NATO

Základní informace - NATO

Název práce: NATO

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

 


NATO

Severoatlantická Aliance (NATO) byla založena 4.dubna 1949 ve Washingtonu na základě Severoatlantické smlouvy kterou podepsalo 12 nezávislých států. Smlouva zaručovala všem zúčastněným státům pomoc v případě napadení.
V letech 1952 až 1982 se k Alianci připojily postupně další čtyři evropské státy a v březnu 1999 se rozšířil počet členských zemí na současných 19.
Členské země NATO:
Od roku 1949:   Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko,  Norsko, Portugalsko, Spojené státy, Velká Británie
Od roku 1952:   Řecko, Turecko
Od roku 1955:   Spolková republika Německo
Od roku 1982:   Španělsko
Od roku 1999:  Česko, Maďarsko, Polsko
Kandidátské země: Albánie*,Bulharsko, Chorvatsko*, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Makedonie*, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko
* ještě neobdrželi pozvání
Samotná Severoatlantická smlouva je dokument vycházející z Charty OSN. Klíčový je článek 5 podle nějž smluvní strany považují ozbrojený útok proti jedné nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům. Za ozbrojený útok se považuje ozbrojený zásah proti území členského států a proti ostrovům nebo lodím či letadlům kterékoliv smluvní strany v Atlantickém oceánu na sever od obratníku Raka.
V souvislosti s politickým vývojem v Evropě se postupně měnila i bezpečnostní strategie NATO. V roce 1950 byla v reakci na válku v Koreji přijata doktrína tzv. "předsunuté obrany", později strategie tzv. "hromadné odvety" a počátkem 60. let teorie omezených válek a doktrína odstupňované obrany.
V roce 1966 byly řídící orgány v souvislosti s vystoupením Francie z vojenských struktur Aliance přemístěny z Paříže do Bruselu. Jako hlavní euroatlantické bezpečnostní seskupení Aliance reagovala na změny související s kolapsem sovětského bloku na konci 80. let a přišla s řadou konkrétních kroků zaměřených na rozšíření zóny stability na kontinentu a navázání spolupráce s bývalými nepřáteli. Ke stěžejním projektům patří Partnerství pro mír založené na tzv. "rámcovém dokumentu a individuálních partnerských programech" s 27 zúčastněnými zeměmi. Euroatlantická rada partnerství (EAPC) zahrnuje celkem 46 zemí a vytváří k "Partnerství pro mír" politickou platformu a forum k diskusi o bezpečnostních otázkách kontinentu. Rusko a Ukrajina nad rámec výše zmíněného podepsaly s Aliancí separátní dohody, které jim nabízejí další formy vzájemných kontaktů a spolupráce.
Další významný krok učinila Aliance na svém summitu v Madridu v roce 1997, kde vyzvala tři bývalé členy Varšavské smlouvy, Česko, Polsko a Maďarsko k jednáním o přistoupení. Zmíněné země se staly plnoprávnými členy Aliance při příležitosti oslav 50. výročí od jejího založení na summitu ve Washingtonu v roce 1999. Cílem Severoatlantické Aliance již od jejího založení je zajistit bezpečnost všem svým členům. Dnes, po skončení jak „studené války“ tak rozdělené Evropy, je Aliance připravena spolupracovat na zajištění bezpečnosti v celé Evropě. Aliance také změnila svoje politické a vojenské složení tak, aby je bylo možné využít při řešení krizových i mírových úkolů ve spolupráci se státy, které nejsou členy NATO, ale také s dalšími mezinárodními organizacemi.

Historie

Po druhé světové válce věnovaly západní spojenci, Spojené státy a Velká Británie, značné úsilí plánování poválečného uspořádání světa. Jejich politika směřovala především k vytvoření globálního systému mezinárodní spolupráce jehož základem měla být organizace spojených národů, OSN. Ta byla koncipována na principu rovnosti všech členských států, suverenity a plné zodpovědnosti hlavních velmocí za vývoj ve světě. Hlavním cílem realizace tohoto projektu bylo získání podpory Sovětského svazu. Ve snaze získat jej pro tento plán, zašla západní diplomacie v určitých chvílích až příliš daleko, ale Stalinovo nadšení se jim probudit nepodařilo.
Větší úspěch v jednání zaznamenal Winston Churchil (podzim 1944), kdy Stalinovy nabídl „dohodu o vymezení sfér vlivu na Balkáně“. Stalin byl ochoten tuto dohodu akceptovat. Dal najevo, že za svou sféru vlivu považuje Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko. Zároveň se zaručil, že nevstoupí do Řecka. Otevřená měla zůstat pouze otázka Jugoslávie.
Moskevská jednání o Balkánu nedostala naštěstí podobu formální dohody, ale Stalin se k nim nadále vracel při následujících jednáních se spojenci. Trvalému tlaku v tomto směru nedokázali západní spojenci čelit. Výsledkem byla situace, ve  které se sice VB ani USA nevyslovili souhlas s vytvořením takových sfér, nicméně dali najevo, že je budou tolerovat.
(Významným argumentem tohoto sovětského požadavku bylo jednání čs. exilové vlády v roce 1943, kdy podepsala se SSSR smlouvu o poválečné bezpečnosti. Českoslovanská vláda se tím zavázala, že nebude vstupovat do žádných spojeneckých svazků bez souhlasu SSSR. Na oplátku SSSR nebude žádným způsobem zasahovat do vnitřních záležitostí ČSR. Problém byl v tom, že na toto tvrzení neexistovaly žádné záruky.)
Ve VB ani v USA se v té době vůbec neuvažovalo o tom, že by v Evropě mohl vzniknout nějaký alianční systém jako protiváha systému vytvářeného SSSR.
V rozporu s uzavřenými dohodami se sovětské orgány v Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku, Polsku a východním Československu chovali jako suverénní vládci dobitých území. Rekvizice majetku, deportace obyvatelstva, zatýkání či fyzická likvidace nekomunistických předáků, to vše se dělo bez vědomí západních spojenců.. SSSR se choval jako sobecký partner OSN využívající jej ke zbrždění rozbíhající se mezinárodní spolupráce.
Hrubý nátlak na tureckou vládu ve snaze získat strategické vojenské základny v černomořských úžinách a pokus o anexi severní provincie Íránu naznačovaly, že se SSSR nehodlá spokojit s územními zisky a vojenskostrategickým postavením, kterého dosáhl v důsledku 2. světové války.
Na západě vyvolávalo sovětské chování vzrušení debaty. Spojencům bylo krajně podezřelé, že se SSSR neúčastní práce hlavních institucí vznikajícího mezinárodně hospodářského systému, a to Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a hlavně jednání o Všeobecné dohodě o obchodu a clech (GATT).
Když pak v roce 1946 zahájil ostrou propagandistickou kampaň proti mezinárodní hospodářské pomoci, která označoval jeho snahu o zotročení kontinentu, došel západ k závěru, že Moskva nemá zájem na hospodářské obnově Evropy. Začalo tedy období „politiky bez SSSR“. Toto rozhodnutí se plně projevilo v roce 1947, který je označován jako rozhodující rok poválečného vývoje Evropy.
Přesto nebyl SSSR vnímán jako možný vojenský protivník. Za hlavní vojenskou hrozbu bylo stále považováno Německo. Proti němu byla také zaměřena první poválečná smlouva mezi Anglií a Francií (4. března 1947) s názvem Dunkerská smlouva. Dvě hlavní západoevropké mocnosti se v ní zavazovaly ke spojení svých ozbrojených sil v případě německého útoku, ale také k permanentním konzultacím o sociálních a hospodářských otázkách a spolupráci při jejich řešení.

Vývoj v části světa kontrolované Sověty poskytl bohatou zásobu argumentů politikům, kteří zastávali myšlenku spojení západní částí Evropy jako protiváhy sovětskému bloku.
V Bulharsku, Rumunsku, Polsku a Mad‘arsku se zcela definitivně dostávala k moci diktatura bolševického typu, Turecko muselo čelit nepolevujícímu tlaku ze strany SSSR a Řecko se zmítalo v občanské válce, ve které převahy nabývali komunisté.
V důsledku těchto událostí vystoupil prezident Truman v Kongresu s projevem, nazvaným později Trumanova doktrína ( 12. března 1947), ve kterém žádal zákonodárce o poskytnutí 400 milionů dolarů na pomoc oběma zemím, jejichž samostatnost a stabilita byly vážně ohroženi. Mínil tím samozřejmě Turecko a Řecko. Přestože  prezident  ve svém projevu nejmenoval Sovětský svaz jako hlavního protivníka americké politiky, prezidentovo vystoupení se spojencům zdálo příliš kritické až agresivní. O tři měsíce později si však tento upravený program s názvem Marshalův plán získal všeobecnou podporu. Bylo to přesně to, na co evropské země čekaly, aby mohla být nastartována jejich ekonomika.  Plán byl vytvořen v duchu politiky „ bez SSSR nikoli však proti němu“. Tím byla do značné míry otevřena cesta pro sovětské satelity. Jak ale víme, Sovětský svaz účast na Marshallově plánu zamítl společně s ním byli nuceni odmítnout i Finsko, Polsko, Československo, Maďarsko, Jugoslávie, Albánie, Bulharsko a Rumunsko. Jediným satelitem, který se k Plánu připojil bylo Rakousko. Tímto aktem se tedy Evropa definitivně rozdělila na Východ a Západ.

Obyvatelstvo všech zemí zdecimované válkou toužebně očekávalo rozkaz demilitarizace. Spojené státy prožívající euforii z vynalezení atomové zbraně, která se zdála byt absolutní prováděly skutečnou demilitarizaci. Rok od roku se snižoval nejen počet válčících vojáků, ale i výdaje na obranu. A pro doposud válčící vojáky byla připravena řada výhod, půjček a stipendií…
Na druhé straně  Sovětský svaz přistupoval k přechodu svých ozbrojených sil na mírovou strukturu naprosto odlišně. Přestože velká část evropského Ruska byla zničena, bylo rozhodnuto, že bude ponechána značná část mužů ve vojenské službě. Území obsazená Rudou armádou byla často vydána na milost a nemilost sovětským velitelům, kteří často nerozlišovali, zda jsou na území bývalého protivníka či spojence. ( Nutno poznamenat, že pouze československé diplomacii se podařilo dosáhnou už roku 1945 odsunu sovětských vojsk, hlavně kvůli tomu, že se jednalo o reciproční stažení všech jednotek amerických i sovětských).
Právě v tomto období vzniká rozdílný přístup k vývoji armádní infrastruktury, který byl v následujících letech stále více posilován: na straně Západu požadavek nejvyšší kvality a pokud možno co nenižších početních stavů a na straně Východu přeceňování kvantity v duchu marx-leninismu, že „kvantita se na určité úrovni mění vždy v kvalitu.“

Únorový komunistický převrat v Československu, hrozba komunistických  voleb v Itálii a přílišná angažovanost Moskvy ve vztahu k Norsku donutili demokratickou Evropu  najít si cestu k vlastní bezpečnosti stejným způsobem, jakým si doposud hledala cesty ke svému hospodářskému zotavení. Dne 17. března 1948 byly tedy Bruselskou smlouvou položeny základy multilaterální regionálního bezpečnostního paktu uzavřeného na dobu 50 let s názvem Západní unie. Její členové VB, Francie, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko se zavázali v případě ozbrojeného konfliktu poskytnou vzájemnou pomoc. Unie měla mít i svou ekonomickou základnu a měla být otevřena do budoucna dalším zemím.
Její členové si však uvědomovali, že realizace jejich projektů je závislá na spolupráci se Spojenými státy. A tak 22. března začalo tajné vyjednávání o možné spolupráci s USA, jehož se zúčastnilo USA, Kanada a  VB. Francouzská vláda přizvána nebyla z důvodu přílišného vlivu komunistů ve francouzské politice. V žádném případě to však neznamenalo vyloučení Francie z úvah o budoucí spolupráci. Výsledkem jednání bylo rozhodnutí o vzniku nového „kolektivního obranného uskupení v oblasti severního Atlantiku“.  Přičemž se počítalo se zapojením Nejen USA a zemí Západní unie, ale také Kanady, Švédska, Norska, Dánska, Irska, Itálie a Portugalska.
Bylo zřetelné, že SSSR za tři roky od konce války ztratil poslední zbytky své popularity z období druhé světové války. Odmítnutím Marshallova plánu, sovětizace východní a střední Evropy, obstrukce blokující činnost OSN a v neposlední řadě odhalení rozsáhlé špionážní sítě, kterou si sovětské rozvědky vybudovaly v průběhu války  v Severní Americe, to vše měnilo obraz SSSR z problémové spojence na nebezpečného protivníka.
Těsně před tím, než zástupci zemí Západní unie, Kanady a USA zasedli k jednacímu stolu (6. července 1948 ve Washingtonu) zahájil Stalin (24. června) blokádu komunikací mezi západními okupačními pásmy v Německu a Berlíně. Tuto tzv. Berlínskou blokádu nebylo možno vysvětlit jinak něž jako pokus vytlačit západní spojence z Berlína bez ohledu na nějaké smlouvy. Spojenci reagovali leteckým mostem do západního Berlína, což byla zásobovací akce pro západoberlínské obyvatelstvo, která trvala téměř rok, do května 1949, kdy ji Stalin odvolal.

Na podzim roku 1948 se podařilo dospět ke shodě o budoucím charakteru nového západního uskupení. Kromě jiného byl definitivně určen název . „severoatlantická aliance“, jehož autorem byl nizozemský ministr zahraničí Eelco van Kleffens.
Ministři zahraničí dvanácti zemí (seřazeni podle anglické abecedy) slavnostně podepsali dokument  Severoatlantické smlouvy dne 4. dubna 1949 ve Washingtonu.
Prezident spojených států při té příležitosti vyjádřil památnou větu:
„ Je to jednoduchý dokument, ale kdyby existoval v roce 1914 a v roce 1939 a kdyby jej tehdy podporovaly státy, jež jsou zde dnes zastoupeny, věřím, že by zabránil aktům agrese, které vedly ke dvěma světovým válkám.“
Po podpisu Severoatlantické smlouvy následovala její ratifikace. Největší souboj o smlouvu proběhl v italském parlamentu, kde byl vystaven silné kritice početných komunistických poslanců. Přesto se zdařilo, a tak 24. srpna 1949 vstoupila Severoatlantická smlouva v platnost.

 

Klíčová slova - NATO

NATO, politologie, Severoatlantická aliance, Severoatlantická smlouva, Charta OSN

 

Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde