MOŽNÝ, I. Proč tak snadno

Základní informace - MOŽNÝ, I. Proč tak snadno

Název práce: MOŽNÝ, I. Proč tak snadno

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

 

MOŽNÝ, I. Proč tak snadno

Autor knihu věnoval Josefu Škvoreckému, autorovi Zbabělců, s úctou.

    Předmluva k prvnímu vydání: autor zvolil formu eseje, zde vysvětluje, jaké ho k tomu vedly důvody (uplatnění intuice a intelektuální hravosti). Autor připouští, že touto prací riskuje omyl, ale dodává, že „nejhorším nepřítelem dobrého vysvětlení není špatné vysvětlení, ale absence jakéhokoliv alternativníhoo vysvětlení.“

    Předmluva k druhému vydání: v ní autor provádí reedici deset let staré sociologické aktuality. Za nejvýznamnější pro společenskou přestavbu považuje heslo: Důvěřuj sobě. Bez důvěry se nedočkáme společnosti, pokroku … (názor sdílí společně s Francisem Fukuyamou – autorem pojednání nazvaného „Konec historie“ a P. Sztopkem, jenž publikoval práci “Důvěra“).

    Důvěru lze podle autora budovat jen tak, že ji nabídneme. Klíč k pochopení leží v sepětí individualismu s odpovědností, v jejich ztotožnění. Toto pojetí vychází z Durkheima, ten pak vychází z Kanta a Rosseaua. Tento princip je stejně tak přítomen v Deklaraci lidských práv. Durkheimovo pojetí individualismu je především o odpovědnosti za kvalitu vlastního života, za kvalitu společnosti. Člověk je svázán s morální realitou, se sociálním faktem, skrze něž vnímá svět, a cítí se povinen jednat. Takto pojatý individualismus je rozdílný od našeho individualismu porevolučního. Naši předkové se museli k občanské emancipaci dopracovat. Nyní (tzn. sametovou revolucí) přišel český národ ke svobodě jako slepý k houslím.

    Česká společnost se otevřela zpět civilizaci, ze které vzešla, v době, kdy sama tato civilizace prochází obtížným obdobím. Morální realita jako fakt ztrácí na své jednoznačnosti, a tím i na váze – už nefunguje jako praktický regulativ jednání. Západní civilizace také čelí tlaku imigrace, která pomalu nabývá rozměru stěhování národů. Imigrantství je mimo jiné způsobeno demografickým vakuem u nás. České země se rovněž tak k této prosté míře reprodukce připojily, ač zdaleka ne v bohatství a produktivitě práce. Klanová etika imigrovaných etnik hledá těžce oporu pro asimilaci do nových podmínek. Stejně tak my si přenášíme etiku klanové společnosti do kapitalismu. Západ je ostražitý k tomu, aby se nám otevřel. Násobí tak potíže, kterých má už tak dost. Západní civilizace má ale jednu kritickou výhodu: odpovědné elity. Mnohé země se vynořovaly z chaosu a rozvratu stejně jako my. Selhání je však v západní civilizaci nahlíženo jako výpadek z normy, ne jako chování očekávané, protože je v kraji obvyklé. U nás ovšem ale nejde o absenci kulturních a morálních norem – tyto normy jsou nepřiměřené vzhledem k novému nároku na složitou a sofistikovanou společenskou dělbu práce.

    Očekáváme–li demokracii, nemůžeme očekávat nic jiného, než to, že demokracie není o nic lepší než její občané. Demokracie není bez chyb a nepřipravuje vše hned. Co jsme před deseti lety nevěděli (myšleno v roce 1989), byla míra nedokonalosti západní otevřené společnosti. O výhodách jsme naopak věděli dost. Ze socialismu jsme vyklouzli tak snadno, protože kapitalismus byl pro nás připraven už v něm.

„Snad nás nebude muset Mojžíš vodit 40 let po poušti, aby do zaslíbené země otevřené společnoti přivedl jen ty, kteří už v sobě nenesou pečeť otroctví.“(str.18).

PROČ TAK POZDĚ?

