Portrét – Jonathan Swift

Základní informace

Název práce: Portrét – Jonathan Swift

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Jaroslav Sláma

Datum obhajoby: 2011

Poznámka: PRÁCE ZDARMA !

Portrét – Jonathan Swift

Jonathan Swift slavná ikona známá jako anglický spisovatel, satirik, pamfletista, básník a anglikánský kněz, autor slavného fantastického cestopisu Gulliverovy cesty, jedním z hlavních průkopníků „všední“ poezie a velemistr satirické prózy, se narodil v irském Dublinu a neměl dětství vůbec lehké. Jeho otec totiž zemřel už před jeho narozením a o výchovu se tak musel starat jeho strýc. Jako potomek po anglickém úředníku, který se snažil udělat kariéru v Dublinu, byl mladý Swift odkázán na nevrlou blahovůli svého strýce. Ten mu umožnil vystudovat dublinskou univerzitu Trinity College, kde později roku 1702 získal titul doktora teologie a nabyl tak vhodné kvalifikace pro životní dráhu v anglikánské církvi.
Již v mládí palčivě nesl nepřirozenou politickou situaci, za níž anglická protestantská menšina vládla v zdeptaném a zbídačovaném Irsku. To se také samozřejmě později objevilo v jeho dílech.
Po škole odjel mladý Swift do Londýna, dávaje přednost kulturním a spisovatelským zájmům. Netrvalo dlouho a v Anglii se mladík stal tajemníkem vynikajícího anglického státníka, předního whigistického politika, diplomata a učence sira Williama Templea. Tento muž měl na Jonathana veliký vliv. Byl pro něj velikým vzorem, na popud Templea se dokonce nechal vysvětit na kněze. Za desetiletí pobytu v Templově zámku Moor Park v hrabství Surrey, poznal celou řadu významných osobností, dostal značné vzdělání, politický rozhled a sám začal psát. Životem Jonathana Swifta se proplétalo mnoho žen. První ženou, která hrála důležitou roli v Swiftově životě byla mladičká Esther Johnsonová, kterou později ve svém díle Templova schovanka, poeticky přezdíval Stella . Seznámili se právě díky jeho pobytu na zámku Moor Park. Pojilo je mezi sebou něžné přátelství a nejspíš i potlačovaná láska, která nikdy nevyplula na povrch. Velkou ránou pro Jonathana byla smrt Williama Templa roku 1699. Swift se po jeho smrti musel vrátit do Irska. Působil zde deset let jako farář v malém městečku poblíž Dublinu. Stellu si pozval sebou. Když pak v letech 1710-1713 prožíval v Londýně vrchol své kariéry, psal mladičké Stelle důvěrné zprávy, které vyšly po jeho smrti pod názvem Deník Stelle (Journal to Stella).
Další významnou ženou, která zasáhla do Swiftova života byla ještě mladší. Také se jmenovala Esther. Seznámili se v Londýně, dal jí přezdívku Vanessa a byla dcerou zámořského dublinského kupce. Vanessa byla do něj hluboce zamilována. Odstěhovala se rovněž do blízkosti Dublinu. Bohužel roku 1723 předčasně zemřela. Tato žena se rovněž promítla do Swiftova díla s názvem Cadenus a Vanessa. Cadenus je zřejmě anagram slova decanus, narážející na Swiftovu nejvyšší církevní hodnost. Je to napůl humorná a napůl oslavná báseň. Swift měl vždy tendenci ve svých dílech zbavit se jakýchkoliv alegorických obecností a líčit zcela smyšlené a exotické krajiny, charaktery a události tak, jako by šlo o nejkonkrétnější a nejhmotnější realitu.
Někdy kolem roku 1710 ukončil spolupráci s whigy, u kterých nedokázal vzbudit opravdový zájem o problémy chudé církve, a přešel k toryům. Začal tak psát pro toryovský časopis Průzkumník (The Examiner) a stal se důvěrným přítelem toryovských ministrů Harleyho a St. Johna. Hrál klíčovou roli v přípravě veřejného mínění pro mírová jednání, která by ukončila válku o španělské dědictví. Například v politické spise Chování spojenců důkladně kritizuje nejen sobectví nizozemských a rakouských spojenců v boji proti Francii, ale stejně tak i ctižádostivost anglického vojevůdce Marlborougha a všech těch whigovských finančníků jimž z války věčně plyne úroda. Whigovský odpor se údajně Swiftovi jevil jako „ strach penězoměnců, aby jim někdo převrátil stolky“.
Spisovatele přechod k toryům byl tak plně motivován osobním přesvědčením o nelidskosti války a celkovým odporem zbohatlíkům. Nepochybně k tomu přispěly i jeho dřívější zkušenosti ze života a celkové postavení ve společnosti.
Dokonce jeden čas se zdálo, že se naplní strohá předpověď vzdáleného příbuzného, poetického mistra Johna Drydena, který tvrdil, že z něj nikdy dobrý básník nebude. Později se však ukázalo, že Swift tvořil důležitý vývojový protipól k dominujícímu vysokému klasicismu Drydenovu a Popeovu.
Krom toho Swift snil vždy o velké kariéře, chtěl být za každou cenu lepší než jeho otec. Nejspíš i proto doufal, že si svou publicistickou činností na straně toryů vytvoří v Anglii biskupství. Avšak po pádu toryů roku 1714, kdy zemřela královna Anna, ležela jeho anglická kariéra v troskách. Swift prakticky neměl jinou možnost, než vzít za vděk místo děkana ve svaté katedrále sv. Patrika v Dublinu s strávit tak zbytek života v rodném Irsku. Ačkoliv pobyt v Irsku byl pro Swifta za trest, stal se postupně rozhořčeným zastáncem irské hospodářské nezávislosti a zastánce celého Irska, včetně katolického dělného lidu na venkově i ve městech. Dalo by se říct, že nejlépe byl zastižen mohutný odpor proti znehodnocování irské měny byl obsažen v Pláteníkových listech. V čtvrtém, předposledním „Listě“ adresovaném „veškerému irskému lidu“, překročil Swift meze své národní i třídní příslušnosti a vyhlásil, že Irové mají právo být stejně svobodní jako anglický lid. Záměrně tak radikálně podpořil irské národně osvobozovací hnutí, které dodnes trvá.
Dalším dílem irských polemických traktátů dosáhl nejvyššího stupně kritického rozhořčení Skromný návrh. Swift si zde ostře pohrál se satirickou ironií, kde například navrhuje, aby „křehké maso irské chudiny“ bylo podáváno Anglickému panstvu.

Poslední léta Swiftova života nebyla příliš šťastná, stále více se stranil společnosti i svým blízkým. Trpil tzv. Méniérovou chorobou. Postupnou ztrátou sluchu, paměti, řeči a celkové pomatenosti. Zůstal úplně sám. Někdy se vykládá, že nenáviděl všechno lidstvo. Jeho díla i osobní korespondence jasně svědčí o tom, jak lidi miloval a zároveň nenáviděl. Než umřel roku 1745. Rozloučil se s lidstvem slovy : „Jdi, poutníče a hleď následovati muže, který ze všech sil rázně hájil svobodu.“