Přemysl II. Otakar (*1233 †1278)

Základní informace - Přemysl II. Otakar (*1233 †1278)

Název práce: Přemysl II. Otakar (*1233 †1278)

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

 


Přemysl II. Otakar (*1233 †1278)

     Přemysl Otakar teprve dorůstal jinošského věku, když se jeho život v lednu 1247 od základů změnil. Jako druhorozený a velice ctižádostivý syn českého krále Václava I. musel doposud nechat vychladnout své politické ambice, jenže právě v lednu nečekaně zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav. Král byl smrtí následníka trůnu zdrcen, měl s ním totiž velké plány. Několik měsíců předtím jej oženil s Gertrudou Babenberskou, spoludědičkou rakouských zemí. K mladšímu synovi si král hledal cestu jen obtížně. Toho pohotově využila šlechtická opozice, která čtrnáctiletého Přemysla postavila v létě 1248 do čela ozbrojeného povstání proti králi. Přemysla provolali mladším králem, Václav si však se vzpourou poradil a nakonec oblehl Přemyslem ovládanou Prahu. Po deseti dnech mu syn otevřel brány Hradu, skuteční vůdci odboje skončili na popravišti a Přemysl se důvěrně seznámil s pevnými hrady Týřovem a Přimdou, kde byl vězněn. Po čase se vztahy mezi králem a synem urovnaly a Václav s Přemyslem v poměrné shodě spoluvládli.

     Přemyslovi byla udělena hodnost moravského markrabího a roku 1251 přijal nabídku rakouských pánů stát se jejich vévodou. Nastoupil tak na místo zemřelého bratra, a protože v Rakousích platila zásada dědictví země po přeslici (vládnoucí rakouský rod vymřel po meči roku 1246), oženil se s Markétou Babenberskou, jež mu věnem přinášela i nároky ve Štýrsku. Svatba se slavila v únoru 1252 a bavila se jí celá Evropa – ženichovi bylo 19, nevěstě přibližně 50. V souvislosti s Markétou je třeba zmínit se o šlechtičně z její družiny, Anežce z Kuenringu, která se stala Přemyslovou milenkou. Porodila mu tři děti, prvorozeného Mikuláše Přemysl dokonce zamýšlel učinit svým následníkem, papež ale nesouhlasil. Král tedy milenku opustil, ale o své levobočky – Mikuláše, Anežku a Elišku – se postaral velkoryse. Dcery provdal do předních šlechtických rodin, Mikuláš se stal vévodou opavským. Tak založil levobočnou přemyslovskou větev, trvající až do počátků 16. století. O vládu nad Rakouskem usiloval i uherský král Béla a bavorský vévoda Ludvík, na Přemyslovce tedy čekala léta tvrdých bojů. V nejhorším okamžiku, kdy se válčilo na několika místech současně, zemřel v září 1253 český král Václav.

     Po převzetí moci v Čechách si Přemysl nejprve vyrovnal účty se šlechtici, kteří během vzpoury z let 1248/1249 stáli na Václavově straně. Na jaře 1254 došlo k dohodám, podle nichž si Otakar podržel Rakousko a malou část Štýrska, jehož větší část získal Béla. Tím si Přemysl uvolnil ruce k tažení proti bavorskému vévodovi, to však v srpnu 1257 skončilo katastrofou, Přemysl značně přecenil své síly. Vyplenil sice velkou část Bavorska, zaskočila jej však přesila a taktický ústup se změnil v útěk. Polovina českých oddílů při něm utonula v řece Innu, jiní uhořeli ve věži, do níž se uchýlili před pronásledovateli, zubožený zbytek se pár dní zoufale bránil u Mühldorfu, než byl s hanbou vyhnán. Na podzim 1254 také Přemysl podnikl křížovou výpravu proti Prusům do Pobaltí, jak se zavázal papeži. Prusové přijali křest, Přemysl posílil svůj vliv a položil základní kámen města Královce (dnešní Kaliningrad).

     V roce 1258 se rozhořel spor mezi králem Bélou a arcibiskupem Filipem, Přemyslovým bratrancem. Český král se zastal svého příbuzného, pověstného pácháním snad všech myslitelných prostopášností a hanebností, čímž rozzuřil Bélu i jeho prchlivého syna Štěpána. Ten v létě 1259 odvetou vpadl do Korutan, spravovaných Filipovým bratrem Oldřichem. Hozenou rukavici Přemysl s radostí přijal. Aby uherské vládce ještě více popíchl, prohlásil se po formální výzvě protiuhersky orientované štýrské šlechty tamním vévodou. Tím rozpoutal novou válku o babenberské dědictví a u městečka Kressenbrunnu na Moravském poli dosáhl při střetu s Bélou a Štěpánem nejskvělejšího vítězství svého života. Bitvu předznamenala jednání o podmínkách, za nichž se početná vojska, ležící na protilehlých březích řeky Moravy, sešikují proti sobě. 12. července 1260 ráno se začaly uherské sbory pod vedením Štěpána brodit na českou stranu a ihned z vody zaútočily. Nepřipravení Přemyslovi bojovníci jen stěží odráželi nečekaný úder, dokud nezasáhl oddíl proslulých železných pánů – jízdních těžkooděnců, vedených Jarošem z Poděhus, který uherskou jízdu naprosto rozdrtil a obrátil Bélovo vojsko na bezhlavý útěk. Přemyslovy tituly se tak rozšířily na krále českého, markrabího moravského, vévodu rakouského a štýrského.

     Za své vlády Přemysl založil či povýšil dvacet pět měst, např. Ústí nad Labem, Domažlice, Tachov nebo Mělník, který měl statut města věnného – patřil královnám, které zde žily a čerpaly důchody. Privilegia získala i Jihlava, která se bouřlivě rozrostla po nálezu bohaté stříbrné žíly v jejím okolí. Dokončil opevnění Starého města pražského, 1257 založil druhé pražské město, nazývané Nové, později Menší (Malá Strana). Mělo vlastní statut i samosprávu a obývali ho převážně německy mluvící kolonisté. Kolonizace tak měnila etnický charakter českých zemí, Čechy a Morava se staly zeměmi dvojího lidu, Čechů a Němců. Přemysl pro obranu státu budoval opevnění u měst, ležících po obvodu země. Následnickou otázku vyřešil formálním zrušením manželství s Markétou, aby 25. října 1261 uzavřel sňatek s Bélovou dcerou Kunhutou. O Vánocích vystrojil sobě i jí v Praze okázalou královskou korunovaci. Svatba předznamenala dvanáct let úspěchů a slávy, kdy se Přemyslovi dařilo vše, nač sáhl. Po mnoha diplomatických kličkách a válkách rozšířil své državy daleko na jih. Jako dědictví po bratranci Oldřichovi si přisvojil Korutany, obsadil Kraňsko, Vindickou marku a město Pordenone. Jeho autoritu uznávali v patriarchátu aquilejském, kam protlačil ze Salcburku neřestného Filipa. Přemyslovy ochrany se dožadovala Verona a další hornoitalská města. Lesk české královské koruny se tak poprvé a naposledy dotkl slaných mořských vod.

     Největší výzvou však zůstával římský trůn. Při volební kampani roku 1273, kdy byl nezpochybnitelným pánem střední Evropy, začal Přemysl zkoumat své možnosti a vyhlídky. Zvolen však byl oproti Přemyslovi bezvýznamný švábský hrabě Rudolf Habsburský, z poměrně jednoduché příčiny – český král byl již tak mocný, že jej nikdo nechtěl udělat ještě mocnějším. S ponižující prohrou se Přemysl nikdy nevyrovnal, vrhl se proti Rudolfovi do předem ztraceného boje a přišel v něm o všechno.

     Ihned po korunovaci si Rudolf začal zabezpečovat nabyté postavení a zároveň hledal cesty ke zlepšení své nevalné finanční situace. Pozornost zaměřil na českého krále, který od korunovace roku 1253 postupně uchvátil Rakousy, Kraňsko, Korutany, Štýrsko, Chebsko a stále neměl dost. Přemyslovo soustátí drželo pohromadě jen silou vůle, zvedala se proti němu vlna odporu, přidávala se i nespokojenost části české šlechty, které připadala Přemyslova moc a úspěchy nebezpečné. Rudolf využil toho, že uražený Přemysl odmítl převzít své země v léno, jak byl povinen, a vyhlásil nad ním říšskou klatbu: odňal mu formálně všechna území a zbavil jeho poddané poslušnosti. Vzápětí vtrhl do Rakous. Šlechta alpských zemí jej podpořila. Přemysl se ocitl na okraji propasti, do níž ho nakonec postrčila zrada z domácích řad – odboj Borše z Riesenburka a Vítkovců, kteří se už dlouho snažili o posílení svého takřka nezávislého panství na česko-rakouském pomezí kolem rodových sídel v Rožmberku a Jindřichově Hradci.