    Proč u nás tak dlouho trvalo, než jsme se rozhodli pro změnu? Když disent v roce 1989 organizoval neoficiální oslavy založení naší republiky 28. 10. 1918, počítal s tím, že vytvoří prostor pro vyjádření masové nespokojenosti – v očekáváních se však zklamal.  Protestovalo v celé zemi asi jen 27 000 lidí. Za této situace začala státní bezpečnost organizovat převrat sama. Ve východním Německu byly v ulicích statisíce, u nás nikdo. O týden později se však situace rapidně změnila – i u nás náhle byla náměstí plná – nejprve Letenská pláň, posléze se přidala malá města, a státní bezpečnosti se vymkla situace z rukou. Novou politickou realitu připravovalo nespočet nezřetelných sociálních pohybů.

    Autor na str. 33 vkládá do textu vlastní stať z jara 1989 (tehdy ji ještě nesměl publikovat), nazvanou: „Čertovo kopýtko funkční analýzy rodiny“. (Ivo Možný je sociolog zabývající se právě rodinou, proto i podtitul této publikace zní – některé rodinné důvody revoluce).    Zejména ve třetí části pojednává o rodině a jejím významu v dobách revolucí. Autor tvrdí, že každá revoluce je nepřátelská vůči rodině, protože ta odčerpává síly a rozptyluje pozornost od revolučního zápasu. Je tedy konkurenční loajalitou. Také po marxistické revoluci se setkáváme se snahou rozbít starou strukturu rodinných sítí. V první fázi se rodina asimilovala s novými poměry, za což jí byly slibovány výhody (např. otcům pevné zaměstnání, ženám ekonomická nezávislost...). Docházelo tak k reinterpretace rodiny prostřednictvím agitace a propagandy. Na co však věda nemá monopol je sociální teorie. Každý laik má schopnost vysvětlit si své společenské chování, své postavení, funkci institucí...

Stále častěji se proto objevují otázky typu: k čemu je stát naší rodině? Některé sliby ze strany státu nebyly plněny (špatná bytová situace, nízká úroveň služeb ve školství, zdravotnictví...). Navíc zákon kladl přímé limity rodinnému podnikání. Zisky rodiny mohly být pouze bezpeněžní (tzn. poskytování protislužeb, obstarávání nedostatkového zboží), peněžní pak jen v případě šizení, předražování, rozkrádání, úplatků. Běžná česká rodina se orientovala na prosazení zájmů svých členů. Základním problémem byla absence alternativy.

Disidenty sem nebudeme počítat, protože obyčejný člověk k nim jevil jistou nedůvěru – pro jejich idealismus (ideály, které selžou, nemohou být dále vodítkem), pro to, že obyčejnému člověku rozbíjí tradiční svět. Lidé uznávali a respektovali jejich inteligenci. Disidenti mají svou pravdu – byla to ale také pravda lidí?? Ivo Možný poukazuje také na jistou pokoru obyčejného člověka, neboť „on na to nemá být disidentem“, bojí se opustit pohodlný život a konzum. Obyčejný člověk si bránil svůj morální svět demonstrací loajality k režimu, tento každodenní rituál podstupoval jen proto, aby zachránil svůj malý svět. Týká se to také kategorie morálky pravdy a morálky zodpovědnosti. (např. lékaři skládali zkoušky z marxistických teorií, ale měli zodpovědnost za to, že pacienti nepřijdou o jejich kompetenci k dobrému chirurgickému zákroku. Pro tuto kompetenci byli ochotní podstoupit tato školení a zkoušky). Svět disidentů se navíc jevil jako svět „panských“ lidí. Disidentské kruhy měly výlučnost daleko většího sociálního a kulturního kapitálu (tento termín převzal autor spolu s řadou teorií od Bourdieaua).

Disidenti se proti tomuto zařazování bránili – ustaven tzv. „Výbor pro ochranu nespravedlivě stíhaných“, kde cílevědomě rozbíjeli výlučnost postavení známých disidentů, ujímaje se schválně těch neznámých. Komunisté tento výbor nenáviděli více než Chartu.

