Proces schvalování Evropské ústavy

Během uplynulých patnácti let se vývoj Evropské unie vyznačoval řadou změn evropských Smluv. Každou takovou změnu připravila tzv. mezivládní konference, na níž se několik měsíců scházeli zástupci vlád členských států. Jednání mezivládní konference se účastnila i Komise a byl do nich zapojen také Evropský parlament. Jednotný evropský akt, podepsaný v únoru 1986, Unii umožnil vytvořit jednotný trh a zavést na svém území volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, z čehož nyní plyne prospěch evropským podnikům i občanům. Maastrichtská smlouva, podepsaná v únoru 1992, tedy o šest let později, umožnila Unii pokročit v řadě dalších oblastí: jednalo se o zavedení jednotné měny, společnou zahraniční politiku a spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Po Maastrichtské smlouvě se však prohlubování evropské politické unie poněkud zpomalilo. Obě mezivládní konference, které vedly v roce 1997 k podepsání Amsterodamské smlouvy a v roce 2001 k podepsání Niceské smlouvy, byly sice částečně úspěšné, nicméně politické odhodlání účastníků bylo slabší a mnohé institucionální otázky, jež měly v předvečer rozšíření zásadní význam, zůstaly nevyřešeny (jak zajistit hladké fungování Unie složené z 25 a více členských států nebo jak zaručit legitimitu orgánů zastupujících evropské státy a občany). Když se v prosinci 2000 hlavy států a předsedové vlád patnácti členských států v Nice dohodli na revizi Smluv, byli přesvědčeni, že je nezbytné pokračovat v institucionální reformě, jež byla v Niceské smlouvě dle názoru mnoha stran formulována příliš opatrně. Evropská rada proto zahájila širší a zevrubnější diskusi o budoucnosti Unie s cílem provést další revizi Smluv.