Právo a morálka

Člověk je tvor společenský a jako takový si musel ve společnosti utvořit určitá pravidla chování jednotlivců, tedy jednání žádoucí a nežádoucí (zakázané). Tato pravidla tvořila tedy určité normativní systémy (definujeme-li normu jako pravidlo chování), které v závislosti na svém účelu a zdroji sloužily různým účelům. Můžeme tak kupříkladu hovořit o náboženských pravidlech, jejichž původcem je božstvo či proroci a jež sloužili k naklonění si vyšších sil a případně i blaženému posmrtnému životu. Jiným takovým normativním systémem pak může být móda (původ i účel jednotlivých pravidel je v lidských dějinách značně variabilní), sportovní pravidla či třeba pravidla politická. Nejčastěji jsou však jako společenské regulativy citovány skupiny právních a morálních norem, které – jak si ukážeme v následujícím textu – mohou být v mnohém shodné i odlišné. Etika (z řeckého éthikos – nauka o mravech) je praktická filosofie týkající se lidského jednání vzhledem k mravním požadavkům. Tato disciplína se rozmanitým způsobem rozvíjí již od dob antického Řecka (Platón, Aristotelés), v novověku dosahuje svého vrcholu u Spinozy, Kanta a Hartmanna. Předpokladem je přitom vždy svoboda a mravní odpovědnost individua v situaci, v níž se nachází, většinou také vztah k dobru a zlu. Morálka je systém hodnotových představ a příkazů, který třídí jednání a předpisy podle dobra a zla; základní význam přitom mají imperativy z hlediska zápovědi (tabu), které mají zdržet jednotlivce od plného uskutečnění jeho vitálních popudů (výživa, sexualita, uplatnění, vlastnictví a bezpečnost) ve prospěch akceptování podmínek sociálního soužití jako je spravedlnost a uznání práv cizí osoby, jakož i uznání druhých lidí jako cíle, nikoliv jako prostředku.