Platón - Faidón

Základní informace - Platón - Faidón

Název práce: Platón - Faidón

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Platón - Faidón

Dialog Faidón společně s Ústavou tvoří tandem, jaký nemá v dějinách filosofie obdoby. Platón, zakladatel západní metafysické tradice, těmito dvěma knihami navěky definoval evropský styl filosofování a speciálně ve Faidónu rovněž středověkou teologii – již ve čtvrtém století před naším letopočtem totiž předjal nejstěžejnější dogma křesťnaství, s nímž toto světové náboženství stojí a padá – a sice dogma o nesmrtelnosti duše.
   Tato výjimečná, z velké části i náboženská a eschatologická epicko-filosofická polobáseň, patří k vrcholu antické moudrosti. Platón se práci na ní věnuje ve svém vrcholném tvůrčím období, ergo tehdy, kdy vytvořil klenoty jako Ústava, Symposion, Faidros, Theaitétos či Parmenidés. Narážky o nesmrtelnosti duše se sice objevovaly již i v ranějších dialozích (příkladně Menón, kde je právě skrze nesmrtelnost duše vysvětlován proces anamnese), nicméně teprve ve Faidónu Platón, navíc nesmírně elegantně a za použití brilantních dramatických prvků, celkem obšírně objasnil, jak přesně nesmrtelnost duše chápe, co z toho vyplývá pro život, gnoseologii, etiku a politiku.
   Samotná myšlenka, že duše neumírá v momentě rozpadu fysického těla, se již samozřejmě u presókratovských přírodních myslitelů hojně vyskytovala. Podobně lze uvést časté reinkarnační nauky v mystériích (zejména u orfiků). Zatímco však presókratici se s tímto faktem smiřovali spíše jako s neměnnou ontologickou pravdou, Platón z něj vyvozuje závažné důsledky především pro etiku a gnoseologii. Už se nespokojuje s chápáním převtělování duše pouze jako s determinismem. Posmrtnou existenci odmítá chápat jako věčný bezesný spánek. Zkrátka od sebe odvrhne všechny dosavadní kulty a rozhodne se k smrti přistoupit diametrálně odlišně. Čas strávený na zemi se musí nově využít dvěma způsoby: zřízením a naplněním ideální politei, a v rovině osobního života ustavičným odříkáním si, zbavováním se závislosti na těle a důslednou přípravou na smrt.
   Zapírání těla, které velice ochotně převzali novoplatonici a prostřednictvím sv. Augustina též křesťané, má bezpochyby svůj původ právě u Platóna. Tělo je hmotný žalář duše, zabraňuje filosofovi v poznání skutečnosti, svými žádostmi si neustále vynucuje pozornost a odvádí od jediné záslušné činnosti – nahlížení jsoucna.
   I přes tuto zdánlivou jednotu platonismu a křesťanství existoval mezi oběma směry rozpor kolosálních rozměrů – nauka o stěhování a opětovném vtělování duší (viz popis na konci desáté knihy Ústavy). Vypořádat se s touto kaňkou na jinak dokonalé doktríně však nečinilo teologům žádný větší problém – podobně jako ve středověku opravit Aristotelův, jistě chybný názor, o smrtelnosti duše.
   Četné paralely mezi Sókratem a Ježíšem Kristem se dotýkají několika podobností mezi oběma osobnostmi. V prvé řadě se jedná o způsob, jakým zemřeli – či spíše byli nuceni zemřít. Přestože mučednická smrt každého z nich vypadala trochu odlišně, lze v obou případech vysledovat spoustu shodných rysů. Oba dva se znelíbili vládnoucí třídě, učili proti dosavadní tradici (Ježíš proti morálně zhýralým a malověrným farizejům, Sókratés proti sofistům, básníkům – jak dokládá několik knih Politei), vystupovali podivínsky a v rozporu s tehdejšími zvyklostmi. Jako důsledek těchto „prohřešků“ byli oba obviněni z bezbožnosti (Sókratés údajně zaváděl nové bohy či spekuloval o jejich existenci, Ježíš se zase prohlašoval za mesiáše a hlásal „novou smlouvu“, nesvětil židovské svátky) a následně souzeni. Přitom se oba mohli zachránit – Sókratés mohl odejít do vyhnanství nebo se vyplatit, Ježíš zase mohl odvolat svá kázání. Na jejich smrt bylo později pohlíženo jako na mučednickou. Sókratés skonal vypitím bolehlavu, Ježíšova smrt byla o poznání bolestivější a krutější – nejprve byl ponížen bičováním, trnovou korunou, musel nést svůj vlastní kříž, na nějž byl posléze přibit.
   Stejně tak kolem sebe Sókratés i Ježíš shromáždili skupinu žáků, skrze něž se poté rozšířila jejich nauka. Ani jeden z nich nesepsal žádný spis, vše se dochovalo právě díky pokračovatelům. Jak Sókratés, tak Ježíš zakládají nový diskurz, slují prvopočátkem – Sókratés filosofické disciplíny jménem etika, Ježíš zase nového náboženství. Odkazují lidstvu něco, co je mnohonásobně přesahuje.
   Svým způsobem rovněž oba překonávají smrt. Sókratés rozumovým přístupem, Ježíš vírou. Sókratés představuje stále více filosofický princip – smrti se nemusí obávat, jestliže žil s dostatek rozumově, odvrhával od sebe tělesné žádosti a celou svou duší prahnul po pravdě. Ježíš poráží smrt bezbřehou vírou v Otce – do jeho rukou se odevzdává (řečeno s Kierkegaardem: činí pohyb víry, odevzdává se moci absurdna) a očekává přijetí. Ani Sókratés, ani Ježíš se nevzpírají světské moci – Sókratés v přátelském rozhovoru přeje strážci vše dobré, na nikoho se nehněvá a do poslední chvíle ctí zákony; Ježíš zase prosí Otce, aby odpustil jeho trýznitelům („Odpusť jim Otče, neboť nevědí, co činí.“). Nikdo z nich si nestěžuje na bezpráví, nikdo se nedožaduje omilostnění. Nikdo z nich nepodléhá v posledních chvílích slabosti (ačkoli takový moment lze najít u Ježíše, když se táže: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“).

   Platón ve Faidónu také nastiňuje jiné učení (podobně jako v desáté knize Ústavy), které později za své přijalo křesťanství – posmrtnou odplatu. Taková teze přináší samosebou zásadní dopad na etiku – ba ji přímo podmiňuje. Zatímco mnozí presókratici líčili říši Hádu jako místo pro duše, které jsou spíše bezvládnými stíny, Platón se proti takovému názoru rázně staví a říká: duše se po smrti dělí na spravedlivé a nespravedlivé; spravedlivé budou desetkrát odměněny, nespravedlivé desetkrát potrestány (viz desátá kniha Ústavy). Prvně se tedy ve filosofii objevuje cosi na způsob instituce posmrtného soudu (ačkoli se ještě nejedná tak docela o soud poslední, poněvadž duše může žít dle platonismu více životů). Nicméně dochází k prolomení rezignovanosti na morálku a etiku – člověk podle této teorie může ovlivnit, jak s ním bude po smrti zacházeno. Přímo se podílí na své budoucnosti, jeho konec není jediný možný, apriori vymezený. Jedinec disponuje svobodnou vůlí a je výhradně v jeho kompetenci, zda bude jednat zbožně, spravedlivě, moudře, či opačně.
   Sókratés nezapomene ani v jediném momentě zdůraznit, na kolik si cení zbožnosti. Stačí si místo plurálu „bohové“ dosadit singulár „bůh“ - či „Bůh“ -, vypustit některé homosexuální narážky, a text by se skoro dal zaměnit s křesťanským středověkým traktátem o smrti. Však již myslitelé novoplatonismu tuto redukci učinili – celé generace bohů nahradili jedním univerzálním principem, jednotností, jsoucností – zkrátka Bohem s velkým B.

   Za zmínku jistě také stojí otázka vývoje literárního Sókrata v Platónově díle. Zde se očividně odráží Platónova evoluce – zatímco jeho rané dialogy se nejspíš věnují více skutečnému historickému Sókratovi, v jeho vrcholných spisech už Sókratés figuruje spíše jako Platónův mluvčí.
Obzvlášť přehledně to lze demonstrovat na jedné zdánlivé maličkosti. V samém závěru své obrany pronáší Sókratés tato slova: „Uvažme však i takto, že je velká naděje, že to (smrt – pozn.) je něco dobrého. Smrt je totiž jedno z dvojího; buď je to totiž jako nebytí a mrtvý nemá o ničem žádného pocitu, nebo to je podle toho, co se vypravuje, pro duši jakýsi přechod a přestěhování z tohoto místa na jiné místo. A jestliže tedy není žádného vnímání, nýbrž je to jako spánek, když spící člověk nemá ani žádného snu, byla by smrt podivuhodný zisk. Já si totiž myslím tak: kdyby měl někdo vybrat tu noc, v které tak tvrdě spal, že se mu ani nezdál žádný sen, a kdyby měl s touto nocí srovnat ostatní noci a dny svého života a pak po úvaze říci, kolik dní a nocí prožil ve svém životě lépe a příjemněji než tuto noc, tu by podle mého mínění i veliký král, neřku-li obyčejný člověk, shledal, že jich je poměrně velmi málo proti ostatním dnům a nocem. Jestliže je tedy smrt něco takového, pokládám ji já za zisk; vždyť takto se veškeren čas nejeví ničím více než jako jediná noc.“
   Tato slova, srovnáme-li jej se skálopevným přesvědčením a nadšenými deklamacemi o posmrtném životě ve Faidónu, mohou šokovat. Na první pohled vypadají jako vystřižena ze Senecových konsolací. Smrt jako bezesný spánek – to by Sókratés ve Faidónu či Ústavě nikdy nebyl s to pomyslit, natož vyslovit! Smíme tedy (i když opatrně) usuzovat na to, že v průběhu svého života se Platón od svého velkého učitele mírně odchýlil a spíše mu do úst vkládal své výroky, své myšlenky.

   Jak již bývá u Platóna příjemným zvykem, a jak jsem již naznačil shora, Faidón zaujme nikoli „pouze“ jako předznamenání nové éry lidského myšlení, nýbrž i jako impozantní chvalozpěv na člověka, do nějž se vtělil Logos, jenž jako první člověk hravě překonává smrt a zústavuje svým žákům návod, podle něhož může kdokoliv dojít pravdy, skutečného jsoucna, moudrosti, pravé rozkoše a ctnosti. Hlavní dějová linie není příliš komplikovaná a neobsahuje prakticky žádné větší zvraty (na rozdíl od Symposionu, který se vyznačuje střídáním vážně míněných pasáží, grotesky a ještě větší grotesky). Platón exceluje v líčení atmosféry posledního Sókratova dnu, nezbavuje jej ani tehdy ironie a nadhledu, vhodně zařazuje odlehčené momenty a umně zachází s mythem.
   Sókratés svým jednáním opět znevažuje domnělou ctihodnost svých žalobců – například před vypitím bolehlavu se táže, zda má provést úlitbu, s každým nenuceně rozmlouvá, jako by vůbec neměl jít na smrt. Domlouvá ostatním, jakmile je přemůže smutek a dají se do pláče – tuto vlastnost přisuzuje ženám a vysvětluje, že právě proto je poslal pryč.

Vlastní obsah:

   Faidón vypravuje ve Fliuntě Echekratovi o tom, jak společně s ostatními žáky strávil se Sókratem poslední den jeho života (Faidon i Echekrates jsou postavy historicky doložené).
   Sókratova poprava se oddaluje, neboť se koná jistá slavnost, během níž nesmí nikdo být usmrcen. U rozpravy byl z Athéňanů přítomen Apollodorós, Kritobulos a mnozí další (zajímavé je, že Platón byl nemocen). Z cizinců pak jsou nejvýznamnější Théban Simmias a Kebes – tito dva nejvíce rozmlouvají se Sókratem.
   Hned z rána se žáci potkávají v cele s Xanthippou, která u Sókrata pláče. Překvapivé je, že Platón na žádném místě nelpopisuje Xanthippu jako megeru. Sókratés ji nechává odvést a chce se věnovat svým přátelům.
   Kebés se táže Sókrata, co ho to popadlo, že se najednou začal věnovat básnictví. Sókratés odvětí, že se mu zdál sen, který mu kázal konat dílo músické, a on chce mít před smrtí čisté svědomí. Nejprve se domníval, že jej vlastně již koná filosofií – ale pro jistotu zveršoval některé Ezopovy bajky a napsal chvalozpěv na Apollóna.
   Sókratés následně zapovídá dobrovolnou smrt (v tom se naprosto shoduje s křesťanstvím – argumentace je identická) – člověk nemůže odejít, dokud nedostane od bohů „nutnost“, náleží jim a protivil by se jim („Tedy asi z tohoto důvodu není nesmyslné, že člověk nesmí sebe dříve usmrtiti, dokud mu bůh nepošle nějkou nutnost, jako je ta, která nyní doléhá na mne.“).
   Kébes nechápe, jak může Sókratés umírat tak radosten. Je to pro to, že odchází k lidem lepším než jsou zde tito, že odchází k bohům.
   „Nuže teď už chci vydati počet vám soudcům, že muž, který vskutku strávil svůj život ve filosofii, podle mého zdání vším právem se nebojí, když má zemříti, a je pln dobré naděje, že se mu, až zemře, dostane na onom světe nějvětšího dobra.“ Pravý filosof nemá, proč by se bál smrti, neboť se na ni celý život připravuje, přemítá o ní. V jistém smyslu, a jak také praví lid, je filosof pro život ztracen – nestará se o rozkoše těla, oprošťuje duši od závislosti na těle a tím se učí umírati už zaživa.
   „Nuže kdy pak duše dosahuje pravdy? Neboť kdykoli se snaží něco zkoumati spolu s tělem, je patrno, že tehdy jest od něho klamána.“ „Rozumově pak myslí asi nejlépe tehdy, když ji při tom nic z těchle věcí neobtěžuje, ani sluch ani zrak ani žádná bolest ani libost, nýbrž když je co nejvíce sama se sebou, nechávajíc tělo být, a pokud možná věz jeho účasti a bez styku s ním se snaží dosáhnout jsoucna.“ „Jistě by tedy co nejčistěji hledal ten, kdo by šel ke každému předmětu co nejvíce samotným myšlením, nepřibíraje při myšlení žádný zrakový vjem ani nevláčeje s rozumovou činností žádný jiný smyslový počitek, nýbrž kdo by se snažil čistým myšlením samým o sobě stopovati každé jednotlivé ze jsoucen čisté a samo o sobě, jsa co nejvíce odloučen od očí i uší a abych tak řekl od veškerého těla, protože tělo vyrušuje a nenchává duši nabýti pravdy a moudrosti, kdykoli je s ním duše ve spolku.“
   Smysly znemožňují poznání, pouze rozumem lze se dobrat pravých jsoucen („Vskutku se nám ujázalo, že chceme-li někdy něo čistě poznati, musíme se od něho (těla – pozn.) odloučiti a dívati se samou duší na samy věci; a tehdy, jak se podobá, dostane se nám toho, po čem toužíme a čeho jsme podle svých slov milovníci, moudrosti, tedy až zemřeme – jak naznačuje ten důkaz – za živa však ne.“).
   Filosof se tedy po smrti setkává s tím, po čem celý život toužil. Bylo by směšné, kdyby se ten, kdo se celý život připravuje na smrt, mrzel, když by skutečně přišla. Tedy kdo se mrzí zemřít, není pravým filosofem, nýbrž milovníkem těla, ježto se od něho nechce odloučit.
   Kébetovi stále toto vysvětlení nestačí a žádá si hlubšího vysvětlení.
   Sókratés tedy vysvětluje, že vše vzniká z opačného – spánek z bdění, ze spánku probuzení, čili i ze smrti život a z života smrt. Živí vznikají z mrtvých a naopak. Opět se Sókratés zmiňuje o anamnési a dodává navíc, že rozpomenout se lze i na základě podobnosti mezi věcmi (např. milenec, spatří-li lyru svého miláčka, okamžitě si vzpomene i na něj). To dokazuje, že duše už má vědění nabyto předsmyslově, jen se na něj musí rozpomenout („Na tom nezáleží nic; pokud spatře jednu věc pojmeš na mysl od tohoto zrakového vjemu jinou věc, ať podobnou ať nepodobnou, nutně je to, co tu vznikne, vzpomínka.“). Věci podobné jsou tedy účastny ideje podobnosti, avšak ve svém promítnutí do hmoty mají četné nedokonalosti. („Tedy nežli jsme počali viděti a slyšeti a vnímati ostatními smysly, musili jsme někde nabýti vědomosti o samém jsoucnu stejnosti, jestliže jsme měli stejné věci ze smyslových počitků uváděti s ním ve vztah a souditi, že sice všechny usilují býti takové, jako jest ono, ale že jsou proti němu méně dokonalé.“). Vždy se rodíme již vědoucí a toto vědění máme po celý život.
   Považují tedy vespolek za dokázáno, že duše jest již před narozením. Nyní ještě zbývá dokázat, že duše jest i po smrti. Simmias i Kébes požadují po Sókratovi důkaz tohoto.
   Sókratés rozliší věci na viditelné a neviditelné. Viditelné jest tělo, neviditelná duše. Navíc je původu božského, neviditelná a jsoucí („Nuže pozoruj, Kebete, zdali nám ze všeho, co bylo řečeno, vychází tohle, že duše je zcela podobna božskému, nesmrtelnému, rozumovému, jednoduchému a nerozbronému, tomu, co je stále v témž stavu a stejné samo se sebou, kdežto tělo zase že je zcela podobno lidskému, smrtelnému, složitému, nerozumnému a rozbornému, tomu, co nikdy není stejné samo se sebou.“).
   Duše, která je během života přílišně spojena s tělem, slouží mu, je jím poskvrněna a obtěžkána. Proto po smrti nedochází klidu a za trest se opět vtěluje, a sice do bytostí sobě podobných.
   „Že každá slast i nelibost jakoby měla hřeb a tím přibíjí duši k tělu a připíná a činí tělesnou, takže se domnívá, že to je pravdivé, cokoli i tělo prohlašuje za pravdivé. Tím pak, že se shoduje s tělem v míněních a z týchž věcí se raduje, jest myslím nucena stávati se shodnou i v celkovém směru a vývoji a takovou, že nikdy nemůže přijíti do Hádu čistě, nýbrž vždy vychází naplněna tělem; proto brzy padá zpět do jiného těla a jakoby zaseta v něm zapouští kořeny a tím jest neúčastna spolubytí s tím, co je božské a čisté a jednoduché.“
   Simmias stále pochybuje – podává připodobnění duše k harmonii lyry – struna je napnuta mezi konci, ale je-li přeříznuta, umírá. Čili duše je harmonie tvořená tělesnými stavy. I Kebés vyslovuje své pochybnosti o tom, že duše nehyne s tělem, přesto jsou však oba přesvědčeni, že učení je anamnésis.
   Duše dle Sókrata nemůže být harmonií, poněvadž by podléhala tělu a byla by v jeho moci. Namísto toho musí duše pravého filosofa vystupovat proti tělu a stavět se mu na odpor („A hle, nyní se nám jeví, že dělá něco zcela opačného, že totiž řídí ony všechny činitele, z kterých prý jest, a bezmála ve všem po celý život se jim staví na odpor a všemi způsoby jim vládne jako paní: jedny krotí přísněji a s bolestmi, což se děje v gymnastice a v lékařství, jiné mírněji, a tu vyhrožuje, tu napomíná, rozmlouvajíc s žádostmi a hněvy a strachy, jako by ona byla něco jiného a ony také něco jiného. Něco takového má asi na mysli také Homér v Odyssei, kde praví o Odysseovi: potom se udeřil v prsa a takto domluvil srdci:/ jenom to, srdce snes; vždyť sneslo jsi horší už věci. Domníváš se, že měl při skládání těchto veršů na mysli, jako by duše byla harmonie a dávala se vésti od tělesných stavů? Ne snad spíše, že je sama vede a nad nimi vládne a že je sama cosi mnohem božtějšího, než aby byla srovnávána s harmonií?“).
