Politické ideologie

Politická ideologie je soustava názorů, idejí, postojů apod. souvisejících s podmínkami existence určité sociální skupiny. Termín byl zaveden až počátkem 19. století, a přestože patří k nejčastěji používaným v politických vědách, je současně také jedním z termínů nejpozorněji interpretovaných. Původně sloužil k označení idejí, které jsou myšlenkovým základem pro praktické jednání lidí, politiku a morálku. V tomto smyslu ho používali představitelé francouzského materialismu a sensualismu. Brzy však nabyl pejorativního významu a ideology byli nazýváni lidé zastávající názory odtržené od praktických otázek. Na uvedené pojetí navázali Karl Marx a Bedřich Engels, kteří ideologií rozuměli především idealistické spekulativní koncepce, podle nichž je svět ztělesněním idejí, myšlenek a principů. Typ myšlenkového procesu, při němž si subjekt, tj. ideolog, neuvědomuje spojitost svých myšlenkových konstrukcí s reálným zájmem určité třídy, nazývali falešným vědomím. Každá ideologie vychází z objektivních společenských daností a snaží se opírat o vědu. Zároveň je ovlivněna subjektivním pohledem, záměrem a zájmem svých tvůrců, a je tedy do určité míry „falešným vědomím“. Ideologie, politické doktríny a programy umožňují subjektům politiky aktivní participaci na věcech veřejných se zvláštním důrazem na vztah k politické participaci jiných politických subjektů. Formují spolu s jinými činiteli motivačních struktur u politických činností. Neexistují mezi nimi ostré hranice. Někteří autoři například nepoužívají pojmu ideologie, operují pouze s pojmy politická koncepce a program. Existuje silný proud zvaný kritika ideologie. Rozčlenění na ideologie, politické doktríny a politické programy odpovídá spíše potřebám pedagogickým. Mezi jednotlivými pojmy můžeme nalézt souvislosti. Zde je zvýrazněna určitá doplňující úroveň a navazující souvislosti. Politická ideologie je uceleným myšlenkovým systémem, který je využíván jako model pro řízení státu či jiné politické jednotky. Významným mezníkem byla francouzská revoluce a její myšlenkové reakce na ni. Tradiční ideologie jsou liberalizmus, konzervatizmus a socializmus. Nové v 60. letech 20. století vznikající jsou např. enviromentalizmus a feminizmus. Také nacionalizmus, sociální nacionalizmus a fašizmus. Toto pojetí je vlastní spíše euroatlantickému civilizačnímu okruhu a jeho chápání politiky, ale nacházíme je vlastně ve všech společnostech státního charakteru. Svébytnou ideologií je islámský fundamentalizmus. Některé z nejvýznamnějších ideologií nastíním v dalším textu.

Často prosazovanou ideologií je liberalismus. Označení liberální je poprvé použito v roce 1810 jako označení politické strany blízké k anglickému konstitucionalizmu. Největší ohlas zaznamenal v USA, kde na se severu klade důraz na zdůraznění ohledu na chudé menšiny - egalitární aspekty. Ve Velké Británii je liberál stoupenec svobod, zejména hospodářských tj. laissez-faire. Je silně diferencovaný. Je těžké jej proto definovat. Oxfordský slovník považuje liberalizmus každého jedince za zdroj morálních hodnot a každého člověka za stejně hodnotného. Zakladatelem moderního liberalizmu je John Locke, autor Společenské smlouvy, která znamená souhlas jednotlivců, aby vytvořili společnost. Legislativa je omezena, každý nakládá volně se svým majetkem. Podle Locka je nejvyšší svobodou život, tělesné zdraví,osvobození od bolesti a vlastnictví hmotných věcí. V 19. století působil J.S.Mill, který měl vizi vlády, které by se účastnilo co nejvíce občanů. Chtěl svobodu publikování, myšlení a vyjadřování a všeobecné volební právo. Individuum je pro Milla pramenem blahobytu, neboť genius dýchá volně jen v atmosféře svobody. Rousseau odmítal zastupitelské mechanizmy pomocí poslanců, moc náleží pouze lidu. Vládní kolegium podle něj může být lidem ustanoveno a sesazeno, kdy se mu zlíbí. Pro liberalismus je typické oddělení moci politické a náboženské. Locke i Mill chtěli oddělit stát od církve. Mill chtěl věřit v morálku lidí na mimokřesťanském základě. Dále se v 19. století snaží vypořádat s problémem tyranie většiny jako hrozby demokratizace mas.

Vedle liberalismu má v západních demokratických státech své tradiční místo i ideologie zvaná konzervatismus. Termín zřejmě vznikl v roce 1820 k popisu umírněnějších stoupenců monarchie ve Francii. V Anglii vznikla Konzervativní strana. Původně byl pojem spjat s obhajobou monarchie, aristokracie, církve a předkapitalistického období. Dnes má mnoho protichůdných významů. Za revoluci v rámci konzervatismu je považována revoluce šítského fundamentalisty Chomejního v Iránu, revoluci v Americe způsobila ústava z Philadelfie. S konzervativci je spojována politika appeasementu v Británii a tvrdá linie Pentagonu R. Reagana. Ke konzervatismu náleží různorodé politické subjekty: Britská konzervativní strana, neogallisti ve francii a křesťansko-demokratická strana v Německu, v Japonsku je za konzervativní považována strana liberálně demokratická a to pro svůj důraz na loajalitu, hierarchii a povinnost. Frankovo Španělsko a salarizmus v Portugalsku měly pak poněkud autoritativní charakter. Dnes se konzervativci shodují s liberály v obhajobě kapitalistického systému. Definice pojmu zdaleka není jednoznačná. Blízko byl W. Churchil, který dle svých slov miluje minulost, nemá rád přítomnost a obává se budoucnosti. Samotní konzervativci chápou konzervatismus jako postoj, který lze definovat, aniž jej ztotožníme s politikou jakékoli strany. Konzervatizmus chce zachovat ty zvyky a instituce, jimž byl svěřen smysl světa, či že je politickým názorem, který chce zachovat věci tak jak jsou. Stát a společnost nevnímají odděleně, nechtějí radikální změny. Podle Nisberta je největším odkazem konzervatismu význam vlastnictví a hierarchizace společnosti. Důležité místo má tradice. Ta je nezřídka ve spojení s lokálním patriotizmem a institucí státního náboženství. Konzervatismus se od ostatních ideologií liší tím, že klade důraz na úlohu církve a židovsko-křesťanské morálky.

Socialismus je levicovou ideologií, která vznikla jako reakce na industriální revoluci. Rozpětí sahá od utopického socializmu, přes marxismus-leninismus, stalinismus, neomarxismus, reformní komunismus až po eurokomunismus. Socialismus je tedy jak modelem švédského sociálního státu tak Egypta za Násila nebo Izraelského kibucu. Jsou zde 3 směry: komunistický, marxistický a sociálně demokratický. V rámci komunismu Karl Marx vytvořil ideologii, kterou později sám kritizoval. Tam, kde měl být ráj, bylo nakonec peklo. Nejvýznamnější pramen je Manifest komunistické strany; dějiny dosavadních společností jsou podle něj dějinami třídních bojů. Proletariát prý zničí buržoazii stejně jako ta předtím zničila feudalismus. Podle Lenina se budou elementární pravidla společenského soužití spontánně zachovávat. Úplná demokracie bude možná, až kapitalisté zmizí, nebude tříd; pak zmizí stát a pak se bude moci mluvit o svobodě. Podle Marxe a Engelse není možný žádný kompromis, jen svržením buržoazie získá proletariát moc. Tu tedy uchopí dělnická třída a sice bojem. Zájmy kapitalistů a dělníků jsou neslučitelné. Lenin zformoval stranu bolševiků a vzhledem k zaostalosti Ruska byl přesvědčen o revoluční úloze dělnictva. Jednou z vůdčích charakteristik je vedoucí úloha komunistické strany. Toho si byl Lenin vědom a vytvořil skutečné teoretické předpoklady. Na něj navázal Stalin a vytvořil vlastní ideologii, později zvanou stalinismem.

Islámský fundamentalismus je jedním z mnoha proudů islámu. Toto označení pravděpodobně poprvé použil al-Malek na Sorbonně. Rozlišil islámské proudy na liberální modernismus a islámský fundamentalismus (nahradil jimi termíny „obnova“, “tradicionalismus“ a “islámský nacionalismus“. Boom islámu zaznamenáváme od 70. let 20.století Příčinami byly porážka Arabů v šestidenní válce v roce 1967, což poprvé znamenalo růst zisků islámských ropných monarchií od dob ropné krize, vyhlášení lidové moci s Koránem jako ústavou v Libyi, triumf islámské revoluce v Íránu, vzestup palestinského Hamásu a intenzifikace protiizraelské teroristické ofenzívy, ale také vývoj v Pákistánu, Afgánistánu, Čečensku; také teroristické útoky na USA. Tradicionalismus se v islámském světě udržuje spíše ve venkovském prostředí. Tradicionalista má respekt k autoritě duchovních, zatímco fundamentalista se podřizuje spíše hnutí. Fundamentalismus je požadavkem návratu ke Koránu, k oživení a renesanci islámu. Na rozdíl od intelektuálního proudu saúdského wahhábismu, který též usiluje o očistu, ale zakotvil se v konzervatismu, má salafíjský islám revoluční náboj. Islámský fundamentalismus nebyl vždy pravověrně religiózní, využíval a využívá technické vymoženosti Západu. Převažují tendence k zavedení totalitního islámského státu. Extremismus a terorismus je jakousi “zblázněnou pravdou“ a odnoží islámského fundamentalismu. A. Salamé fundamentalismem rozumí striktně náboženskou praxi. Náboženským právem islámu je šaría, které představuje nejvyšší autoritu. Vynucováno je jeho všeobecné dodržování. Problém je však v obtížné akceptaci šaríi kvůli současným režimům, které se prohlašují za islámské (Saúdská Arábie, Súdán, Írán, Pákistán…), které nemohou dodržovat islámské právo do důsledků, protože by se jednalo o zavádění středověkého hospodářství a o vhánění země do ekonomické izolace. Klíčovou veličinou islámského fundamentalismu je použití ideologie. Islámský radikalismus často využívá džihádu, svaté války. Např. ve válce o Kuvajt nebo po teroristických útocích na Kuvajt. Dnes je islámskému fundamentalismus vlastní boj oproti nevěřícím radikálními prostředky, používaný nejen vládami, ale i různými skupinami, vždy však mobilizující muslimy k boji za svatou věc islámu.

Dle Ernesta Gellnera je nacionalismus původně politickým principem, který tvrdí že politická a národní jednotka musí být shodné. Dále požaduje, aby etnické hranice nebyly přeťaty politickými hranicemi. Pod pojmem nacionalismus můžeme rozumět také postoj, který nadřazuje vlastní národ a jeho zájmy nad zájmy všech ostatních. Jestliže jsou etnikum a národ vždy výsledkem nějaké ideologie, jsou národ a nacionalismus téměř totožné, národ je nacionalismus a nacionalismus je národ. Konflikt je vyvolán tím, že nacionalismus trvá na vynucování stejnorodosti vůči obyvatelům jiného etnického složení. Podle Gellnera stát rozšiřuje své hranice až k hranicím svých kultur a chrání a prosazuje svou kulturu v hranicích své moci. Při utváření velkých evropských národů jako dynastie ve Španělsku, Francii, Anglii a Dánsku se neubránili pohlcení Katalánci, Baskové, Velšané, Irové, Norové a Islanďané. Ve skutečnosti se však o nacionalismu hovoří až v souvislosti s 19. stoletím. Hovoříme o překonávání tzv. prahovém principu. Takovýto národ musel být dostatečně velký, aby vytvořil životaschopnou vývojovou jednotku. Jestliže klesl pod tento práh, neměla jeho existence historické oprávnění. Dle Renana je měřítkem zdraví národa a jeho legitimity výše jeho morálního uvědomění, vůle k oběti, ochota vzdát se vlastní individuality ve prospěch společenství. Autonomie a samostatný stát jsou cíle mnoha národů uvězněných ve velkých státech. Koncem 19. století udeřil nebývalou silou antisemitismus a na scéně světových ideologií se objevil sionismus. Německý a francouzský rasismus čerpal z módních myšlenek sociálního darwinismu. I ten nejmenší národ toužil po suverenitě. Tato myšlenka se však zhroutila jako domeček z karet s příchodem ideologie fašismu, nacismu a bolševismu. Tehdy nacionalismus vstoupil do svého nejhrůznějšího období, pojmenovaného Nacht und Nebel (noc a mlha). Všechny významné navzájem si konkurující ideologie dvacátého století -liberalismus, marxismus a fašismus - sice dokázaly na rozdíl od nacionalismu vytvořit velké sociální programy, avšak získat sílu mohly jen ve spojení s nacionalismem. Po druhé světové válce se nacionalismus projevuje rozsáhlým odsunem Němců ze střední a východní Evropy. Nová vlna nacionalismu se objevila ve východní a jihovýchodní Evropě. Po Titově smrti v Jugoslávii a s obdobím perestrojky Gorbačova v SSSR dochází k velkému rozmachu konfliktů v těchto mnohanárodnostních státech, které dosud odvozovaly svou legitimitu od komunistických režimů. Na počátku 21. století je nacionalismus politickou ideologií, která dokázala podivuhodnou životaschopnost ve spojení s jinou ideologií.

Německá ideologie nacismu znamená především princip rasové nerovnosti; národ je podle této teorie přirozeným společenstvím rasově a duševně stejnorodých lidí, společenství vzniklé stejným rodovým původem, národ je daný pokrevním příbuzenstvím nikoli řečí, národ je organickým celkem nadřazeným jednotlivcům, kteří nejsou od přírody svobodní a čerpají svá práva ze svého příslušenství k národní pospolitosti, odkud pramení i jejich povinnosti. Pro nacistickou teorii byl rozhodující vztah národa a prostoru. Z rasové teorie vyplývá odmítnutí demokracie, solidarity, kolektivismu. Platí vůdcovský princip; nerozhoduje většina, ale pouze odpovědné osoby, každému muži jsou k ruce poradci, ale rozhoduje on sám. Z nacistické teorie dále vyplývá odstranění základních práv, odstranění lidového zastoupení, odstranění plurality stran, usměrnění veřejných i soukromých korporací a veřejného mínění. https://sexlocals.com