     Přemysl neměl čas na diplomacii, neměl spojence, soupeř byl mnohonásobně silnější, nezbývalo, než odjet k Rudolfovi do Vídně, pokleknout a pokořit se. 25. listopadu 1276 Přemysl uznává volbu Rudolfa a přichází o všechna území kromě Čech a Moravy (ty mu Rudolf udělil v léno). Rakousy Rudolf okamžitě zabral pro svou potřebu. Zbavuje také Přemysla říšské klatby. Český král se musel zavázat k ústupkům vůči Rudolfovu spojenci, uherskému králi Ladislavovi, především mu slíbil vrátit korunovační klenoty, které po léta zadržoval. Rudolf se zase vzdal pronásledování Přemyslových spojenců v Rakousích, to se týkalo především města Vídně, které jediné zůstalo českému králi věrné až do konce. Vídeňské úmluvy byly stvrzeny plánem dvojího dynastického spojení – Přemyslova dcera Kunhuta se měla provdat za Rudolfova syna Hartmanna (z toho sešlo a mladá Přemyslovna vstoupila do kláštera) a dědic českého trůnu Václav se měl oženit s některou ze šesti Rudolfových dcer, jíž bylo věnem slíbeno území Rakous severně od Dunaje. Manželství bylo uzavřeno až po katastrofě na Moravském poli výhradně z Rudolfova popudu. Rudolf také oženil svého syna Rudolfa s poslední Otakarovou dcerou Anežkou. Přemysl se upnul na vidinu odvety. Vypořádal se s domácí vzpourou, hledal spojence, najímal žoldnéře, jednal s přáteli v alpských zemích.

      26. srpna 1278 ráno se střetlo Přemyslovo vojsko s voji Rudolfa Habsburského u vesnice Dürnkrut na Moravském poli při dolním toku řeky Moravy, na půl cesty mezi Vídní a Břeclaví. Šedesátiletý římský král Rudolf měl nad Přemyslem II. Otakarem převahu v počtu, ne však v síle vojska. Přemysl spoléhal na své železné pány, jichž měl kolem tisíce, sám se připravoval k boji ve druhém sledu, s válečníky najatými v Braniborech, Míšni a Durynsku. Jako záloha čekaly hůře vyzbrojené sbory z Polska a Slezska. Rudolf svěřil zahájení boje lehké kumánské jízdě, která svými šípy zasypala českou železnou hradbu, splašila jí koně a vnesla do šiků zmatek. Tím se podařilo eliminovat zdrcující úder těžkooděnců. Poté nastoupili Rakušané, Rudolfův druhý sled. V bitvě již získával Přemysl převahu, když na jeho pravé křídlo náhle zaútočil zvláštní oddíl vyčleněný před bitvou z říšského vojska.

     Vpád z boku způsobil paniku, Milota z Dědic, velitel těžkooděnců, se pokusil odvážným obloukem objet útočníky a napadnout je zezadu, jeho manévr si však Přemyslovi bojovníci vyložili jako útěk a začali ustupovat. Přemysl jen s nejvěrnějšími tak čelil náporu říšských, štýrských a korutanských rytířů pod vedením Rudolfa. Sotva po poledni byl obklíčený český král zabit. Když Rudolfovi bojovníci objevili tělo českého panovníka, zjistili, že jej někdo znetvořil, oloupil o zbroj a nahé nechal ležet v prachu. Rudolf nadiktoval dopis pro papeže Mikuláše III., v němž ho informoval o průběhu bitvy, nešetřil ani slovy obdivu k mrtvému sokovi. Z Moravského pole odjížděl jako pán střední Evropy. Otakarovo tělo nechal naložit na vůz a dopravit do Vídně, sám zamířil na Moravu.

     Přemyslových ostatků se ve Vídni ujali balzamovači, ošetřené tělo zahalili do rudého pláště, který věnovala Rudolfova manželka Gertruda Anna, a vystavovali ho dlouhých třicet týdnů. Nad Přemyslem visela v okamžiku jeho smrti církevní klatba, proto mu byly odepřeny nejen zádušní mše a příslušné obřady, ale i pohřeb. Po půl roce svolil Rudolf na naléhání české královny-vdovy Kunhuty a a Přemyslovy tety, pozdější svaté Anežky, k převozu a uložení mrtvoly v kryptě znojemského kostela. V roce 1296 či 1297 rozhodl Přemyslův syn Václav II. o přenesení ostatků do Prahy, kde posléze byly pohřbeny v Saské kapli Svatovítské baziliky. 

 

Klíčová slova - Přemysl II. Otakar (*1233 †1278)

Historie, Přemysl II. Otakar, Přemyslovci, Vávlav II, Markéta, Běla, Kunhuta, Rudolf Habsburský

 

Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde