P. Bourdieu: Duch státu

Základní informace - P. Bourdieu: Duch státu

Název práce: P. Bourdieu: Duch státu

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

P. Bourdieu: Duch státu

Úvahy o státě s sebou nesou to nebezpečí, že při přemítání podlehneme jedné z hlavních mocí státu – moci vytvářet a vnucovat nám kategorie myšlení, jež spontánně aplikujeme na všechno na světě. Stát s námi vlastně neustále manipuluje, vnucuje nám neobjektivní pohled na realitu tak šikovně, že jej nakonec přijmeme za svůj. Zdrojem zkresleného nahlížení na okolní svět a jevy s ním spojené je především škola – ta totiž utváří náš budoucí světonázor. Příznačná je Bourdieuem užitá citace Thomase Bernarda:“Škola je škola státu, místo, kde se z mladých lidí dělají státní tvorové, opory státu. Stát mne do sebe pojal násilím, přinutil mne, abych ho byl poslušný a udělal ze mne člověka vydrezírovaného, zkaženého a deprimovaného. Když vidíme lidi, vidíme jen služebníky státu.“ I když se jedná bezpochyby o myšlenky nadsazené, jejich přínos spočívá ve zpochybnění všeobecně vnímané role státu. Pokud totiž chceme o státu myslet, musíme nejprve zpochybnit všechny státem produkované teze v našem vědomí a podvědomí.

Není ovšem možné toto pochybování označit slovem radikalismus, což dělají lidé, spokojení se stávajícím stavem věcí, oběti konformismu logického. Pochybování totiž útočí na mentální integritu a konformismus logický uráží, proto vyvolává nemilosrdnou represi. V souvislosti se sociologickým přemýšlení o státě je nutné si uvědomit následující fakta: státní administrativa a její představitelé jsou velkými výrobci sociálních problémů, které sociologie uznává jako problémy sociologické; většina spisů státu věnovaných se přímo podílí na jeho budování tím, že usilují o prosazení vize státu, odpovídající zájmům a hodnotám spjatým s postavením jejich autorů ve vznikajícím byrokratickém světě. Nedílnou součástí tohoto procesu je i sociologie, otázky, kladené sociální vědou ve věci byrokracie (nestrannost, nezaujatost), se týkají i jí samotné, lze si také položit otázku její nezávislosti na státě. Sociologie se totiž nemůže osvobozovat od tlaků sociální poptávky jinak než s podporou státu, což s sebou ovšem nese to riziko, že ztratí svou nezávislost na něm. V tomto ohledu musíme k přihlédnout k dvěma faktorům:

a)   k formě, jíž sociální poptávka nabývá v důsledku toho, jakou filozofii zastává státní správa
b)   k míře nezávislosti školského a vědeckého systému na vládnoucích ekonomických a politických silách

Stát má monopol na legitimní užívání fyzického a symbolického násilí na určitém území a jeho populaci. Symbolické násilí může užívat proto, že existuje jak objektivně, tak v našich myslích. Bourdieu se snaží utvořit model vzniku státu systematickým sledováním čistě historické logiky procesů, na jejichž základě se stát ustavil Pomáhá si přitom exkursy do britské a hlavně francouzské historie. V historickém vývoji se stát formuje podle níže uvedených znaků:

Stát představuje vyústění procesu koncentrace různých druhů kapitálu:

•   fyzická síla, nástroje nátlaku (armáda, policie)
•   ekonomické prostředky
•   kultura, informace
•   symbolický kapitál

Takto se stát stává držitelem meta-kapitálu, jehož prostřednictvím získává moc nad ostatními kapitály a jejich držiteli. Držitelé kapitálu bojují hlavně o moc nad státem, o kapitál státní, poskytující moc nad ostatními kapitály. Jednotlivé druhy kapitálu jsou navzájem provázané, navzájem se potřebují k vlastní existenci. Většina modelů geneze státu přihlížela hlavně ke kapitálu fyzické síly. Stát si svůj monopol na násilí mohl zajistit jedině tím, že nástroje fyzického násilí a právo je uplatňovat odebral svým domácím konkurentům. Svou fyzickou sílu stát prosazoval ve dvou různých kontextech:

I. v kontextu vnějším – vůči stávajícím či potenciálním jiným státům, bojem a v boji za území s nároky na mocnou armádu
II. v kontextu vnitřním – vůči silám protivníků a vůči rezistenci podřízených tříd

Ozbrojené síly se postupně diferencují na síly vojenské, určené k bojům mezi státy, a síly policejní, jež mají zajišťovat řád na domácí půdě. Podmínkou koncentrace fyzické síly je zavedení účinného daňového systému, což jde v ruku v ruce se sjednocováním ekonomického prostoru (vznikem státního trhu). Provázanost kapitálu fyzického a ekonomického můžeme dokladovat i faktem, že státní daň se rozvíjí v souvislosti se vzrůstem válečných výdajů. Požadavky obrany území se stávají permanentním ospravedlněním povinných a pravidelných dávek vybíraných bez časového omezení.

Nastolení daně je ve vztahu kruhové kauzality k rozvoji ozbrojených sil: ozbrojené síly jsou nutné k rozšiřování a obraně kontrolovaného území, z něhož lze vybírat daně a poplatky, a zároveň i k tomu, aby se jejich odvádění mohlo vynucovat. Daň můžeme vnímat jako určitý druh poddanství – jsme poddaní, protože musíme odvádět povinně nějaké dávky. Zajímavá je otázka legitimity daně – vybírání daně má totiž zpočátku podobu určitého druhu vydírání, teprve pozvolna se začne jevit jako nutný příspěvek na potřeby adresáta, jímž je stát.

Koncentraci ozbrojených sil a finančních zdrojů potřebných k jejich udržování provází koncentrace symbolického kapitálu uznání, legitimity. Proces, jímž byla postupně uznána legitimita státní daně, je spojen se zrodem určité formy nacionalismu. Všeobecné vybírání daně přispělo k územnímu sjednocení tak, že se stát ustavil ve skutečnosti i v myslích jako jednotné území.

Koncentrace ekonomického kapitálu spjatá se zavedením jednotného zdanění jde ruku v ruce s koncentrací kapitálu informačního a tu provází sjednocování kulturního trhu. Stát přispívá k tomuto sjednocování tím, že sjednocuje pravidla – právní, lingvistická, metrická – a homogenizuje formy komunikace, zvláště v úředním styku (formuláře, tiskopisy). Pomocí uzákoněných systémů klasifikace (věk, pohlaví), úředních postupů, školských struktur a společenských rituálů stát utváří mentální struktury. Tím stát pomáhá budovat to, čemu se říká národní identita. Sjednocovací činnost státu v oblasti kultury je základní prvek vzniku státu jako národa a opírá se především o školu a o zavedení povinné školní docházky. Škola prosazuje a vštěpuje určitou dominantní kulturu, jež se tím ustavuje jako legitimní kultura národní, a tím vštěpuje i základní předpoklady národní sebeprezentace. Dominantní jazyk a kultura se prosazují jako legitimní a všechny ostatní jsou odvrhovány jako nedůstojné.

Právě koncentrace symbolického kapitálu se jeví jako podmínka nebo průvodní jev všech ostatních forem koncentrace, mají-li být alespoň trochu trvalé. Symbolickým kapitálem je kterákoli vlastnost, pokud je nahlížena sociálními činiteli, jejichž vnímaní je takové, že ji dokáží poznat a uznat, ocenit. A protože všechny prostředky k tomu, aby prosazoval a vštěpoval trvalé principy vidění a dělení odpovídající jeho vlastním strukturám má stát, je i místem, kde se koncentruje a uplatňuje symbolická moc. Stát nám tedy v souladu se svými zájmy stanovil, jaké hodnoty jsou důležité a přinutil nás je uznat za své.

Koncentrace symbolického kapitálu v rukou státu hrálo roli i při vzniku byrokratického aparátu, který se konstituoval z dědičných šlechtických úřadů. Postupem času došlo ke koexistenci dvou typů šlechtictví:

1.   šlechtictví přirozené, založené na dědičnosti a veřejném uznání ze strany urozených i neurozených
2.   šlechtictví legalizované královským aktem povýšení

Protože se moc povyšovat na šlechtice soustřeďuje v rukou krále, statut urozenosti založené na uznání ostatní šlechty a lidu je pozvolna vytlačován urozeností přidělovanou státem. Král tak získává stále více symbolického kapitálu, symbolický kapitál šlechtictví, který spočíval ve společenské úctě založené na více či méně vědomém sociálním konsenzu, se byrokratizuje formou výnosů a ustanovení. Král postupně získává monopol na povyšování do šlechtického stavu a jak se hodnosti udělované za odměnu mění v odpovědná místa vyžadující odbornost, získává i monopol na jmenování. Tak se utváří forma moci, kterou představuje moc zřizovat a přidělovat vysoké státní úřady. Stát je nyní zdrojem poct a privilegií, funguje jako banka symbolického kapitálu, ručí za všechny autoritativní akty – prezident republiky je člověk, který sám sebe považuje za prezidenta republiky, jemuž se však na rozdíl od šílence, který se považuje za Napoleona, přiznává, že má na to právo.

Akty jmenování a potvrzování patří do třídy oficiálních aktů, které mají symbolickou účinnost, protože jsou založeny na autoritě osob jednajících z moci úřadu, funkce či hodnosti přidělených jim státem. Verdikt soudce, úřední zápis, veškeré akty s právním účinkem (matriční záznamy o narození, svatbě, úmrtí), vytvářejí společností garantovanou sociální identitu (občana, voliče, rodiče, daňového poplatníka) nebo legitimitu svazků a skupin (rodin, spolků, stran). Stát tak ve svých rukou soustřeďuje obrovskou moc – má schopnost autoritativně prohlásit, čím určité bytí, věc či osoba, ve skutečnosti je. Stát také užívá práva na symbolické násilí, což se projevuje například vyhlášením určitého zákona.

Neoddělitelně od toho, jak se vytváří státní monopol na fyzické a symbolické násilí, vytváří se pole bojů o monopol na výsady s tímto monopolem spojené. Státem produkované a poskytované zdroje se soustřeďují v rukou několika jedinců. Tento monopol na univerzální však mohou dotyční získat jen za cenu toho, že se univerzálnímu určitým způsobem podřídí a že přijmou všeobecnou představu o vládě jako legitimní a nezištné. Oficiální osobnosti se musí neustále snažit své soukromé hledisko ne-li přímo obětovat hledisku společnosti, tedy je alespoň prezentovat jako hledisko legitimní, univerzální. Univerzálnost je předmětem všeobecného uznání a obětovat sobecké – a speciálně ekonomické – zájmy se všeobecně považuje za správné. Bohužel, mnoho úředníků po dosažení funkce na podřízenost univerzálnímu velmi brzy zapomene.