Přemysl II. Otakar (*1233 †1278)

Základní informace - Přemysl II. Otakar (*1233 †1278)

Název práce: Přemysl II. Otakar (*1233 †1278)

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Přemysl II. Otakar (*1233 †1278)

     Přemysl Otakar teprve dorůstal jinošského věku, když se jeho život v lednu 1247 od základů změnil. Jako druhorozený a velice ctižádostivý syn českého krále Václava I. musel doposud nechat vychladnout své politické ambice, jenže právě v lednu nečekaně zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav. Král byl smrtí následníka trůnu zdrcen, měl s ním totiž velké plány. Několik měsíců předtím jej oženil s Gertrudou Babenberskou, spoludědičkou rakouských zemí. K mladšímu synovi si král hledal cestu jen obtížně. Toho pohotově využila šlechtická opozice, která čtrnáctiletého Přemysla postavila v létě 1248 do čela ozbrojeného povstání proti králi. Přemysla provolali mladším králem, Václav si však se vzpourou poradil a nakonec oblehl Přemyslem ovládanou Prahu. Po deseti dnech mu syn otevřel brány Hradu, skuteční vůdci odboje skončili na popravišti a Přemysl se důvěrně seznámil s pevnými hrady Týřovem a Přimdou, kde byl vězněn. Po čase se vztahy mezi králem a synem urovnaly a Václav s Přemyslem v poměrné shodě spoluvládli.

     Přemyslovi byla udělena hodnost moravského markrabího a roku 1251 přijal nabídku rakouských pánů stát se jejich vévodou. Nastoupil tak na místo zemřelého bratra, a protože v Rakousích platila zásada dědictví země po přeslici (vládnoucí rakouský rod vymřel po meči roku 1246), oženil se s Markétou Babenberskou, jež mu věnem přinášela i nároky ve Štýrsku. Svatba se slavila v únoru 1252 a bavila se jí celá Evropa – ženichovi bylo 19, nevěstě přibližně 50. V souvislosti s Markétou je třeba zmínit se o šlechtičně z její družiny, Anežce z Kuenringu, která se stala Přemyslovou milenkou. Porodila mu tři děti, prvorozeného Mikuláše Přemysl dokonce zamýšlel učinit svým následníkem, papež ale nesouhlasil. Král tedy milenku opustil, ale o své levobočky – Mikuláše, Anežku a Elišku – se postaral velkoryse. Dcery provdal do předních šlechtických rodin, Mikuláš se stal vévodou opavským. Tak založil levobočnou přemyslovskou větev, trvající až do počátků 16. století. O vládu nad Rakouskem usiloval i uherský král Béla a bavorský vévoda Ludvík, na Přemyslovce tedy čekala léta tvrdých bojů. V nejhorším okamžiku, kdy se válčilo na několika místech současně, zemřel v září 1253 český král Václav.

     Po převzetí moci v Čechách si Přemysl nejprve vyrovnal účty se šlechtici, kteří během vzpoury z let 1248/1249 stáli na Václavově straně. Na jaře 1254 došlo k dohodám, podle nichž si Otakar podržel Rakousko a malou část Štýrska, jehož větší část získal Béla. Tím si Přemysl uvolnil ruce k tažení proti bavorskému vévodovi, to však v srpnu 1257 skončilo katastrofou, Přemysl značně přecenil své síly. Vyplenil sice velkou část Bavorska, zaskočila jej však přesila a taktický ústup se změnil v útěk. Polovina českých oddílů při něm utonula v řece Innu, jiní uhořeli ve věži, do níž se uchýlili před pronásledovateli, zubožený zbytek se pár dní zoufale bránil u Mühldorfu, než byl s hanbou vyhnán. Na podzim 1254 také Přemysl podnikl křížovou výpravu proti Prusům do Pobaltí, jak se zavázal papeži. Prusové přijali křest, Přemysl posílil svůj vliv a položil základní kámen města Královce (dnešní Kaliningrad).

