Problémy kriminality mládeže

Problematika dětské a juvenilní kriminality zaujímá tradičně jedno z předních míst ve spektru trestněpolitické pozornosti prakticky každé společnosti, která má zájem na tom, aby pokud možno účinně uchránila nastupující generaci před rizikem kriminální kariéry. K tomu účelu se přijímají nejrůznější preventivní i represivní strategie a vytvářejí se specializované instituce, jejichž společným cílem je předcházení kriminalitě, a pokud již k deliktu došlo, přijímání adekvátních opatření snižujících pravděpodobnost recidivy. Pozornost věnovaná této problematice laickou veřejností se umocňuje vždy po spáchání zvlášť závažných, smrtí obětí končících deliktů, kdy dochází ze strany masmédií k dramatizaci veškeré delikvence páchané dospívajícími, aniž by bylo na základě statistických analýz dostatečně diferencováno a upozorněno na to, že se v takových případech jedná o výjimečné excesy, zpravidla nesouvisející s věkem dospívajícího, ale s poměry, ve kterých vyrůstal, nebo s psychickými chorobami, kterými trpěl. Pokud totiž hovoříme o dětské kriminalitě a kriminalitě mladistvých, jedná se v naprosté většině případů o méně závažnou protiprávní činnost. Ta však, pokud se na ni včas, citlivě a zároveň dostatečně důrazně nezareaguje, může eskalovat ve stále nebezpečnější útoky. Právě z této premisy vychází nový zákon o soudnictví ve věcech mládeže.

Relativně častý výskyt „kriminality“ mezi dětmi a mladistvými, zejména pak v oblasti bagatelních majetkových deliktů, lze na základě poznatků z psychologie vysvětlit vlivem specifik psychického, mravního a sociálního vývoje jedince v období dětství a dospívání, přičemž určité porušování norem je dokonce považováno v některých fázích dospívání za víceméně normální (dítě násilně odejme v mateřské školce svému vrstevníkovi hračku a zraní jej přitom, prvňáčci se vsadí, komu z nich se podaří na školní vrata nepozorovaně a neodstranitelně „namalovat“ zajímavější nápis, desetiletí kamarádi se domluví a jdou v noci chytat pstruhy do soukromých sádek apod.). Že se taková událost přihodila v průběhu dospívání značné části dospělé populace s tzv. čistým trestním rejstříkem, tj. aniž by kdy byl jejich delikt oficiálně registrován, je obecně známou a mnoha výzkumy potvrzenou skutečností. Tyto výsledky plně korespondují s kriminologickými poznatky o tom, že delikvence mládeže má většinou epizodický charakter (tj. odeznívá v průběhu dospívání, nejpozději pak dosažením dospělosti) a jedná se především o drobné majetkové delikty, jako jsou krádeže a vandalství. Příznačný je pro juvenilní kriminalitu i velmi nízký podíl dívek, páchání deliktů ve skupinách a vysoká latence takového chování. Společným charakteristickým rysem chování mladistvých delikventů je jejich mravní a rozumová nezralost, která je však podle poznatků vývojové psychologie právě pro období dospívání příznačná. V tomto kontextu naše analýza nemůže pominout otázku, zda a jak přesně lze stanovit tzv. biopsychosociální zralost mladého člověka, tedy okamžik, kdy je již spravedlivé po něm žádat, aby za své chování neslo jistou formu (netrestní) odpovědnosti. K tomu je třeba znát alespoň rámcově fáze, kterými dítě v průběhu svého dospívání prochází, a věkové období, kdy se formuje jeho schopnost vnímat určitá sociální pravidla, osvojovat si je a usměrňovat podle nich své chování. Významným je v této souvislosti psychologický poznatek, že mravní vývoj mladistvého se nevyvíjí pouze v závislosti na dosaženém věku a nabytých zkušenostech, ale je též podmíněný sociálním a kulturním prostředím, ve kterém dítě vyrůstá a které mu předává, resp. nepředává určité morální hodnoty.

Bez jakéhokoliv „vlastního přičinění“ mladistvého tak může být vývoj v oblasti jeho mravního dospívání výrazně zbržděn nebo dokonce pozastaven. Logickým projevem takového nedostatečného nebo zcela absentujícího mravního vývoje jsou pak asociální až delikventní projevy jedince vůči jeho okolí. Rozhodnout o optimální reakci na delikvenci vyvolanou těmito skutečnostmi může být pro státního zástupce a soud pro mládež krajně obtížné a zpravidla bez odborné spolupráce, popř. alespoň konzultace s psychologem, resp. psychiatrem někdy i nemožné. Je to v prvé řadě tzv. orientační rodina, tj. rodina, do níž se dítě narodí, která mu poskytuje základní sociální zkušenost a interpretuje mu svým chováním svět jako celek, jehož je součástí. Je to ona, která má uspokojovat jeho základní psychické potřeby, především mu poskytovat jistotu a bezpečí, jedny z nejvýznamnějších předpokladů pro úspěšné zvládnutí všech životních úkolů a rolí, které je v dospělosti očekávají. Ne každá rodina je však schopna tyto funkce plnit, často je neplní vůbec nebo jen částečně. V krajním případě se rodina dokonce stává zdrojem psychických poruch a sociálních selhání mladého člověka. Jednu z takových variant nepříznivého působení rodiny představuje citová deprivace, kdy dítě není svými rodiči akceptováno, a proto citově strádá. Citová deprivace představuje vedle týrání a sexuálního zneužívání jednu ze tří základních variant syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte známého v odborné psychologické literatuře jako syndrom CAN, pro který je charakteristická bezohlednost a necitlivost vůči dítěti, jeho podřízení nebo využití k uspokojení potřeb dospělého. Tím dochází k dočasnému nebo trvalému poškození jeho tělesného, duševního i sociálního vývoje a následnému páchání trestné činnosti coby. Zkušenost emočního strádání se projevuje i změnami v hierarchii hodnot. Neuspokojení v oblasti základních potřeb mění postoje mladistvého k realitě, mnohdy se projeví negativně i zkušenost z rodiny, která nevyznává hodnoty majoritní společnosti nebo negativní zkušenost z ústavního zařízení. Mládež se za této situace neidentifikuje s obecně akceptovanými normami chování natolik, aby mohly dostatečným způsobem korigovat její chování. Chybí jí citově důležitá autorita, kvůli které by stálo za to, si tyto normy osvojit. Způsob zpracování těchto krizových situací ovšem závisí i na genetickém vybavení a osobnostních charakteristikách mládeže, které naznačují vysvětlení, proč se z jednoho sexuálně zneužívaného dítěte stane později stejný agresor, z jiného pacient psychiatrické léčebny, zatímco ve třetím případě oběť takového zneužívání své trauma z dětství úspěšně v dospělosti překoná.

Psychologické výzkumy ovšem upozorňují i na další – v našich sociokulturních podmínkách oproti syndromu CAN mnohem rozšířenější – fenomén tzv. citové subdeprivace, jejíž riziko spočívá právě v tom, že je obtížněji identifikovatelná. Částečně dysfunkční rodina navenek vše dobře zvládá, děti jsou dobře materiálně zajištěny a dostává se jim i dobrého vzdělání, přesto však výrazně strádají v citové oblasti. Jejich rodiče o ně totiž buď projevují jen velmi malý zájem, nebo je naopak nepřiměřeně kriticky posuzují a zároveň na jejich potřeby a pocity reagují s malou empatií. I u takových jedinců s dlouhodobě nedostatečně uspokojenou citovou potřebou se projevuje v pozdějším věku u mládeže deformace psychického vývoje a častější výskyt problémů se sociální adaptací. Delikventní selhání takového mladého člověka není z těchto důvodů tak překvapující, jak by se na prvý pohled mohlo zdát. I zde je proto namístě úzká spolupráce s odborníkem z oblasti psychologie. Počátek trestní odpovědnosti je spojen s dovršením patnáctého roku věku, u mladistvých je však předmětem pozornosti jejich duševní stav i z hlediska dosažení určitého stupně rozumové a mravní vyspělosti. Dítě, které v době spáchání činu nedovršilo patnáctý rok svého věku, proto není podle zákona trestně odpovědné. Proti takovému dítěti, které se dopustilo činu jinak trestného, lze však použít opatření potřebná k jeho nápravě, výchově i ochraně, neboť i tyto činy vyžadují vhodnou reakci. Tato opatření uloží soud mládeže, nikoli však v trestním, ale v občanském soudním řízení, a to buď podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže nebo podle zákona o rodině v návaznosti na zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Takový postup dovoluje lépe přihlédnout k specifikům, která se vážou k této skupině mládeže, ale zároveň opatření ukládaná soudem pro mládež, který je specializovaný na projednávání delikventního chování mládeže, mohou být i dostatečně razantní tak, aby bylo zajištěno náležité ovlivnění dalšího chování dítěte mladšího patnácti let, a to v návaznosti na jeho případná předchozí týmž soudem projednávaná delikventní jednání. V rámci trestněprávní reformy v České republice tedy přijal Parlament České republiky zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže – dále jen „ZSVM“), který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2004. Tento zákon upravuje podmínky odpovědnosti mládeže (dětí mladších patnácti let a mladistvých) za protiprávní činy uvedené v trestním zákoně, opatření ukládaná za takové protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeže. Svou povahou je to speciální zákon ve vztahu k obecným trestněprávním předpisům – trestnímu zákonu a trestnímu řádu –, a proto neobsahuje veškerou úpravu týkající se spáchání protiprávních činů trestněprávní povahy a jejich projednávání v následném zvláštním trestním řízení, ale jen ta ustanovení, která obsahují zvláštní právní úpravu oproti uvedeným obecným předpisům (srov. § 1 odst. 3 ZSVM).

Základním smyslem projednávání činů jinak trestných v systému soudnictví ve věcech mládeže je rychlá a adekvátní reakce na jejich spáchání, předcházení jejich opakování, náležitá reflexe potřeb osob jimi poškozených a zvláště pak vytvoření podmínek pro další sociální a duševní rozvoj dětí, které se jich dopustily. Projednáváním protiprávních činů trestněprávní povahy, kterých se dopustily děti mladší patnácti let a mladiství, se sleduje, aby se na toho, kdo se takového činu dopustil, užilo opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se nadále páchání protiprávního činu zdržel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem, přičemž řízení musí být vedeno tak, aby přispívalo k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů. V řízení proti mladistvým je třeba dbát toho, aby vyšetřování, projednávání i rozhodování jejich trestních věcí bylo svěřováno osobám, jejichž znalost otázek souvisících s výchovou mládeže zaručí splnění výchovného účelu řízení. Orgány činné dle ZSVM postupují obvykle ve spolupráci s příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí a s Probační a mediační službou. Smyslem tohoto opatření je nutnost braní zvláštního zřetele na zranitelnou a citlivou dětskou osobnost. Zejména pak bezohledně vedené vyšetřování deliktního jednání by mohlo mladistvému způsobit hluboké citové trauma. Zastánci snížení hranice trestní odpovědnosti v průběhu legislativního projednávání uvedeného zákona poukazovali na nárůst kriminality páchané dětmi do 15 let a volali po zpřísnění trestní represe, mj. snížením hranice trestní odpovědnosti ze současných 15 na 14 let, se svými požadavky však nakonec neuspěli. Zákonodárce nakonec přijal řešení vycházející z poznatků tuzemských i zahraničních odborníků dlouhodobě se zabývajících juvenilní kriminalitou. To preferuje celkovou reformu trestního soudnictví nad mládeží, která umožňuje použít některá specifická výchovná a ochranná opatření stanovená zákonem o trestním soudnictví nad mládeží i vůči kategorii trestně neodpovědných dětí, které se dopustily činu jinak trestného, aniž je však vystaví riziku kriminální stigmatizace.

Použitá literatura - Problémy kriminality mládeže

Válková, H.: Čin jinak trestný a možné reakce na něj v systému soudnictví ve věcech mládeže, in: Trestněprávní revue, 2004, č. 7
Macek, P.: Psychologické a sociální charakteristiky dospívajících, Praha: Portál, 1999
Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, Komentář, Praha: C. H. Beck, 2004