Otázka sladění vztahů členských států Evropské unie vůči Ruské federaci na poli energetické bezpečnosti

Energetická bezpečnost hraje v evropském regionu jistě důležitou roli. Potřeba se otázkou zaobírat je přítomná již několik desítek let a její palčivost během let stoupala spolu se spotřebou energií. Zajištění energetické bezpečnosti je primárně úloha státu. Kvůli omezeným zdrojům je však interakce s jinými státy nutná a spolupráce výhodná. Na půdě Evropské unie se členské státy shodly na vytvoření společné energetické politiky, nevzdaly se však řešení problematiky na úrovni národních států. Nerovnoměrně distribuované zdroje energetických surovin a lišící se geografická poloha jednotlivých členských států zavdala spolu s politickými a hospodářskými vlivy k odlišnému řešení zásobování energiemi. Nestejnost pozic se navíc ještě komplikuje na další úrovni – mocný východní soused, Ruská federace, má ke každému členskému státu jinou geografickou blízkost a na jedinečné historii a hospodářských vazbách vystavěný jedinečný politický vztah. Obtížnost sjednocení těchto vztahů byla dále zvýšena rozšířením počtu členů EU – rozšířením počtu unikátních vazeb a pozic. Snaha tyto vztahy sladit je přítomná dodnes i přes vzrůstající úsilí institucí Evropské unie.
Během let můžeme ze strany Evropské unie sledovat značnou aktivitu v podobě přijímání smluv a dohod mezi evropskými státy a Ruskem, vytvoření specializovaných, pravidelných summitů, hledání nových zdrojů pro výrobu energie, nových cest k transportu a nových možností k energetické úspoře. Rusko na druhé straně, v roli prodejce, nemá v zájmu mít naproti sobě silnějšího kupce s větší vyjednávací silou. Je sice ochotné spolupracovat ale snaha své zdroje co nejlépe a nejvýhodněji prodat (nebo obecně nabýt větší moc) je přednější. Pro splnění tohoto cíle je rozdrobenost Evropy vhodná a umožňuje Rusku vykonávat energetickou zahraniční politiku podle svých představ skrze státem ovládaný energetický gigant. Dá se proto také úspěšně polemizovat s tím, že Rusko přímo má zájem na neúspěchu evropského projektu a aktivně podkopává snahy o sjednocení se. Vykonávání a řešení společné energetické politiky je komplexní a vyžaduje jak řízení vlastních zdrojů a regulace vnitřního trhu, tak koordinaci vnější zahraniční politiky. Spadá tak do agendy více pilířů EU a zasahuje do kompetencí více evropských institucí. I když tak jsou náležitosti zajišťování energetické bezpečnosti propojené, jsou řešeny z různých směrů
a různými rozhodovacími procesy. To lze vidět na dvou různých navrhovaných řešeních pro zajištění vyšší bezpečnosti – sjednotit vnější energetickou politiku spolu s diverzifikací dovozních tras oproti snaze sjednotit a propojit vnitřní energetický trh v rámci EU (zejména se zemním plynem). Z přehledu jednotlivých států vyplývá, jak různorodý je přístup k Rusku jednotlivých států. Zejména rozdělení podle dvou os – míra závislosti na dovozech energetických surovin z Ruska a politické sympatie – rozděluje EU do největšího počtu pozic. Státy Iberského poloostrova mají blíže k jiným zdrojům. Státy s přístupem k nalezištím v Severním moři a tedy s vyšší soběstačnosti se k otázce staví jinak než země střední a východní Evropy s omezeným přístupem ke zdrojům. Odlišně se státy vypořádávají také s odkazem minulých režimů, kdy tehdejší státy podél dnešní východní hranice EU byly vazalem Sovětského svazu, jeho satelitem nebo jím dokonce okupovány. Z této doby vybudované silné politické a hospodářské vazby směrem na východ byly na začátku devadesátých let překotně rozpouštěny, jistá pachuť z útlaku zůstává v různé míře dodnes a tímto břemenem minulosti jsou zatěžkány i občas problematické vztahy současné. Důležité je uvědomění si, že obě strany se potřebují navzájem. Evropa je závislá na energii a ruský rozpočet na prodeji energetických surovin. Ač je vztah vzájemný, často je popisován jako nerovnoměrný. Každá ze stran by ráda vystupovala jako ta silnější i přes deklarované rovné zacházení. Protichůdnost zájmů a motivací spolu s odlišným přístupem k vytváření a dodržování norem vztah dále vychyluje z rovnováhy. Finanční stránka věci (zejména na straně Ruska) prošla v posledním obdobím zatěžkávajícím testem v podobě světové ekonomické krize. To přímo zavdalo k přehodnocení a vytvoření nových strategií do budoucna.
V souvislosti s vnější energetickou politikou Evropské unie a zahraniční politikou Evropské unie vůbec je dobré si uvědomit, jakým způsobem je prosazována a vnucována třetím státům včetně Ruské federace. Jakoby by Evropská unie měla svou představu o ideálním zřízení v Rusku a nejlepší cestě, jak se dostat k jeho zdrojům a o realizaci těchto představ se někdy až despoticky snažila, zapomínaje, že tuto zemi s jejími zdroji nevlastní. Rusko si je tohoto vědomo a svou suverenitu brání. Ke zklamání svého partnera, Evropské unie, ale často i nedodržováním dohod, ke kterým se právně zavázalo. Evropa vycházející ze silné vlády práva tak sice může oslavovat tvorbu smluvních dokumentů a jejich podepisování, nejsouli však závazky nakonec reálně dodržovány, jsou snahy liché. Rusko má ve svých rukou také další nástroj moci – uzavírání přívodních kohoutů. Stále se opakující spory s transportními zeměmi (zejména Ukrajinou) jsou využívány k výpadkům dodávek a dosahování politických cílů. Bylo ukázáno, že problematické jsou zejména přerušení dodávek zemního plynu. Na druhé straně to představuje incentiv pro rychlejší řešení ze strany EU a větší ochotě se semknout v jednotě.
Solidarita mezi členskými státy je požadována všemi, její absence však ústí v další solitérní jednání států. Zejména státy bez vlastních zdrojů a závislé na jediném dodavateli by si přály, aby se mohly spolehnout na sousedy v unii, ale právě protože nemůžou, musí dál uzavírat bilaterální dohody a zajišťovat svou bezpečnost jistě, i když jen krátkodobě. V neposlední řadě by se také nemělo zapomínat na hlas lidu – skupina občanů přející si, aby se o energetické politice rozhodovalo na celounijní úrovni je zhruba stejně velká jako ta favorizující řešení na národní úrovni. I přes protichůdné síle je výhledově možné očekávat pokračující upevňování Společné energetické politiky Evropské unie. Důvodů k tomu je hned několik: podpora pro její budování zaznívá od členských států stále častěji; pokračuje integrace Evropské unie zvyšující její sílu (naposledy zásadní Lisabonskou smlouvou); pokračuje integrace trhů s energiemi; s postupem času budou docházet zdroje i státům, které dnes mají dostatek a tak i ty budou mít zájem úžeji spolupracovat a být součástí větší vyjednávací síly.