   Nyní musí ještě vyvrátit druhou námitku, a sice Kebétovu, že duše je smrtelná. Sókratés cituje Anaxagoru, jehož si v mládí vážil, leč posléze seznal, že „neužívá rozumu, nýbrž že za příčiny věcí uvádí vzduchy, étery a vody“. Podstatu světa tedy vykládá materiálně, nikoli duchovně, rozumově. Podobně i věci nejsou krásny barvou či tvarem, nýbrž účastí na ideji krásna. Jsou tedy „krásné krásnem“ a ničím jiným.
   Ježto duše přináší život, nemůže do sebe přijmout protivu, opak – tedy smrt (jakož i dvojka nemůže přijmout ideu lichosti – žádná věc nepřijme ideu opaku). „Není-li pak tedy nutno souditi takto i o nesmrtelném? Jestliže je nesmrtelné i nezničitelné, je pro duši nemožno, aby hynula, když by na ni šla smrt; neboť podle toho, co bylo dříve řečeno, nepřijme smrti ani nebude mrtva, právě tak jako číslo tři, jak jsme řekli, sudé, a tak ani sama lichost, ani oheň nebude studený, a tak ani teplost v ohni obsažená. Tu by někdo řekl: „Ale co brání, aby tomu nebylo tak, že se liché sice nestává sudým, když k němu přichází sudé, jak bylo uznáno, avšak že zanikne a místo něho vznikne sudé?“ Tomu, kdo by tak mluvil, bychom nemohli dokázat, že nezaniká; vždyť nesudé není nezničitelné; ovšem kdybychom to byli spolu uznali, snadno bychom dokazovali, že po příchodu sudého liché i číslo tři odcházejí pryč. Také o ohni i teplém i o ostatních věcech bychom mohli takto dokazovat. Či ne?“
   Duš v momentě umírání smrti ustupuje neporušena, ale nezaniká.
   Mythos o Hádu – zmínky o soudu, daimonech, převtělení (podobné jako desátá kniha Ústavy). Druhý mythos o podobě Země (Sókratés ji považuje za kulatou – na rozdíl od pythagorejců). Zajímavé je, že se Sókratés zmiňuje o jakémsi očistci pro „duše prostřední“. Duše zbožné budou odměněny, duše bezbožné potrestány.
   Sókratés tedy zakončuje svůj výklad tímto eschatologickým mythem a odchází se umýt. Přicházejí za ním tři synové a „příbuzné ženy“. Kritón vybízí Sókrata, aby ještě nepil jed („slunce ještě nezapadlo“) a aby pojedl či popil. Sókratés se mu vysmívá (jako příteli), že by byl sám sobě směšný, kdyby ještě lpěl na životě, z kterého tak málo zbývá. Nechává si přinést jed a žertuje se strážcem, když se ho ptá, zda smí provést úlitbu. Jed poklidně vypíjí, což přiměje ostatní k neskrývanému pláči.
   „Tu mu již chladlo tělo tak asi kolem života; on se odkryl – ležel totiž přikryt – a řekl – to byla jeho poslední slova: Kritone, Asklepiovi jsme dlužni kohouta; dejte mu ho a nezapomeňte! Ano, stane se tak, řekl Kriton, ale hleď, zdali chceš říci ještě něco jiného. Na tuto Kritonovu otázku již nic neodpověděl, ale po krátké chvíli sebou škubl a ten člověk ho odkryl a on měl oči obráceny v sloup; spatřiv to Kriton zavřel mu ústa i oči. Takto nám, Echekrate, skonal náš přítel, muž, mohli bychom říci, ze všech lidí své doby, které jsme poznali, nejlepší a vůbec nejrozumnější a nejspravedlivější.“