Problémem také bylo srovnávání sociálních kapitálů obyčejného člověka a disidenta. Sociálním kapitálem rozumějme síť známostí a kontaktů – u obyčejného člověka to byla standardní síť české rodiny – síť klanu. Disidenti měli spojení za hranice obce, kde moc klanů končila.

    Další sociologicky nepřehlédnutelná lidská vlastnost je závist – zde ve smyslu otázky – jak je to vlastně se statky disidentů?? Režim důsledně budoval image české disidence – viz Havel milionář, Kohoutův byt, Renault z Tuzexu …). Na tomto místě uvádím vhodnou definici autora: „Spolu s Paretem můžeme říci, že disidentské hnutí tvořilo kontra – elitu s poměrně úzkou a nezřetelnou sociální základnou.“ (str. 58).

Disidenty spojoval negativní program odmítání stávajícího pořádku, spojovala je základní koncepce občanské společnosti. Jak ale jednou, až to bude možné, budou reagovat na fakt sociální a ekonomické nerovnosti? V tomto nebyly jednoznačně formulovány cíle disidentských kruhů. Jak to bude s majetkem? Disidenti bojovali za lidská práva – otázka majetku se jevila přízemní. Uvědomovali si také, že právě tohle je rozděluje. Řádově vyšší bylo svrhnout stávající režim a vytvořit normální politický prostor. Populace dlouho váhala, než se k nim jednoznačně přidala.

JAK TO, ŽE TAK HLADCE!

    Jaké byly naše historické a politické pozice v roce 1989? Charakteristický byl kolaps celého systému posttotalitních společností. Zhroutila se sovětská moc, jež zevnějšku podepírala režim s nulovou legitimitou; vliv měl sociální a politický vývoj v Polsku a Maďarsku; NDR přešla ke kapitalismu; ekonomická situace byla zoufalá.

    Autor se na tomto místě knihy opět vrací k rodině a k síle jí hýbající, jež má hluboké kořeny. Jednoduchá odpověď autora zní: Systém už nevyhovoval nikomu, ani opozici, ani těm, proti nimž opozice stála.

    Bourdieu zavádí dva nové pojmy, co se týče teorie moci. Je to kulturní a sociální kapitál. Zdrojem kulturního kapitálu je dovednost, schopnost, moc, potence zacházet s informacemi, hlavně s těmi, jež jsou obsahen symbolů. Sociální kapitál je schopnost vytvářet přediva sociálních sítí, chápat je a využívat ku prospěchu tím, že v nich posouvám sebe a své blízké do strategické pozice.

     Co tedy vedlo k nespokojenosti běžnou českou rodinu??? Co jí nevyhovovalo??? Stratifikace společnosti na základě moci a majetkového vlastnictví překvapivě nehrála zásadní roli. Sociologická konstrukce obyčejného člověka, sestavená na základě zdravého rozumu navzdory dominující ideologii strany formovala běžného obyvatele ČR následujícím způsobem - nevadilo mu rozdělení společnosti na ty dole a na ty nahoře, zdravý rozum se realitám žitého světa nesnaží vzdorovat, ale adaptovat se na ně.

    Makroekonomické obtíže se promítly do mikroekonomiky a tím do hospodaření obyčejné české rodiny dlouhodobým plíživým úpadkem trhu. Člověk sháněl to, co potřeboval stále zoufaleji. Dají se popsat tři úrovně distribuce:

1)    Právo prvního výběru – ještě než zboží přišlo do distribuční sítě – příslušníci nomenklatur a pracovníci aparátu si rozdělovali nejlepší zboží.
2)    Zbytky z prvního trhu – měly jít na pult, ale pracovníci distribučních sítí – ředitelé skladů
a meziskladů – prodávali ze svých přebytků a realizovaly též výměny a obchody mezi sebou.
3)    To, co zbylo, šlo do regálů. Oficiálně existující a jediný viditelný trh.

K získání zboží přestávaly stačit peníze.  (Autor tvrdí, že tu vždycky byla, je a bude společnost tržních vztahů. Žádná jiná než tržní společnost neexistuje, to pouze popírá čas od času některá společnost.) Na každé směně měl stále větší podíl sociální kapitál – to vše vedlo ke způsobu hospodaření velmi nákladnému na čas a energii. Situace na trhu se stávala neprůhlednou a nepochopitelnou. Rodiny s přísně omezenými zdroji měly problém vyjít. Zastavme se nyní u meritu tohoto problému a jeho teoretické základny. Bourdieu uvádí do sociologie způsob myšlení, které osvětluje funkční obtíže takového hospodaření. To je hlavní problém všech posttotalitních států.

     Bourdieu se opírá o poznatky primitivních společenství (uvádí příklad kulturní antropologie kmene Kabylů, tj. primitivního kmene v zapadlých polopouštních oblastech), kde peníze nehrají roli, stát je slabý, zákony platí jak pro koho, všechny transakce nemají platnou smlouvu. Právo a nezávislý soud neexistuje. Sociální postavení nezávisí ani na majetku, ani na kompetenci, ale na sociálním a symbolickém kapitálu. Ekonomickou transakcí není prodej, ale dar, který je nutno chápat jako vnější sociální prezentaci toho, co je směna. Nevedou se právní záznamy, ale funguje paměť a angažovanost účastníků. ( Autor pro názornost srovnává se situací u nás na vesnici – zabijačky – žádné účetnictví, žádné peníze, jitrnice darem – ty mně, já tobě). Celý systém funguje, vyrovnávají se přebytky i nedostatky - jedná se o tzv archaickou ekonomiku. Funguje nejen na trhu zboží, ale také na trhu práce.

V archaických ekonomikách hraje klíčovou úlohu redistribuce zdrojů. Instituce daru je  základním mechanismem v překonání rozporu mezi nelegitimitou zisku a sociální strukturou založenou na velké nerovnosti; zakrývá pravý stav věcí, aby ho umožnila. K reprodukci etablovaných vztahů se vynakládá příliš mnoho a stejně tak  je tato ekonomika hlavně neprůhledná. Převedeme–li vše na totalitu, jedná se o ekonomiku deklarované dobré vůle (já pomůžu zaměstnat syna v podniku, on mi pak pomůže dostat dceru na školu).

    Druhý charakteristický rys socialistického světa: zisk má špatné jméno. Deklarovaným vůdčím principem se stává nezištnost. U Kabylů je to pochopitelné: zdroje jsou omezené a společnost naráží na její limity denně. Proto zde existuje vysoká míra solidarity a altruismu. V žádné složitější společnosti však tento princip reálně nefunguje. Je postaven na nerovnoměrném rozdělení moci: ti, co mají málo, dělají vše proto, aby to tak nezůstalo, ti, co mají více, chtějí, aby to tak zůstalo – všichni tak usilují o zisk.

    S tím souvisí také ritualizace každodenního života, která Bourdieaua fascinovala nejvíce, má totiž hlubokou racionalitu, plní sociální funkci, kdy cílem je reprodukce etablovaných sociálních vztahů. Institucionalizovaná  ritualizace vytváří symbolický kapitál – ten se jeví jako míra prestiže, v ekonomice daru se prezentuje nikoli jako kapitál ekonomický. Právě prestiž garantuje všechny ekonomické transakce (plní tak funkci sociální a i ekonomickou).    

Zbývá najít odpověď na otázku - proč tedy lidé, žijící v dlouhodobém příměří se socialismem, nakonec vyšli na náměstí?

1)    jednak to byly již zmíněné důvody ekonomické;
2)    další důvod můžeme najít v rovině symbolické, nehmotné povahy. Celá populace měla dost ritualizací každodennosti (např. zdobení výloh, hesla na veřejných budovách, VUML – večerní univerzita marxismu – leninismu, IPV – ideově politická vzdělávání, PŠM – politické školení mužstva, MLP – marxisticko – leninská příprava) a povinného slavení svátků (pozn. příležitostí, kdy se u toho mohli lidé najíst a napít ubývalo – lidé byli ti „dolní aktéři hry“, kteří  z toho měli pouze jen tuto občasnou příležitost zadarmo se najíst a napít. To vše pod heslem: Co musíš, jako bys rád. Strana na rituálech trvala, protože byla zajatcem svého systému. Rituály se ovšem stávaly prázdnými, hloupými a pokořujícími - viz řemesla – výrobní porady, pracovní porady, sestavování plánů, plnění plánů, ukazatele plánů, zápisy, komise, kontroly usnesení...
    
Autor také popisuje exaltovaný pojem komunistické cti . Čest je symbolický kapitál na bázi legitimity a moci, a je třeba ji bedlivě bránit. Proto se nesmějí říkat politické vtipy poškozující čest, proto nesmí písničkáři zpívat písně o velkých věcech v malých sálech, proto nesmí dramaturgové režim poškozovat svými hrami a esejemi.

    Význam výše uvedených faktorů směřoval k jedinému možnému vyústění: „ritualizované každodenní sebeponižování poddaných, jímž demonstrovali svou mobilizovatelnost, a jímž byly symbolicky potvrzovány etablované sociální vztahy, se vyžil.“ (str. 80). Lidem chyběla svoboda, která by zlegitimnila jejich status. Chyběla i bohatým milionářům u nás, kteří by takového majetku v jiných podmínkách tak lehce jako tady nenabyli. Vyplývá to z jejich ambivalentního postavení – na jedné straně boháč, na druhé straně se krčí a musí uplácet všechny okolo.

    Na změně systému však – dle autora - nakonec měli zájem i ti nahoře, majitelé klíčů – tedy ti, kteří měli výhradní, i když kolektivní dispoziční pravomoc nad velkými státními majetky (tj. předmět pozdější velké privatizace; malá privatizace cílila na podnikání a žití malé obyčejné rodiny.) Objevuje se tu faktor třídní dichotomie empiricky opřené o ukazatel, kterým je evidence v nomenklatuře. Proto je pro sociology velmi negativní ztráta nomenklaturních kartoték. Poznámka autora: VFR si přála nejprve šlechta, které už současný stav zoufale nevyhovoval – jen se jí to potom vymklo z rukou.

    Postupně slábl též význam donucovací moci - rostla nespokojenost „malých“ a množily se rozpaky „velkých“, nároky na moc se stupňovaly a limity donucovací moci se jevily jako kritické. Pro sovětskou moc bylo nejdůležitější dosažení homogenity systému, ale říše ovládaná moskevským centrem byla příliš velká (Ulánbátár – Praha; Tallin - Tbilisi). Někde představovala plánovaná ekonomika a centrální řízení pozitivní modernizační akt – např. v oblastech s primitivním trhem a omezenou gramotností, jinde však znamenala jednoznačný regres (střední Evropa s již konstituovanými systémy moderních států a ekonomik). Racionalita ovladatelnosti měla přednost před racionalitou produktivity. To vše vedlo k oživení tradičních a lokálních systémů, jež měly podobu klanů, často rodinných. Do moderní ekonomiky byla vtažena ekonomika archaická – a vznikl nepřirozený „amalgám“ (termín autora, str. 86). Z archaické ekonomiky převzal sociální tabuizaci zisku a zamlžil vztahy dominance, vykořisťování a sociální nerovnosti. Důsledkem bylo mimo jiné prostoupení a nakonec přetavení už vzájemně emancipovaných sfér ekonomiky, správy, politiky a ideologie v jediný celek.

    Postupně ztratil komunistický stát de facto všechnu svou vlastní nezávislou sílu, již má v moderních společnostech, a stal se poze fasádou či instrumenem skutečné moci, jež sídlila jinde. Vše řídila strana.

1) Strana intervenovala na všech úrovních přímo do rozhodování, aniž by se ohlížela na hierarchickou strukturu útvaru, ať už ve státní správě, či v řízení podniků.
2) Armádu a policii jako složky státního aparátu neřídila vláda, ale strana. Velitelská hierarchie se zodpovídala za každé své rozhodnutí stranickým instruktorům. Bylo a je obtížné rozhodnout, zda strana vládla vnitru, či vnitro straně. Ve skutečnosti byly totiž k nerozeznání prostoupeny. Stejně tak celý zbytek státní správy a zestátněné ekonomiky. Všichni „šéfové“ byli ve straně, a ta „pro ně fungovala jako klub bossů“ (str. 91). Sociálně významné je to, že všechny složky sociálního života byly funkčně unifikovány (donucovací systém pomáhal plnit plán ekonomice, vzdělávací systém zajišťoval i sklizeň brambor...). Autonomní sféry relativně neexistovaly.

    Každé následující generaci vyhovoval tento systém méně a méně, stále výrazněji se vyjevovaly slabiny. Vyprázdnila se reálná moc státu a zredukovala se kriticky jeho sociální váha. Právo také ztratilo reálnou sociálně konstitutivní sílu. Výkon donucovací moci narážel rovněž na problémy. Nasazování síly proti politickým protivníkům bylo spojeno se skandalizací oponenta (viz např. Chartisté). Obdobně popisuje Bourdieu u Kabylů tento proces jako transmutaci egoistických, soukromých, partikulárních zájmů, kdo si snaží přivlastnit privátní způsob nazírání je v řečtině idiot, v kabylštině obdobně amhbul (odkaz autora na str. 96). V ekonomické sféře se naše situace podobala nejvíce kabylské společnosti. V obou společnostech byla instituce zisku tabuizována. Ekonomické subjekty stejně jako Kabylové předstíraly, že snaha obohatit se je jim cizí. Podobný je i hluboký pokles smluvních garancí ekonomických transakcí, spojený s poklesem váhy instituce práva státu, změna podílu ekonomického a mimoekonomického donucení, spojená s relativizací moci peněz.

    Původně společenské uspořádání předpokládalo obětování úspěchu jednotlivců úspěchu společnému s cílem dosáhnout výsledeku – zvyšování úrovně. Neexistovala ovšem totožnost zájmů, které by se sčítaly. Existovala naopak výlučnost zájmů, exkluze. Báze společného prospěchu se však zjevně a krok za krokem zužovala. Po vyloučených kapitalistech byly vyloučeny i jejich děti atd... Skončil čas náborů do strany ČSM, už neplatilo, že každý se může přidat, naopak – zavládl koloběh prověrek a čistek. Tato exkluze pokračovala tak dlouho, až se zvrátila v paradox.. Postupně vylučovala malé skupiny nepřátel, až zbylo tak málo přátel, že se režim ocitl v situaci obležení. Idea společného zanikla tím, že vyvstala nová třídní bariéra, a dále tím, že byla téměř beze zbytku vyčerpána vzájemná důvěra, bez níž je dosahování společného prospěchu na úkor prospěchu jednotlivce absurdní. Důvěřovat bylo možné jen v okruhu vlastní rodiny. Rodinné důvody stály v pozadí společenské změny: vzájemná nedůvěra je nejlepší nástroj atomizace mas – tím totalitní systémy dosáhnou žádoucí manipulovatelnosti.

S poklesem důvěry u nás se zužoval okruh těch, na něž se vztahoval princip společného prospěchu. Masovým vylučováním se strana zmenšila, ale její členové si pak mohli více důvěřovat – zpočátku. Opět vyvstávalo zdravé jádro a marginalizovaní členové na okraji. Systém pomalu přestával plnit základní funkci nepostihnutelného vykořisťování, protože maximalizace vlastního prospěchu vycházela zřetelně najevo ze zužujících se kruhů. Handlování o pozice, moc a zisk v oblasti velkého kapitálu je daleko neprůhlednější než v prostoru drobného podnikání. Pro zastírání pravého stavu se užívalo bezpeněžní povahy vlastnických vztahů (velké majetky se nedaly koupit ani prodat, ač se daly získat a ztratit) a totální dominace veřejného sémantického prostoru, jež využívala falešné konceptualizace k téměř naprostému zneprůhlednění sociálních mechanismů donucení, dominance a vykořisťování. Člověk jasně viděl, že je vykořisťován.  

Zákony si příslušnící politické elity sami vytvářeli a sami na ně dohlíželi. Mohli však užívat jen systémově legitimní prostředky a zákony také musely odpovídat systému – tudíž to byli zajatci systému a dostávali se stále častěji do rozporu s ním, rostla jejich pochybnost o něm. Uvnitř narůstaly konfliktní zájmy. Rozšiřovala se skupina těch, kteří hlásali nezbytnost principální změny systému dominance. Strana si totiž svými prověrkami vybírala především lidi  bez samostatného myšlení, bez aspirací, bez tvůrčího myšlení, tedy bez možnosti vytvořit zradu. „Tito opatrní a hloupí lidé vybírali si za své podřízené na nižší místa podle stejné zásady lidi ještě hloupější, než byli sami. Rostly pyramidy blbosti.“ (str. 106).   

Až do konce šedesátých let jsme měli úroveň srovnatelnou s Rakouskem či Finskem. Prověrky sedmdesátých let však způsobily, že se ke slovu dostal až ten nižší intelektuální výběr, což vedlo k propadu. Závislost na světovém hospodářsvtí je však neodvolatelná, stejně jako není možné udržet nepohodlné myšlenky za hranicemi státu. Tak se od šedesátých let zase dvacet let opakoval starý proces.

    Na konci osmdesátých let se vládnoucí třída ocitla v rozporu: zvnějšku to byla populace, které už neměla co nabídnout. Mnozí považovali moc za cizí naší kultuře, barbarskou, násilnou. Velký podíl těch, které strana považovala za svou nejvěrnější armádu, byl už na konci osmdesátých let vnitřně připraven zradit starý systém. Podnět vzešel nejprve z řad umělců, kteří vypovídali nomenklatuře poslušnost. Změny probíhaly plíživě, navíc v atmosféře již zmiňované nedůvěry, tedy bez artikulace. Demontáž starého režimu spočívala v tom, že uvnitř straně věrných stoupala hladina nevíry. Pro posouzení devalvace věrnosti starému systému slouží nejlépe Marxův koncept třídního zájmu, rozdíl spočívá jen v tom, že jednou mluvíme o třídě o sobě a podruhé o třídě pro sebe. Objektivní zájem podstatné části nové třídy spočíval ve snaze převést to, co dosud nashromáždila, do modernějšího, ekonomicky a sociálně efektivnějšího systému.

Elita establishmentu potřebovala (ač šlo mnohdy o riskantní, leč nevyhnutelné operace):

1)    zbavit se závislosti na sociálním kapitálu a převést svá aktiva v kapitál ekonomický. Sociální kapitál je totiž kontextuálně vázán, peníze jsou kontext (špinavé známosti nelze uložit v bance a pak je využívat, špinavé peníze ano. Navíc by trh zabilo, kdyby se při každé platbě měl prokazovat původ peněz - str. 112).
2)    obnovit instituci soukromého vlastnictví – i ve sféře velkého vlastnictví došlo ke skryté  reprivatizaci a k rozpadu korporálního užitku na užitek jednotlivých klanů a rodin. Vládnoucí oligarchie však potřebovala zprůhlednit vlastnické vztahy tak, aby byly kontrolovatelné.
3)    sféry ekonomie, správy, politiky a donucování učinit nezávislé a garantovat legitimizované vlastnické vztahy.
4)    změnit způsob ovládání přesunem ze symbolické dominance na jemnou dominanci ekonomickou. Využít se měla ziskuchtivost jako motor ekonomického růstu.
5)    zekonomičtění výkonu moci – zbavit se ohromných aparátů státní policie a propagandy. Ti sice moc drželi v sedle, zároveň ji ale kompromitovali.
6)    znovu opatřit dominanci leskem, který jí dodává objektivizace sociálního kapitálu v moderních institucích. Mnozí z mocných platili za své postavení ztrátou důstojnosti.
7)    dosáhnout samoreprodukovatelnosti systému - „zde není možný žádný mezistav, stejně jako nejde být částečně těhotná“.

„Když teď máme, co jsme chtěli, vypadá to zatraceně jinak, než jak jsme si to představovali. Všichni se dočkali něčeho jiného, než co původně zamýšleli“ (str. 120).