     V roce 1258 se rozhořel spor mezi králem Bélou a arcibiskupem Filipem, Přemyslovým bratrancem. Český král se zastal svého příbuzného, pověstného pácháním snad všech myslitelných prostopášností a hanebností, čímž rozzuřil Bélu i jeho prchlivého syna Štěpána. Ten v létě 1259 odvetou vpadl do Korutan, spravovaných Filipovým bratrem Oldřichem. Hozenou rukavici Přemysl s radostí přijal. Aby uherské vládce ještě více popíchl, prohlásil se po formální výzvě protiuhersky orientované štýrské šlechty tamním vévodou. Tím rozpoutal novou válku o babenberské dědictví a u městečka Kressenbrunnu na Moravském poli dosáhl při střetu s Bélou a Štěpánem nejskvělejšího vítězství svého života. Bitvu předznamenala jednání o podmínkách, za nichž se početná vojska, ležící na protilehlých březích řeky Moravy, sešikují proti sobě. 12. července 1260 ráno se začaly uherské sbory pod vedením Štěpána brodit na českou stranu a ihned z vody zaútočily. Nepřipravení Přemyslovi bojovníci jen stěží odráželi nečekaný úder, dokud nezasáhl oddíl proslulých železných pánů – jízdních těžkooděnců, vedených Jarošem z Poděhus, který uherskou jízdu naprosto rozdrtil a obrátil Bélovo vojsko na bezhlavý útěk. Přemyslovy tituly se tak rozšířily na krále českého, markrabího moravského, vévodu rakouského a štýrského.

     Za své vlády Přemysl založil či povýšil dvacet pět měst, např. Ústí nad Labem, Domažlice, Tachov nebo Mělník, který měl statut města věnného – patřil královnám, které zde žily a čerpaly důchody. Privilegia získala i Jihlava, která se bouřlivě rozrostla po nálezu bohaté stříbrné žíly v jejím okolí. Dokončil opevnění Starého města pražského, 1257 založil druhé pražské město, nazývané Nové, později Menší (Malá Strana). Mělo vlastní statut i samosprávu a obývali ho převážně německy mluvící kolonisté. Kolonizace tak měnila etnický charakter českých zemí, Čechy a Morava se staly zeměmi dvojího lidu, Čechů a Němců. Přemysl pro obranu státu budoval opevnění u měst, ležících po obvodu země. Následnickou otázku vyřešil formálním zrušením manželství s Markétou, aby 25. října 1261 uzavřel sňatek s Bélovou dcerou Kunhutou. O Vánocích vystrojil sobě i jí v Praze okázalou královskou korunovaci. Svatba předznamenala dvanáct let úspěchů a slávy, kdy se Přemyslovi dařilo vše, nač sáhl. Po mnoha diplomatických kličkách a válkách rozšířil své državy daleko na jih. Jako dědictví po bratranci Oldřichovi si přisvojil Korutany, obsadil Kraňsko, Vindickou marku a město Pordenone. Jeho autoritu uznávali v patriarchátu aquilejském, kam protlačil ze Salcburku neřestného Filipa. Přemyslovy ochrany se dožadovala Verona a další hornoitalská města. Lesk české královské koruny se tak poprvé a naposledy dotkl slaných mořských vod.

     Největší výzvou však zůstával římský trůn. Při volební kampani roku 1273, kdy byl nezpochybnitelným pánem střední Evropy, začal Přemysl zkoumat své možnosti a vyhlídky. Zvolen však byl oproti Přemyslovi bezvýznamný švábský hrabě Rudolf Habsburský, z poměrně jednoduché příčiny – český král byl již tak mocný, že jej nikdo nechtěl udělat ještě mocnějším. S ponižující prohrou se Přemysl nikdy nevyrovnal, vrhl se proti Rudolfovi do předem ztraceného boje a přišel v něm o všechno.

     Ihned po korunovaci si Rudolf začal zabezpečovat nabyté postavení a zároveň hledal cesty ke zlepšení své nevalné finanční situace. Pozornost zaměřil na českého krále, který od korunovace roku 1253 postupně uchvátil Rakousy, Kraňsko, Korutany, Štýrsko, Chebsko a stále neměl dost. Přemyslovo soustátí drželo pohromadě jen silou vůle, zvedala se proti němu vlna odporu, přidávala se i nespokojenost části české šlechty, které připadala Přemyslova moc a úspěchy nebezpečné. Rudolf využil toho, že uražený Přemysl odmítl převzít své země v léno, jak byl povinen, a vyhlásil nad ním říšskou klatbu: odňal mu formálně všechna území a zbavil jeho poddané poslušnosti. Vzápětí vtrhl do Rakous. Šlechta alpských zemí jej podpořila. Přemysl se ocitl na okraji propasti, do níž ho nakonec postrčila zrada z domácích řad – odboj Borše z Riesenburka a Vítkovců, kteří se už dlouho snažili o posílení svého takřka nezávislého panství na česko-rakouském pomezí kolem rodových sídel v Rožmberku a Jindřichově Hradci.

     Přemysl neměl čas na diplomacii, neměl spojence, soupeř byl mnohonásobně silnější, nezbývalo, než odjet k Rudolfovi do Vídně, pokleknout a pokořit se. 25. listopadu 1276 Přemysl uznává volbu Rudolfa a přichází o všechna území kromě Čech a Moravy (ty mu Rudolf udělil v léno). Rakousy Rudolf okamžitě zabral pro svou potřebu. Zbavuje také Přemysla říšské klatby. Český král se musel zavázat k ústupkům vůči Rudolfovu spojenci, uherskému králi Ladislavovi, především mu slíbil vrátit korunovační klenoty, které po léta zadržoval. Rudolf se zase vzdal pronásledování Přemyslových spojenců v Rakousích, to se týkalo především města Vídně, které jediné zůstalo českému králi věrné až do konce. Vídeňské úmluvy byly stvrzeny plánem dvojího dynastického spojení – Přemyslova dcera Kunhuta se měla provdat za Rudolfova syna Hartmanna (z toho sešlo a mladá Přemyslovna vstoupila do kláštera) a dědic českého trůnu Václav se měl oženit s některou ze šesti Rudolfových dcer, jíž bylo věnem slíbeno území Rakous severně od Dunaje. Manželství bylo uzavřeno až po katastrofě na Moravském poli výhradně z Rudolfova popudu. Rudolf také oženil svého syna Rudolfa s poslední Otakarovou dcerou Anežkou. Přemysl se upnul na vidinu odvety. Vypořádal se s domácí vzpourou, hledal spojence, najímal žoldnéře, jednal s přáteli v alpských zemích.

      26. srpna 1278 ráno se střetlo Přemyslovo vojsko s voji Rudolfa Habsburského u vesnice Dürnkrut na Moravském poli při dolním toku řeky Moravy, na půl cesty mezi Vídní a Břeclaví. Šedesátiletý římský král Rudolf měl nad Přemyslem II. Otakarem převahu v počtu, ne však v síle vojska. Přemysl spoléhal na své železné pány, jichž měl kolem tisíce, sám se připravoval k boji ve druhém sledu, s válečníky najatými v Braniborech, Míšni a Durynsku. Jako záloha čekaly hůře vyzbrojené sbory z Polska a Slezska. Rudolf svěřil zahájení boje lehké kumánské jízdě, která svými šípy zasypala českou železnou hradbu, splašila jí koně a vnesla do šiků zmatek. Tím se podařilo eliminovat zdrcující úder těžkooděnců. Poté nastoupili Rakušané, Rudolfův druhý sled. V bitvě již získával Přemysl převahu, když na jeho pravé křídlo náhle zaútočil zvláštní oddíl vyčleněný před bitvou z říšského vojska.

     Vpád z boku způsobil paniku, Milota z Dědic, velitel těžkooděnců, se pokusil odvážným obloukem objet útočníky a napadnout je zezadu, jeho manévr si však Přemyslovi bojovníci vyložili jako útěk a začali ustupovat. Přemysl jen s nejvěrnějšími tak čelil náporu říšských, štýrských a korutanských rytířů pod vedením Rudolfa. Sotva po poledni byl obklíčený český král zabit. Když Rudolfovi bojovníci objevili tělo českého panovníka, zjistili, že jej někdo znetvořil, oloupil o zbroj a nahé nechal ležet v prachu. Rudolf nadiktoval dopis pro papeže Mikuláše III., v němž ho informoval o průběhu bitvy, nešetřil ani slovy obdivu k mrtvému sokovi. Z Moravského pole odjížděl jako pán střední Evropy. Otakarovo tělo nechal naložit na vůz a dopravit do Vídně, sám zamířil na Moravu.

     Přemyslových ostatků se ve Vídni ujali balzamovači, ošetřené tělo zahalili do rudého pláště, který věnovala Rudolfova manželka Gertruda Anna, a vystavovali ho dlouhých třicet týdnů. Nad Přemyslem visela v okamžiku jeho smrti církevní klatba, proto mu byly odepřeny nejen zádušní mše a příslušné obřady, ale i pohřeb. Po půl roce svolil Rudolf na naléhání české královny-vdovy Kunhuty a a Přemyslovy tety, pozdější svaté Anežky, k převozu a uložení mrtvoly v kryptě znojemského kostela. V roce 1296 či 1297 rozhodl Přemyslův syn Václav II. o přenesení ostatků do Prahy, kde posléze byly pohřbeny v Saské kapli Svatovítské baziliky.