Sebedůvěra a sebehodnocení, jejich vznik a vývoj

Na úvod bychom si měli ujasnit, co to vlastně sebedůvěra je. V Hartlově psychologickém slovníku (Hartl, 2000, s. 523) najdeme definici: „sebedůvěra (self-reliance) kladný postoj člověka k sobě samému, svým možnostem a výkonnosti; s. lze posilovat zadáváním přiměřeně obtížných úkolů, povzbuzováním a pochvalou, naopak snižovat zadáváním příliš obtížných úkolů, přehnaným napomínáním, trestáním, zesměšňováním, nespravedlivým hodnocením apod.; s. je považována za součást sebepojetí...“
Z této definice vyplývá, že při utváření sebedůvěry hraje rozhodující roli dětství. Pokud budou klást rodiče či učitelé na dítě nepřiměřené nároky a přehnaně jej kritizovat, musí počítat s rizikem, že takové dítě bude trpět nedostatkem sebedůvěry. V důsledku toho může mít velké problémy se začleňováním do kolektivu, nedokáže se mezi vrstevníky zdravě prosadit, bude trpět nepřiměřenou trémou. Tyto stavy jej můžou provázet až do dospělosti, kdy mohou zkomplikovat například hledání adekvátní práce. A tak mohou i velmi inteligentní a schopní lidé skončit kvůli nízké sebedůvěře na podřadných pozicích. Myslím si, že v dnešní době, kdy je vysoká nezaměstnanost, kdy „vítězí jen ti nejsilnější“, je dostatečná sebedůvěra důležitější než kdykoliv předtím.
Marie-Bernard Chicaud, francouzská psycholožka a psychoterapeutka se zaměřuje na sebedůvěru u dětí. Ve své knize Sebedůvěra (Chicaud, 2002) uvádí, že se ve své praxi často setkává s dětmi všech věkových skupin, kteří se k ní dostávají zejména kvůli potížím ve škole, poruchám chování a zdravotním problémům. U těchto dětí se nepodařilo odhalit žádnou příčinu přímo související s nějakou somatickou poruchou. Když k ní tyto děti získají důvěru, většinou řeknou, že za ní přišli, protože jsou k ničemu, protože stále dělají něco špatně.
U malých dětí se nedostatek sebedůvěry projevuje jinak. Málo mluví, drží se své matky, pokud je vybídneme ke hře, hrají si nesměle, bázlivě, nepřirozeně, jako kdyby se bály okolí. Často inscenují hru na tresty – bijí panenku nebo schovávají předměty do tmavého koutu.
Marie-Bernard Chicaud rozlišuje několik typů dětí s nedostatkem sebedůvěry. Jako první uvádí příklad dítěte, které se stále drží někde v koutě hřiště a netroufá si vylézt na klouzačku, které se rozpláče, roztřese a zbledne, když učitelka zvýší hlas. Druhým typem je klidné, ale ufňukané dítě, které si žmoulá v prstech pramínek vlasů, tiskne se k dospělému, cucá si palec, ještě v první třídě s sebou stále nosí oblíbenou hračku, ale tak, aby to ostatní neviděli. Dále Chicaud uvádí dítě, které působí zdánlivě sebejistě, bývá nezvykle poslušné, přitakává všem slovům dospělých, učitelé ho považují za výborného žáka, ale ostatní děti za šprta.
Takové dítě dává okázale najevo až křečovitou sebejistotu a prohlašuje, že vše je snadné, přestože uvnitř zmírá hrůzou. Posledním typem je dítě, které se snaží jako nenápadná myška uniknout pozornosti a někde se ukrýt.
V současné době si dospělí začínají uvědomovat, že podporovat rozvoj sebedůvěry u dětí je velmi důležité, že je třeba dětem pomáhat k samostatnosti, vyjadřování vlastních názorů, zvládaní studu a strachu a podporovat jejich iniciativnost. A podle toho se snaží děti vychovávat. I pro zkušeného pedagoga či vnímavého rodiče je ale velmi těžké odhadnout, co lze od kterého dítěte požadovat.
„Sebedůvěra nebo její nedostatek pramení z nejhlubších vrstev osobnosti, ze vztahu, jež zaujímáme sami k sobě. Tento vztah, který se buduje postupně, nazval Freud narcismus, což je láska, kterou chováme k sobě.“ (Chicaud, 2002, s. 10). Termín narcismus je neprávem chápán pejorativně, protože bez lásky k sobě samému není možné se harmonicky vyvíjet a navazovat uspokojivé vztahy s ostatními. Za škodlivý lze považovat pouze přehnaný narcismus.
Naučit se mít rád sebe je dlouhodobý proces, který začíná již v prvních dnech života. Některé studie dokazují, že sebedůvěra se začíná utvářet už v prenatálním období na základě přání a očekávaní rodičů.
Doposud jsme mluvili o nedostatečné sebedůvěře, ale ani příliš velká sebedůvěra není konstruktivní. A najít ten zdravý střed mezi nedostatečnou a přehnanou sebedůvěrou nebývá vůbec snadné a často to je úkol na celý život.
Důležité je, aby dítě i za cenu ztráty iluzí zjistilo, že lidské možnosti jsou omezené a i jeho vlastní možnosti mají své hranice. Aby se naučilo prohrávat a vyrovnat se s bezmocí. A poznalo realitu každodenního života takovou, jaká ve skutečnosti je.
Děti, které postrádají sebedůvěru, se velmi často něčím odlišují, ať už je to jejich vzhled, zdravotní stav, příslušnost k sociálně vrstvě nebo k etniku. Bylo by ale příliš zjednodušující systematicky spojovat odlišnost s nedostatkem sebedůvěry. Existují děti, které se odlišují stejným způsobem, ale jejich sebedůvěra je normální.
Pro malé děti je v dnešní době obtížné vyrovnat se se svou odlišností. Nikdy dříve se nevěnovala taková pozornost útlému dětství a nikdy nebyla taková snaha poskytnout dětem stejné možnosti, které se jim skýtají dnes. Pozornost se obrátila i na vzájemný vztah rodičů a jejich dětí, proto se mohou někteří rodiče cítit vinni a domnívat se, že je okolí odsuzuje, když se jejich dítě nějakým způsobem odlišuje od vzorů předkládaných médii a psychologickými příručkami.
Rodičům chybí záchytné body, protože svět, ve kterém vychovávají své děti, se tolik odlišuje od toho, ve kterém vyrůstali oni sami. Na druhé straně se některé děti bojí, že neodpovídají představám svých rodičů.
Sebedůvěru můžeme charakterizovat jako představu o sobě. Ale tato naše představa o sobě se mnohdy liší od představy, kterou o nás mají druzí. V období puberty si jedinec postupně utváří představu o svých možnostech, přání i názorech ostatních. U děti je to složitější, protože žijí hlavně v současnosti a trest, pokárání nebo špatnou známku považují za životní katastrofu.