Nemůžeme ale očekávat, že po pádu režimu vyměníme všechny, kdo  se na něm podíleli, nebo mít plebejskou představu „nás – lid- ne, ale ty druhé ano“. Elita staré správní moci  s použitím svého kulturního kapitálu a sociálního kapitálu projde soutěskou sociální změny v podstatném podílu svého osazenstva. Uvolnil se ale prostor pro talentované a schopné lidi. Otevírá se boj o restrukci a redukci státní správy. Zdlouhavá bude cesta v ekonomice  k výměně lidí i k systémovým změnám velkého vlastnictví. Konečný výsledek je garantován nejen osobními výměnami, ale systémovou změnou. Nakonec pohlédneme do tváře skutečnosti, že nešlo o společenskou změnu, ale šlo o změnu, která zproduktivní, zkultivuje a postupně vytvoří politický i ekonomický prostor pro vyšší úroveň lidské důstojnosti.

Dahrendorf říká: „V praktickém životě je obtížné uvažovat o jakémkoliv sdružení lidí  bez prvku dominance. Kde je společnost, tam je moc.“ (str. 122). Lidé bez prvku dominance jsou lidé v okamžicích revolučních rozmachů, to jsou ale neobyčejné dny, jež mají krátké trvání. Stejně tak nevymeteme na smetiště dějin všechny ty, kteří nám pili krev. Označkovat a držet pod dohledem můžeme snad pár tisíc lidí, ale to nás zatlačuje zpět do systému. Na věci to navíc nic nemění. “Revoluční změna spočívá v tom, že v zájmu své dominance nemůže už mne donutit, abych ze sebe dělal blba ve VUMLu a nemůže na mne s pendrekem, když mi nebude po chuti jeho sýr.“ (str. 125)

A CO DÁL?

    Autor si klade otázku: „Kdo to tedy byl na těch přeplněných náměstích?“ (str.124) Někteří tam byli služebně, někteří s iluzemi, že to pak nějak uřídí, někdo měl více strachu než naděje - čím blíže k základu sociální pyramidy, tím více převažovala naděje. Ekonomie dobré vůle se stávala nepřehlednou, začala nepříjemně svazovat. Na náměstích se tedy nesešel „lid“, ale drobní, a zdaleka nejen drobní vlastníci. Podíleli jsme se na revoluci, která už jednou proběhla. Jednalo se o „tiše realizovanou utopii bezpeněžní dominance v kontextu moderní společnosti, jež vyčerpala své možnosti, a nakonec přiznala svou slabost.“(str. 126).

Společnost v r. 1989 stála před změnami, jejichž hloubku si stěží dovedla představit. Revoluce nedokáže odstranit staré iluze, aniž by je nahradila iluzemi novými. Revoluční radikalismus neumí než obracet černé v bílé a naopak. Šlo především o bankrot sociální, ne ekonomický, i když hmotná chudoba je na první pohled to, co nás dělí od Západu.. Naše bilance je ale především nevyrovnaná v úrovni sociálního kapitálu. Iluze o postradatelnosti sociálního kapitálu je špatná.

Náš deficit důvěry má několik úrovní: první je už deficit sebedůvěry – nyní můžeme to, co dříve možné nebylo a kdy se říkalo „jen kdyby nebylo bolševika“.. a budíme se s noční můrou, že to neděláme. Rozhodující je ale deficit vzájemné důvěry. Třetí úroveň nedostatku důvěry představuje nedůvěra v úřady. Dále je to nedostatek pevné víry v novou podobu sociálních institucí.. Se vším pak souvisí nedůvěra ve vlastní budoucnost. Posledním deficitem je víra ve společnou akci. Je pro nás obtížná nerevoluční, trvalá, trpělivá součinnost.

Zbývá tedy vyslovit klíčovou myšlenku díla - nově nabytá svoboda nám pomůže pouze tehdy, pokud se zbavíme starých pověr.

 

Klíčová slova - MOŽNÝ, I. Proč tak snadno

komunismus, sociologie, I. Možný, kapitalismus. sametová revoluce

 

Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420 604 900 289

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde