Milan Kundera - Žert

Základní informace

Název práce: Milan Kundera - Žert

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2010

Poznámka: PRÁCE ZDARMA !


Milan Kundera - Žert

Žert je nevydařená hra v době, kdy se nemělo žertovat. Hra, která se Ludvíkovi vymkne z rukou a poznamená celý jeho život pocitem křivdy a touhou po pomstě. Nevinný žert, který znamená ztrátu všeho, o to bolestivější, že Ludvík nebyl žádný hrdina, který by se vzpěčoval režimu. Ačkoli určitým věcem úplně nevěřil, konformně se držel uprostřed proudu, zuřivě ho nepodporoval, ani ho nijak netoužil změnit. Těžko se vyrovnat s nespravedlností toho, čemu jsme věřili. Snad díky jeho nesmiřitelnosti nebo absurdity doby, procházel celým jeho životem přízrak žertu v mnohých obměnách. Zatrpkl a přestal lidem věřit. Na rozdíl od Kostky nedokázal překonat pocit křivdy a vymanit se z jeho zkreslujícího pohledu na svět.

„Po dlouhá léta mne nic netáhlo do mého rodiště; říkal jsem si, že jsem zlhostejněl, a zdálo se mi to přirozené. … Ale klamal jsem se: to, co jsem pojmenovával lhostejností, byla ve skutečnosti zášť.“ Už z prvních vět je celkem zřejmé, že Ludvík ani po patnácti letech nedokázal odpustit. I po tak dlouhé době v něm setkání s kdysi důvěrně známými místy vyvolá nepříjemný pocit, uštěpačný pohled, cynickou vzpomínku. Návrat v něm jen utvrzuje pocity vykořeněnosti a neukotvenosti, pramenící nejen ze vztahu k lidem všeobecně, ale i z křivdy, kterou na něm spáchal politický systém a uskutečnili ji jeho přátelé. Tři věty stačily, aby se Ludvíkův osud přehoupnul do cizích rukou a od té chvíle se jeho život odehrával ve znamení nesmyslné snahy o pomstu.

Šance se mu naskytne po té, co se seznámí s Helenou, manželkou svého bývalého spolužáka Pavla Zemánka, který měl hlavní podíl na jeho vyloučení ze školy a strany. Vytuší příležitost pomstít se mu skrze člověka, který by měl patřit mezi jeho nejbližší. Když si půjčuje od známého byt, prohodí mezi řečí: „Umožní mi to provést jednu krásnou destrukci.“ Ten mu na to odpoví: „Myslíte, že destrukce mohou být krásné?“ Rozhodně pro Ludvíka v tu chvíli ano, nesnažil se odpustit. Touha po pomstě natolik prostoupila jeho životem, že se jí nebyl ochoten vzdát. Stále se mu vracel obraz z jednání, kde se hlasovalo o jeho vyloučení ze strany a školy. Možná, že právě proto nebyl schopen navázat intimnější vztah. Všichni, kdo se k němu jen trochu přiblížili, byli podrobeni nemilosrdné a nespravedlivé zkoušce, ve které byli už předem odsouzeni k nezdaru. Všichni jsou pro něj potenciální nepřátelé. Vědomí, že by se ve stejné situaci pravděpodobně zachoval stejně, ho nijak nesmiřuje. Ludvík, po mnohých pokusech dohnat ztracené roky života, rezignoval. Věděl, že nemá cenu ztratit i druhou část života marným doháněním minulosti. Rozhodnul se neodpustit, protože by nenávist, která procházela napříč celým jeho životem, ztratila smysl a tím by ztratilo smysl vše, co prožil, o co se snažil a čemu věřil.

V mládí byl poměrně aktivní komunista, trochu cynický, trochu ironický, ale v podstatě s ideami komunismu souhlasil. Nebyl hloupý a měl svoji vlastní hlavu, jenže takový typ lidí žádný totalitní systém nepotřebuje a dřív nebo později se jich zbaví. A Ludvík jim takovou šanci nabídnul v podstatě sám. V té době miloval (pravděpodobně jako jednu z mála) dívku jménem Markéta, která oproti němu pevně věřila ve správnost ideologie a upřímně s ní souhlasila. Jednou jí Ludvík ze žárlivosti poslal na stranické školení ironický pohled, který zapříčinil dramatický obrat v jeho životě. Po vyloučení ze školy musel jít na vojnu, kde se dostal do oddílu „nepřátel státu“. Přesto stále věřil, že tam nepatří, že se někde stala chyba. Postupem času pochopil, že na něj není nahlíženo podle toho jaký je a co se skutečně stalo, ale podle hodnotícího posudku, který o něm vydali jiní. Ještě nějaký čas se snažil vzdorovat, než zcela přijal svou roli odpůrce režimu. Otázkou je, jestli by se odklonil od komunismu i v případě, že by jím nebyl zavržen. Po několika měsících vojny se setkal s Lucií, dívkou, která mu pomohla opustit uzavřený kruh odcizení a bezmocné lítosti a znovu začít existovat. Neprobudila v něm žádný hluboký cit, ale pomohla mu vymanit se z pocitu trvalé stagnace života. Byla neoddělitelná od situace, v níž se poznali, jako tatáž situace byla neoddělitelná od Lucie. Ludvík se Lucii nepokoušel ani příliš poznat, ani příliš pochopit. Považoval ji prostě za osobu, která má svůj význam v tom, že „tu pro něj je“. „Slova zpozdilá vám nevěřím já věřím mlčení/ je nad krásou je nade vším/ slavnost porozumění.“ Což se postupem času, když se náhodně dozvěděl o její minulosti, změnilo. V jejím životě neměla politická hesla a podobné otázky přílišný význam. Netoužila ovlivňovat, mít moc, to jí bylo cizí. Na rozdíl od Ludvíka se vyrovnávala se svojí křivdou mlčenlivostí a uzavřeností. Přesto i ona ji také nedokázala dlouho překonat.

Poté, co byl propuštěn z dolů (trochu to vypadá, jakoby práce v dolech továrnách, stavbách atd. byla nějakým očistným rituálem, po kterém se „provinilci“ mohou vrátit zpět do svých původních zaměstnání), dostudoval vysokou školu a získal práci ve vědeckém ústavu. Právě tam se seznámil s Helenou, která o něm přijela napsat reportáž. Konečně přichází vytoužený okamžik pomsty. Ludvík se ji rozhodne svést a tím ponížit Zemánka. Vědomě zahrne do své nenávisti dalšího, ale nevinného člověka. Helena je třetí výraznou ženskou postavou Kunderovy knihy. Tři vztahy, s Markétou, Lucií a Helenou, každý představuje něco jiného – lásku, únik či porozumění a pomstu. Paralelně stojí ještě vztah Vlasty a Jaroslava, který by mohl znázorňovat folklor pozbývající svého smyslu a Heleny a Pavla, jejichž manželství zpočátku harmonicky splývalo s dobou, symbolizující ideologii.

Helena nepovažovala svůj poměr s Ludvíkem jen za romantické dobrodružství, měla pocit, že po dlouhé době může milovat a být milována. Ludvíkovo osoba pro ni personifikovala její ideály a zásady, které podle svého názoru vyznávala. Chtěla nechat volně plynout jejich vztah, inspirovat se z momentálních nálad, bez definitivních rozhodnutí. Oproti tomu ostře kontrastuje Ludvíkův záměr, ve kterém byly předstírané city pouhým nástrojem pomsty. Nebránil se Helenině idealizaci a sám se do ní začal stylizovat. „Muž smí chtít po ženě cokoli, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v souladu se svými nejhlubšími sebeklamy.“ Helena, která nebyla schopná kritické sebereflexe ani realistického pohledu na okolní dění, bolestně zasahovala do osudů ostatních. Ve své falešné laskavosti se domnívala, že se jí jako jedné z mála podařilo uniknout z labyrintu spletitých mezilidských vztahů, sobeckých zájmů a bezvýznamných cílů. „Jako by nemohli pochopit, že já právě proto, že vím, co je to nešťastné manželství, já právě proto jsem přísná na jiné, ne z nenávisti k nim, ale z lásky, z lásky k lásce … jim chci pomoci.“ Ideologie prolnula celým jejím život. Nebyla snad přímo hloupá, ale nekomplikovaná a zkostnatělá, vážná, bez špetky humoru, zároveň s úsměvem „historického optimismu vítězné třídy“. Věci, které přesahovaly její chápání, byly pro ni přetvářkou. Chtěla věci jednoduché, obyčejné a přímé. Věci, u nichž si mohla být jistá, že se za nimi nic neskrývá (nebo je jednoduše neviděla). Myslím, že i to byl jeden z důvodů, proč měla tak silný vztah k lidové hudbě. Nejen, že jí připomínala její mládí, ale zároveň symbolizovala prostého a nekomplikovaného ducha národa. Bohužel to byla hudba okleštěná od všech tradic, náboženských motivů a jiných souvislostí, které se s režimem neslučovaly. Klamný návrat k pramenům byl jen zástěrkou pro nacionalismus, patetickým důkazem síly malého národa. Dalším faktem, který totalitním systémům vyhovuje, je kolektivnost a variabilita textů. Těžko lze ale dokázat, aby měl rituál vytržený z kontextu a bez minulosti nějaký obsah, smysl, poselství (například vítání občánků na radnici, které má nahradit křest). Hudba ztratila spontánnost a stala se vlasteneckou povinností - „socialistický obsah v národní formě“ – byl vytvořen současný folklor (?! trochu absurdní pojem), nové lidové písně… A právě kvůli této zprofanovanosti Ludvík odmítá zahrát příteli na svatbě. „Nemohl jsem vzít klarinet do ruky a cítil jsem, jak se mi všechno to folklorní vřískání z duše protiví, protiví, protiví…“ Přesto na konci příběhu, kdy se Ludvík rozhodne znovu si zahrát se svou bývalou cimbálovou kapelou, je to krok odpuštění, odpuštění Jaroslavovi.

Nakonec se Ludvíkovi zdánlivě podaří dosáhnout svého cíle a svést Helenu. Popis průběhu této scény patří, podle mého názoru, mezi jeden z nejvíc zahanbujících okamžiků. Fakt, že ji při souloži bil, nabyl trapných rozměrů tím, že jej Helena považovala za něco nového, originálního a vzrušujícího. Akt ponížení naprosto ztratil svůj význam a zbyl z něj jen oboustranný stud. Sebeodhalující láskyplná slova vycházející z úst čtyřicetileté ženy, spolu s pohledem na její povadlé tělo, musely v Ludvíkovi vyvolávat odpor a zahanbení. Ve chvíli, kdy se Ludvík dozvídá, že Helena se svým mužem dávno nežije, ztrácí veškerá jeho snaha význam. Pomsta vyzněla do prázdna, a co víc zbyla mu jen potupná vzpomínka na prázdný, ulepený kontakt s někým, koho nejen nemiloval, ale byl k němu navíc přitahován pouze tím, že pro něj symbolizoval křivdu a možnost se pomstít. Pravda zbavuje Ludvíka posledních věcí, které ho snad k Heleně mohly poutat, a zbývá nepříjemná obnaženost. Nikoho nepřemohl, pomstil se člověku, který měl být pouhým nástrojem (je pravda, že vnímat jakoukoli lidskou bytost jako nástroj, už samo o něčem vypovídá). Vše se převrátilo a on v tu chvíli pociťoval ponížení, které vyvrcholilo setkáním se Zemánkem. Ludvík čekal, že se mu snad bude chtít vyhnout nebo se omluvit, obě situace by byly přijatelnější než Zemánkovo pomíjení minulosti. To, co se mezi nimi stalo, čím Ludvík žil celý život, pro Zemánka ztratilo veškerý význam nebo snad nikdy žádný nemělo. Zemánek odchází jako vítěz a Ludvíkovi kromě pocitu ponížení a hanby zbývá ještě Helena, kterou nemiluje a ví, že jí bude muset zranit, přestože je nevinná. „Minulost, kterou jsem uhranut, kterou se snažím rozluštit, rozmotat, rozplést a která mi brání, abych žil, jak má žít člověk, totiž čelem vpřed.“ Tím, že se snažil vyrovnat s vlastní křivdou, začal sám křivdit.

Po Helenině nezdařeném pokusu o sebevraždu (paradoxně způsobené dalším studem) se octnul v situaci, kdy on sám někoho ponížil. Ponížil nespravedlivě, beze smyslu a přiměl dalšího člověka žít v pocitu křivdy a nespravedlnosti. Za vrchol potupy a ponížení považuji situaci (o které nejsem schopná psát), kdy se Helena snaží uniknout před Ludvíkem a Jindrou z latríny, s punčochami okolo kolen a vykasanou sukní. Ve skutečnosti si za to může, díky své teatrálnosti, trochu sama, ale myslím, že ani ona si nic takového nezasloužila. Předtím by mu možná dokázala odpustit, ale těžko říct, jestli bude někdy schopná si na toto vzpomenout, aniž by se otřásla studem a nenávistí.

Myslím, že Kunderův román je tak oceňován nejen díky látce, kterou zpracovává, ale i samotným formálním zpracováním. Věci uchopuje spíše podle jejich významu, kterého se jim dostává až v určitých souvislostech. Používá retrospektivu, děj posouvá monology i dialogy, myšlenkami či v mysli přehrávanými vzpomínkami jednotlivých postav. Mísí vzpomínky s realitou. Mluví v přítomnosti, mluví v přítomnosti o minulosti, mluví v minulosti, jakoby se právě odehrávala. Odvypráví část děje, za ni vloží paralelní příběh a poté se vrátí k prvnímu ději a popíše, co mu předcházelo. Jednou je příběh vyprávěn Helenou, jednou Ludvíkem, útržkovitě i různými Ludvíkovými přáteli. Charakterizuje je přímo i nepřímo, srovnává je. Nechá mluvit jednu postavu a až ze souvislostí lze vytušit o koho se jedná. Už od začátku je třeba dávat pozor na to, co daná osoba říká. Čtenář je vhozen do děje a musí se sám orientovat. Přesto je podle mého názoru prolínání časových rovin a vyprávění z pohledu více postav funkčnější. Příběh působí celistvějším a bližším dojmem. Všechno do sebe zapadá až v té chvíli, kdy knihu člověk dočte.

Klíčová slova

Kundera, Milan Kundera, Žert, Čtenářský deník, Literatura 20. století, Česká literatura, Román, Komunismus, Analýza textu


Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde