostí vyzvaly všechny mimopražské účastníky k opuštění hlavního města království. Neschválena zůstala tedy také adresa k císaři, sama o sobě již poněkud anachronická svou přespříliš defenzivní formou.
Sjezd zůstal odročen na neurčito. Ještě v červenci Palackému docházely dopisy od mimočeských účastníků sjezdu, kteří deklarovali svou připravenost ve sjezdu pokračovat, myšlenku obdobného shromáždění se přesto už nikdy nepodařilo aktualizovat. Sám Palacký posléze v 60. letech své poměrně optimistické a austroslavismu nakloněné předpovědi relativizoval. Zřetelně se to projevuje v jeho pozdním politickém díle, vznikajícím již v dusné atmosféře přicházejícího rakousko-uherského vyrovnání, v Ideji státu rakouského:
„Den provolání dualismu stane se […] také dnem narození panslavismu ve formě jeho nejméně žádoucí, a kmotři jeho budou rodičové onoho. Co následovati bude, domyslí se každý čtenář sám. My Slované budeme tomu hleděti s upřímnou bolestí vstříc, ale bez bázně. Byli sme před Rakouskem, budeme i po něm.“
Kromě vyjádření vitality slovanského živlu se v této slavné pasáži také znovu objevuje onen takřka vizionářský prvek, explicitně vyjádřený již v Psaní do Frankfurtu, tedy obava z velmocenské politiky Ruska, u něhož budou slovanské národy monarchie logicky hledat ochranu. Plnou váhu Palackého předpovědím ovšem dodaly teprve složité peripetie „krátkého“ 20. století, které bylo nejen svědkem pádu habsburské monarchie, ale také bezprecedentního růstu ruské, resp. sovětské moci ve střední a východní Evropě.
Slovanský sjezd je možné vnímat nejen jako reakci na ryze aktuální a rychle se vyvíjející politickou konstelaci (středo)evropského „jara národů“, ale také jako jistou odpověď na ty kritické hlasy, vyčítající Slovanům chabou politickou aktivitu (to zdůraznil explicitně ve svém projevu P. J. Šafařík) a – což bylo pro vnímání slovanství typické již u předního teoretika slovanství Herdera – nesvornost a rozkolísanost jednotlivých slovanských odnoží. Někteří historikové (Jiří Štajf) se nicméně oprávněně kloní k názoru, že Slovanský sjezd by se nutně dostal do slepé uličky, i kdyby nebyl násilně ukončen hzásahem státní moci. Převedení tradičně zdůrazňované (a v mnoha směrech poměrně vágní) kulturní slovanské vzájemnosti na rovinu efektivní politické akce se již v průběhu zasedání ukazovalo jako značně problematické. Střet různých koncepcí, nejmarkantněji demonstrovatelný na konkurenčních projektech austroslavistickém a panslavistickém, by bylo bývalo sotva možné prakticky překlenout a dojít k politicky dostatečně průbojnému konsenzu. I v souvislosti s tímto poznatkem akcentují současné interpretace Slovanského sjezdu zejména jeho význam pro další posílení seběvědomí jednotlivých slovanských národů a jejich politických elit.

 

Klíčová slova - Slovanský sjezd 1848 v Praze

Slovanský sjezd, historie, 1848, frankfurtské shromáždění

 

Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde