Postoje společnosti k trestu smrti

Základní informace - Postoje společnosti k trestu smrti

Název práce: Postoje společnosti k trestu smrti

Typ práce: Bakalářská práce

Rozsah práce: 45 stran

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2011

Hodnocení od vedoucího práce: Výborně

Hodnocení od oponenta práce: Velmi dobře

Hodnocení od odborné komise: Výborně

Stažení práce - Postoje společnosti k trestu smrti

Získejte práci prostřednictvím internetového bankovnictví a dopřejte autorovi co nejvyšší podíl ze zisku za jeho práci. Zašlete 160 Kč na č.ú. 1041664027 / 3030, do pole variabilní symbol uveďte číslo 0431 pro odlišení zvolené práce a do textového pole (např. do pole „Popis příkazce“) napište Vaší emailovou adresu. Práce Vám bude zaslána do 24 hodin od doručení požadované částky.

Souhrn - Postoje společnosti k trestu smrti

Trest smrti byl nejvyšším trestem od nepaměti. Na počátku byla osobní msta, při které bylo zabití pachatele činem odplaty a zárukou udržení pořádku. S postupným upevňováním státní moci byla osobní msta postupně omezována. Trest začala vykonávat státní autorita jako následek porušení zákona s cílem exemplárně potrestat pachatele a definitivně ho vyřadit ze společnosti.
První záznamy o výkonu hrdelních rozsudků existují už z 11. století. Dozvídáme se tak, že roku 1040, za války knížete Břetislava I. s Němci, kastelán hradu Bílina, řečený Prkoš, se tajně dohodl se Sasy a po krátké předstírané obraně je vpustil na území svého pána. Měl ale smůlu, kníže Břetislav se brzy dozvěděl o skutečném pozadí celé události, a tak byl konec života zrádného Prkoše nezáviděníhodný – kat mu nejprve vyloupl oči, pak mu usekal ruce i nohy a zbytek těla poté vhodil do řeky.
K slavné popravě došlo v českých zemích na sklonku 13. století a jméno Záviše z Falkenštejna zůstalo proslulé až do dnešních dní. Král Václav ho dal katu po neúspěšném obléhání hradu u Hluboké. K popravě došlo 24. srpna 1290 na tzv. Pokutní louce, kde bylo vybudováno popravčí lešení a něm byl Záviš sťat. Tato exekuce vešla ve všeobecnou známost, neboť se uvádí, že k Závišově popravě bylo použito jakési zvláštní středověké gilotiny, jejíž nůž byl zhotoven ze dřeva. František Palacký výslovně uvádí, že Falkenštejn byl sťat naostřeným prknem. Očití svědkové (opat Petr Zbraslavský) výslovně uvádějí, že Záviš byl sťat mečem. Stětí mečem bylo v té době výsadou urozených. Často se uvádí, že historickou nejasnost o Falkenštejnově popravě prknem má na svědomí kronikář Přibík Pulkava, který si ve své kronice ze druhé poloviny 14. století spletl slovo prkno se staročeským výrazem plkno – ostrý meč. To sice není vyloučeno, ale skutečností je, popravčí stroje na způsob gilotiny už v době 13. století existovaly. Stínání prknem, které je doloženo kupříkladu z francouzských análů, bylo považováno za zneucťující, velmi ponižující popravu. Případů nenávisti až za hrob, kterou byl naplněn i Mikuláš Opavský – vykonavatel popravy, najdeme v historii dost a je dost dobře možné, že si takovou příležitost nedal ujít.
České hrdelní soudnictví prošlo ve středověku a v raném novověku několika vývojovými etapami v závislosti na ekonomické a politické situaci, směřovalo od obyčejového práva k obecným právním normám. Šlechtici příslušeli před zemský soud, jehož počátky spadají do druhé poloviny 13. století. Předsedal mu panovník a v jeho nepřítomnosti nejvyšší purkrabí, jednání bylo ústní a řídil je nejvyšší sudí. Sbor přísedících tvořilo dvanáct pánů. V procesech se uplatňovalo pouze české právo, tzv. nálezové nebo obyčejové právo. Teprve v 16. století došlo ke kodifikaci šlechtického práva. Na jejím počátku stojí Vladislavské zřízení zemské (1500), vedle něho však nadále platily starobylé právní obyčeje a nálezy. Zemský soud byl do 17. století první a poslední instancí, proti jeho výroku neexistovala možnost odvolání. Proces měl obžalovací charakter, proto nebyla běžně užívána tortura jako prostředek důkazu. Vydáním Obnoveného zřízení zemského (1627) ztratil zemský soud své postavení, již nevyjadřoval stavovské zájmy, stal se královskou institucí. Panovníkova hrdelněprávní pravomoc byla postupně přenesena na královská města a pozemkové vrchnosti. Vývoj hrdelní jurisdikce našich měst můžeme sledovat zhruba od 13. století. Feudální vrchnosti stíhaly kriminalitu ohrožující jejich bezprostřední zájmy a postih dalších deliktů svěřovaly poddaným měšťanům. Zatímco královská města měla poměrně samostatné soudy, v poddanských městech byly tyto orgány závislé na vrchnosti a jejich úřednících. Pohybem hrdelní jurisdikce se do 16. století vytvořila hustá síť městských soudů.
Z činnosti hrdelních soudů vzešly mnohé smolné knihy (též černé, krevní), do nichž se zapisovaly útrpné výslechy, ale i soukromoprávní zápisy. Cenným pramenem hrdelního soudnictví jsou radní protokoly, jejichž zápisy doplňují a do jisté míry obohacují údaje smolných knih, společně s dalšími písemnostmi umožňují komplexní pohled na praxi hrdelních soudů. Podobné zápisy obsahují také rychtářské protokoly.

Úvod - Postoje společnosti k trestu smrti

Málokteré téma je v naší společnosti vnímáno tak kontroverzně jako trest smrti. Je to způsobeno nejspíše samotným mystériem smrti, na kterou je lidský rozum krátký.
Trest smrti neboli nejvyšší trest je státem nařízené a vykonané usmrcení (poprava) člověka odsouzeného za trestný čin, za který je dle platného trestního práva možné tento trest uložit (v dřívějších dobách byly takovéto trestné činy nazývány hrdelními zločiny).
V posledních desetiletích byl trest smrti zrušen ve většině evropských a jihoamerických států, mezi zeměmi, které jej i nadále praktikují, jsou mj. Spojené státy americké a Čína.
Někteří sociologové poukazují na souvislost mezi pojetím obecného významu trestu a aplikací trestu smrti. Zatímco evropská tradice vnímá trest jako výchovný prostředek směřující k napravení odsouzeného, americké pojetí práva dává trestu význam odplaty. Z tohoto důvodu je v USA v současnosti velmi nepravděpodobné zrušení tohoto druhu trestu. Podle statistik mezinárodní organizace Amnesty International je v roce 2006 88 zemí, které nemají trest smrti ve svých trestních řádech a popravy nevykonávají, 11 zemí, které mají trest smrti jen ve výjimečných stavech, 29 zemí, které trest smrti v trestním řádu mají, ale za posledních 10 let neprovedly žádnou popravu, a 69 zemí, které trest smrti využívají. Velká část států, jejichž trestní řád obsahuje trest smrti, uděluje tento trest pouze za vraždy. Podle AI bylo v roce 2005 ve 22 zemních popraveno 2148 lidí, z toho naprostou většinu provedli popravčí v Číně, Íránu, Saúdské Arábii a Spojených státech. Jedná se o pětinu poprav méně než v roce 2004 (nicméně ne všechny statistiky států jsou kompletní, v Číně je pravděpodobně popraveno mnohem více lidí). V mnohých zemích bývá trest smrti zneužíván totalitní mocí (např. Čína). V roce 2005 trest smrti ze svého právního systému vyškrtly dvě země – Mexiko a Libérie, v roce 2006 Filipíny. V USA bylo používání trestu smrti obnoveno v roce 1976, od té doby bylo vykonáno již více 1000 rozsudků smrti.
Státy můžeme podle postoje k trestu smrti (TS) rozdělit následovně:
- TS zrušen pro všechny delikty
- TS zrušen pro normální delikty (avšak je mimo válečný stav)
- TS nezrušen, ale za posledních 10 let nebyl uplatněn
- TS je uplatňován proti dospělým
- TS je uplatňován i proti mladistvým .

Trest smrti je legitimním nástrojem spravedlnosti již od samotného počátku lidstva. Každá společnost v dějinách se oprávněně obávala o své bezpečí, o dobro a blaho společenství, a proto vydala množství zákonných předpisů, které obsahovaly udělení trestu smrti bez nějaké nutné diskuse uvnitř společnosti, protože se o tom diskuse vést nemusela. Bylo totiž zřejmé, že společnost má právo, výsadní právo na svoji obranu proti jednotlivcům či skupinám osob, které chtějí narušovat pořádek a životy jiných občanů.
Hovoříme zde o zločinu a následném trestu, a nikoliv o politickém zabarvení problematiky trestu smrti. Trest smrti jako trest totiž stojí nad každou ideologií, protože vychází z předpokladu, že etické normy platí a jsou závazné pro všechny národy a státy světa, a že tedy každý člověk musí odsoudit bestiální zločiny, vraždy či jiné těžké prohřešky proti integritě lidského života. Trest smrti tudíž nestojí na ideologických principech a nehrozí tedy politickým oponentům jakéhokoliv z režimů na této planetě, ale měl by hrozit všem, kdo páchají zločiny, které jsou na úkor života jiných nevinných lidí a narušují život a důstojnost člověka. Z historie české kriminalistiky víme, že trest smrti byl i za dob nejhorší komunistické totality v bývalém Československu udělován vrahům typu Mrázka, Papeže a dalších zločinců, kteří se sami svým činem vyloučili ze společnosti a byli po zásluze potrestáni. Zde nešlo o politicky zinscenované procesy, ale o narovnání spravedlnosti.
V dnešním světě je k trestu smrti nejčastěji odsouzen pachatel trestného činu vraždy či jiného trestného činu, v jehož rámci zavinil smrt lidí. Pachatele trestného činu vraždy můžeme dělit na dvě skupiny. První skupinu tvoří pachatelé, kteří vraždí v afektu, v silném citovém rozrušení, pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek. Jednají tedy za situace, kdy si neuvědomují hrozbu trestu smrti. Do druhé skupiny patří pachatelé, kteří zabíjejí podle předem připraveného scénáře, chladnokrevně, s rozvahou. Vědomí, že jim hrozí trest smrti je od úmyslu spáchat vraždu neodradí. Strach před odhalením je naopak činí obezřetnějšími, a tím i nebezpečnějšími .
Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k této kategorii pachatelů nelze o generálně – preventivním působení trestu smrti hovořit. Co se týče druhé kategorie pachatelů trestných činů, za něž je nejčastěji ukládán trest smrti, tedy teroristů, ani tady se nesetkáváme s generálně – preventivním zastrašujícím účinkem. Naopak reakcí na vynesení rozsudku bývá často série nových, ještě brutálnějších teroristických útoků („brutalizační efekt“). Pokud jde o reakci na zrušení trestu smrti došlo k markantnímu nárůstu těch deliktů, u nichž uložení trestu smrti přichází v úvahu.
Lze se ztotožnit se závěrem, k němuž v poslední době dospěla řada autorů na základě získaných výzkumných poznatků, tedy s konstatováním neprokazatelnosti kauzální souvislosti mezi zrušením a ponecháním trestu smrti (de facto i de iure) a výskytem kriminálních deliktů, za které jej lze uložit .

Závěr - Postoje společnosti k trestu smrti

Trest smrti se řídí politickými, náboženskými, finančními a jinými úvahami i zvyklostmi, ale v celé historii je pro něj příznačné neustálé hledání, ba možno říci pátrání po co nejstrašnějších, nejodpudivějších a nejkrutějších postupech, jaké si lidská představivost dokáže vybavit. Cíl je jediný: exemplárnost trestu, jehož smyslem je odstrašit každého, kdo by chtěl přestoupit přijatá pravidla a ustálený řád.

Člověk využíval všech znalostí a inteligence, aby umění zabíjet povýšil na nejvyšší možný stupeň. Jde totiž o skutečné umění, jež má svá pravidla, své techniky, své vynálezy, své inovace, své způsoby, své speciální výzkumy nepostrádající originalitu a pestrost.

Invence celých národů byla využívána k ponížení, degradaci a potupení lidského individua. Trest smrti je trest, ale je to také tisíceronásobné utrpení, jehož jeden způsob je horší než druhý. Lidské krutosti se nikde neotvíralo tak široké pole působnosti jako to, které jí poskytovala po celá staletí „smrt z rozhodnutí zákona“.

Ač se tomu tak na první pohled nezdá (žijeme přeci v moderní humánní době), mučení se na naší planetě daří víc než kdykoli předtím a trest smrti spojený s nevyhnutelným utrpením není jen pouhou historickou relikvií. Veřejné popravy, nedávno ještě sporadické a s přídechem mimořádné události, jsou dnes čím dál četnější a všednější. V zemích, které je používají, jich za posledních dvacet let výrazně přibylo a někde je neváhají přenášet i televizí. I když pomineme desítky individuálních poprav vykonaných bez soudního procesu a hromadné masakry, k nimž každoročně ve světě dochází, vraždění nejen neubývá, ale dokonce se stává pevnou součástí legislativy dvou třetin zemí tvořících mezinárodní společenství.

„Člověk se stane člověkem, až přestane zabíjet,“ napsal Francois Perroux, profesor na Collége de France. Zatím je lidský druh stále nadán zvířeckostí. Každá rok je na světě vykonáno 2000 až 2500 hrdelních trestů, tedy 170 až 200 za měsíc. Toto číslo je podstatně vyšší než před deseti lety.

Až poznáme, jak a za jakých podmínek se popravovalo kdysi a jak je tomu dnes, budeme schopni posoudit, jakého pokroku doznal lidský duch. Starobylé tresty stětím, pověšením, ukamenováním či bičováním stále ještě nevyšly z módy. Moderní zastřelení je jen inovací poprav arkebuzami, jichž se používalo před 400 lety.

A což není plynová komora jen současnou formou udušení, jak ho praktikovali již staří Peršané? Není snad elektrické křeslo, na němž se „vnitřnosti upečou a uvaří“, jen dokonalejší formou někdejší hranice? A není smrtící injekce, poslední potomek z rodiny hrdelních trestů, jenž přináší takovou úlevu svědomí důvěřivých lidí, jen prostá replika podání jedu u starých Řeků?

Zdalipak už člověk vyčerpal svou vynalézavost v katovské umění?

Je pravda, že přes veškerý pokrok vědy, techniky a medicíny se člověk nedokázal vzdálit od barbarství? Bylo už v uplynulých staletích vše promyšleno, vynalezeno a vykonáno?

Na tyto otázky nedokážeme uspokojivě odpovědět; až čas ukáže, zda se kdy člověk stane hodný nazývat se pánem tvorstva, když je schopen na rozdíl od zvířat brát druhým život, aniž by k tomu byl dohnán existenční nutností.

Klíčová slova - Postoje společnosti k trestu smrti

Elektrifikace, Elektrické křeslo, Kat, Plynová komora, Poprava, Průzkum, Smrtící injekce, Stětí, Trest smrti, Věšení, Zastřelení

Obsah - Postoje společnosti k trestu smrti

Osnova
1. Trest smrti - úvod
2. Historie trestu smrti v českých zemích
3. Popravčí
4. Způsoby poprav
4.1. Pověšení
4.2. Stětí
4.3. Zastřelení
4.4. Plynová komora
4.5. Elektrické křeslo
4.6. Smrtící injekce
4.7. Ukamenování
4.8. Méně obvyklé způsoby poprav
5. Postoje společnosti – pro a proti
6. Církev a trest smrti
7. Praktická část – sociologický průzkum
7.1. Cíl a stanovení předpokladů
7.2. Použité metody průzkumu a předprůzkumu
7.3. Popis zkoumaného vzorku
7.4. Průběh průzkumu
7.5. Výsledky průzkumu a jeho interpretace
8. Závěr
Resumé
Summary
Použité prameny