Právo nemůže být hodnotově neutrální

Právo nemůže být hodnotově neutrální

Základní informace - Právo nemůže být hodnotově neutrální

Název práce: Právo nemůže být hodnotově neutrální

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2011

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Právo nemůže být hodnotově neutrální

Hodnoty jsou jevy, jež lidé považují za základní blaha, jichž je třeba dosahovat či je uchovávat a chránit. Empirické sociologické výzkumy zjišťují orientaci obyvatelstva a jednotlivých skupin (sociálních vrstev, profesních, věkových a jiných skupin) na ty či ony hodnoty (jako je zdraví, hmotný blahobyt, prestiž, rodinné štěstí, veřejná bezpečnost a právní jistota, práce, sociální jistota, svoboda, národní a státní suverenita, bezpečnost státu, mír apod.), a to v podobě pořadí, resp. stupnic hodnot, které vyjadřují preference, popř. míru preferování jedněch hodnot před druhými. Hodnotové orientace lidí či skupin ovlivňují jejich jednání, jakož i politické postoje. Výzkumy prokazují proměnnost těchto orientací, resp. preferencí – jejich závislost na měnlivých potřebách a z nich vyvěrajících zájmech. Potřeba se zde chápe jako aktuální stav nedostatku něčeho; proto hodnoty, jichž se obyvatelstvu nebo skupině v určité zemi a době více nedostává nebo které se jim jeví jako více ohrožované, se ocitají na vyšších stupních v jejich pořadí hodnot. Tak např. čím více vzrůstá kriminalita a čím v hůře je zajištěna ochrana subjektivních práv, tím více se veřejná bezpečnost a právní jistota posouvají do popředí ve stupnici hodnot, neboť je více pociťována potřeba jejich zajištění a zájem na tom. Obdobně je tomu s hodnotou sociální jistoty při enormním růstu nezaměstnanosti, s hodnotou národní a státní suverenity a státní bezpečnosti při jejím ohrožení agresí zvenčí či z vnitrostátních struktur apod. Zajištění hodnot, na které je orientována právní politika státu, lez pojímat jako účel a právo jako prostředek. Hodnocení de lege ferenda z hlediska účelnosti (finality) pak spočívá v posuzování, zda či do jaké míry platné normy, popř. návrhy nové úpravy jsou účelné, tedy zda jsou prostředkem způsobilým zajistit ony hodnoty (jejich dosahování, uchovávání, ochranu). Hodnotové orientace, popř. rozdíly v pořadí hodnot mezi vlivnými složkami občanské společnosti a zvláště mezi politickými stranami či hnutími, které lze do jisté míry vysledovat z jejich programů a aktivit ve vztahu k normotvorbě a které více či méně korespondují orientacím jejich členstva či voličstva, mají význačnou úlohu v právní politice. Uvedená problematika spadá do oboru politologie.

V oboru práva je potřeba charakterizovat obecné tendence, resp. meze právní politiky, jaké jsou adekvátní soudobému právnímu státu a jsou založeny na konsenzu pramenícím z historické zkušenosti. Tomu odpovídá nahlížet relativitu hodnot a vztahů mezi nimi. Způsob nazírání na některou hodnotu jako na absolutní – jakožto takovou, pro kterou lze nebo je třeba za těch nebo oněch okolností úplně rezignovat na jakékoli jiné hodnoty, bývá zdrojem fundamentalismu, nacionálního, náboženského či jiného fanatismu a politického extremismu. Právní politika, vycházející z podobného pojímání, by byla neslučitelná s podstatnými náležitostmi právního státu. I z povšechného rozboru práva demokratických států s cílem zjistit hodnoty, na jejichž uchovávání či dosahování je právo orientováno, je zřejmá pluralita a rozvětvenost takových hodnot. S tím však souvisí problematika konfliktů hodnot, kterou musí řešit právní politika, normotvorné rozhodování v úzkém smyslu, ale namnoze i výklad norem při jejich aplikaci. Preferovat určitou hodnotu bývá totiž možné jen na úkor jiné hodnoty. V právní politice demokratického právního státu může jít právě jen o relativní preference; nepřipadá v úvahu úplně při tom zanedbat některou hodnotu. Analýza hodnotových orientaci v jejich vzájemných relacích, uplatňujících se postupně v právu a ve jeho interpretaci, umožňuje vystihnout, jak složité je praktické uplatňování hodnotových priorit, který bývají poměrně abstraktně formulovány ideologiemi. Problematiku konfliktů hodnot často nelze vyřešit jednoduchou aplikací globálního abstraktního pravidla. Jedná se pak o postupná řešení cestou kazuistického, soudního výkladu, kdy se formují vždy pravidla pro konkrétní druh kauz, v konkrétních souvislostech, na základě praktických příkladů. Například orientace na hodnotu svobody jedince se v právu uplatňuje mj. v podobě řady svobod, přičemž tyto svobody nemohou být právně neomezené; důvodem je konkurence svobod jedinců, ale i dalších hodnot. Právě na úrovni základních svobod bývá tato problematika nutně dořešena až soudním výkladem při rozhodování o jednotlivých konkrétních kauzách. Složitost problematiky lze demonstrovat pro případe nesouhlasu mezi normami ústavního zákona a evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy dvou pramenů práva, které v ČR jsou stejného stupně právní síly. Interpretační pravidlo obsažené v čl. 60 evropské Úmluvy implikuje, že je třeba dát přednost úpravě, která zajišťuje větší rozsah práv a svobod.

Použitelnost tohoto pravidla jako šablony jsou pro případy, jež se mohou naskytnout v praxi, je však omezená. Širší meze jednoho práva totiž mohou znamenat zúžení jiného. Tak např. rozšiřující výklad mezí svobody projevu a práva na informace může implikovat zužující pojetí práva jedince na respektování a ochranu jeho soukromého života. Jde o konkurenci svobod a práva zaručených v čl. 8 a 10 evropské Úmluvy nebo v čl. 10 odst. 2 a čl. 17 naší Listiny základních práv a svobod. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva celkově vyplývá preference práva na soukromí před svobodou projevu a právem na informace, pokud by znamenaly zasahování do soukromí vyzrazováním důvěrných informací. Soud však dále diferencoval; dospěl též k tomu, že ochrana soukromí je užší pro toho, kdo svůj osobní život propojil s životem veřejným, jak tomu bývá u politiků. Preliminární pro právní axiologii je otázka mezí ingerence práva v zajišťování hodnot. Soudobé právní státy jsou založeny na konsenzu v tom, že lidská práva a základní svobody jedince mají vytvářet meze státní ingerence – relativně širokou sféru, ve které do volby životního způsobu a jeho jednotlivých složek nelze zasahovat příkazy a zákazy opírajícími se o státní donucení. Bez ohledu na posuny v hodnotových orientacích obyvatelstva a právní politiky státu je v právu a jeho výkladu a aplikaci v právním státě vlastní orientace na hodnotu spravedlnosti, vyjádřenou v zásadě, že případy stejného druhu mají být posuzovány rovně (což však platí jen pro spravedlnost komutativní). Modifikace v právní politice současného právního státu pak bývají určovány mj. posuny hodnotových orientací směrem ke komutativní či distributivní spravedlnosti. Při tom nepřipadá v úvahu realizace orientací extrémních: nemůže jít ani o anulování sociálních práv, ani o eliminaci působení tržních mechanismů; jedná se prakticky o míru uplatnění sociálních práv. Právo je především systém hodnotící. Je to systém dvouhodnotový. Hodnoty, které zná, jsou „dovoleno“ a „nedovoleno“. Podle práva je tedy veškeré lidské chování buď jen dovolené anebo jen nedovolené (zakázané). Jiné možnosti není. Jinde v této práci je řečeno, že neexistuje takové chování, které by nebylo ani dovoleno ani nedovoleno, tj. chování právně indiferentní, a přirozeně ani takové chování, které by bylo zároveň dovoleno a nedovoleno. Lidské chování bývá tradičně ve vztahu k zákonu hodnoceno jako chováno podle zákona (secundum legem), vně zákona (preater legem) a proti zákonu, tj. chování protizákonné (contra legem). Toto třídění není ovšem v rozporu s kontravalentním rozlišením chování právem dovoleného a nedovoleného. Nerozlišujeme totiž lidské chování podle jeho dovolenosti a nedovolenosti, nýbrž podle jeho vztahu k zákonu, tj. k slovům zákona. Tím pak vzniká kategorie chování praeter legem, čímž se rozumí chování zákonem výslovně neupravené, tj. zákonem explicite ani dovolené ani nedovolené. Tím však není řečeno, že je právně indiferentní. Ač zákonem explicite neupravené je nicméně vždy buď jen dovolené nebo nedovolené. Zda je takové či onaké, je třeba zjistit interpretací, která vychází z obecné zásady, že vše, co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Chování, o kterém zákon mlčí, ovšem může být zakázáno implicite, zejména např. per elimitionem. Tak např. jestliže právní předpis kogentně přikazuje, že na oboustranných ulicích a silnicích je třeba jezdit po pravé straně, je jízda jinak (tj. uprostřed cesty) právním předpisem zakázána implicite, i když není zakázána výslovně. Taková jízda by tedy nebyla preater legem, ale contra legem. Podobně by v případě taxativního výpočtu nějaké skutkové podstaty neexistovala žádná skutková podstata praeter legem, nýbrž jen secundum legem a contra legem.

Lze tedy uzavřít, chování praeter legem je obecně dovolené, ledaže by bylo implicite zakázané, takže zde uvedené třídění lidského chování podle jeho vztahu k zákonu nic nemění na kontravalenci, že jakékoli lidské chování je buď jen dovolené nebo jen nedovolené a třetí možnost není. Tyto dvě základní axiologické modality odpovídají i základním logickým modalitám právní normy a podobně jako ony se dají podrobněji vyjádřit modalitami: přikázáno, zakázáno a výslovně dovoleno, resp. subjektivními modalitami: oprávněno, povinno. Právo jako systém hodnotící nevypovídá nic o morální hodnotě chování. O nezaplacení splatného dluhu i o vraždě platí podle práva, že je to chování nedovolené (zakázané). Zavržitelnost tohoto chování, resp. míra jeho zavržitelnosti, vyplývá z jeho hodnocení morálního. (Toto morální hodnocení má ovšem de lege ferenda vliv na stanovení formy a míry právní sankce na takovéto nedovolené chování.) Právo jako systém hodnotící i systém hodnocený. To zároveň znamená, že chování hodnocené právní normou je hodnoceno i jinými společenskými normami, takže právní i mimoprávní hodnocení určitého chování si navzájem konkuruje a může kolidovat. Vyjadřovalo se to otázkou, zda něco je prohibitum quia malum anebo malum quia prohibitum, tzn. zda něco je špatné, protože zakázané, anebo je to zakázáno proto, že je to špatné. První hodnocení je veskrze pozitivistické hodnocení na základě práva jako systému hodnotícího. Druhé je hodnocení podle jiného než právního, tj. podle nějakého mimoprávního hodnotícího systému, podle něhož je hodnoceno nejen určité chování, ale i právo samo. Dvojí axiologický charakter práva, tj. jeho charakter jako systému hodnotícího a zároveň systému hodnoceného vyplývá z toho, že právo implikuje moc. Mysl lidská od nepaměti postuluje normativní korektiv platného práva nezávislý na moci. Jde tedy o nalezení správného práva, ani když vyhovuje psaným zákonům. Z hlediska právněfilozofického se tedy zpravidla uznává, že správné právo je silnější než platné právo. Platné právo lze hodnotit i jako přiměřené. Tak např. trestá-li právo některých arabských zemí krádež utětím ruky, je to v daném případě právo platné, ale zjevně nepřiměřené. O přiměřenosti práva platí přiměřeně to, co o jeho správnosti. Věc ovšem má i svou stránku právněpolitickou. Ta musí nutně přihlížet k požadavku právní jistoty a zákonnosti, z jejichž hlediska je platné právo nepochybně silnější než právo správné. Dojde-li mezi nimi ke konfliktu, musí se společnost – aspoň dočasně – smířit s tím, že aplikací platného práva může být způsobeno bezpráví, že se tedy uplatní paradox „summum ius, summa iniuria“. Právněpolitický závěr je tedy nepochybný: platné právo platí nezávisle na svém mimoprávním hodnocení. Je-li nesprávné, jediná remedura je nahradit je legální cestou správným. Konflikt platného práva a správného práva může ovšem být nejen objektivní, vyjádřený otázkou, jaké právo má být aplikováno, ale i subjektivní, spočívající v otázce, zda je člověk povinen dodržovat nesprávné právo, a konkrétně, zda je povinen dodržovat právo, i když ho to nutí, aby se choval v rozporu se svým svědomím. Korektiv platného práva bývá v právní filosofii shledáván v ideji práva či spravedlnosti, v právu přirozeném anebo v různých mimoprávních společenských normativních systémech.


Použitá literatura - Právo nemůže být hodnotově neutrální

Boguszak, J.: Teorie práva, Codex Bohemia, Praha, 1997
Knapp, V.: Teorie práva, C.H.Beck, Praha, 1995

Klíčová slova - Právo nemůže být hodnotově neutrální

Právo, hodnoty, hodnotové orientace, hodnocení z hlediska účelnosti, právní politika, právní svoboda, lidská práva, Listiny základních práv a svobod



Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde