Krajinomalba

Krajinu každý z nás vnímá úplně jinak. Když se dva lidé budou koukat na jednu krajinu, každý v ní uvidí něco jiného, každého zaujme rozličná věc. Pro někoho bude výrazné nebe a mraky na něm, někoho jiného zaujmou stromy, louka… Možností jsou tisíce. Stejně tak je spousta možností, jak krajinu zachytit. Můžeme ji namalovat tak jak ji vidíme, nebo si můžeme něco vlastního přimyslet nebo odebrat.Záleží na naší náladě.
V dnešní době bohužel krajinomalba upadá. Místo toho, aby si lidé krajinu namalovali, nebo nechali namalovat, tak si jí vyfotografují. Podle mého tím o spoustu věcí přicházejí. Pokud si vyfotíme krajinu před naším domem, bude nám na ní strašit starý elektrický sloup a přes mračné nebe povedou dráty vysokého napětí. Kdyby jsme si ale tuto krajinu namalovali, žádné dráty ani sloupy by nám nevadily. I to nebe by mělo hezčí barvu, tráva by byla třeba zelenější… To je ovšem problém této doby a já věřím, že stále existují lidí, kteří dřív vezmou do ruky štětec než fotoaparát.
V této práci Vás seznámím s pohledy na krajinu třech malířských velikánů. Jsou jimi Henri Rousseau, Paul Pieter Rubens a John Constable. Tito tři malíří pochází z různých zemí a tvořili ve třech různých malířských obdobích. Ráda bych Vám je představila a poukázala na typické znaky, jimiž zachycovali obraz krajiny. Co měli společného? Schopnost zprostředkovat nám pomocí svého umění nevšední a krásný zážitek při pohledu na svou tvorbu.
Malba krajiny nebyla dlouho předmětem výtvarníků, neměla pro ně žádný smysl. Pravěcí lidé se soustředili hlavně na malbu zvířat a osob.Spousta domorodých kmenů dodnes krajinu nezobrazuje, není pro ně důležitá. Až později, ve starověku, dostává krajina své místo ve výtvarném umění. Zpočátku se objevuje na reliéfech, ale pouze v podobě zobrazení nejnutnějšího okolí, (např. stromu,budovy). Později však krajina dostává ve výtvarném umění své vlastní místo, rozšiřuje se. Na některých malbách již dokonce dominuje.Takovéto malby můžeme spatřit například ve starém Egyptě v pohřebištích nebo na nástěnných malbách v Italských Pompejích.
Na začátku středověku nebyla krajina zobrazována vůbec, a když ano, tak jen jako nejnutnější okolí-rámcová krajina. Krajinomalba musela tedy čekat až do pozdní Gotiky, kdy o ni začal zájem, a to obzvláště ve slavné Holandské krajinomalbě.To pokračuje dále až do renesance, kde si ale autoři své krajiny přetváří, mění podle sebe.
Opravdová krajinomalba, jakou si ji představujeme dnes, byla objevena až v 17. století. Opět na tom mají zásluhu převážně holandští krajináři. Ti jako první usilovali o to, aby byly krajiny realistické a ne smyšlené a idealizované, jak tomu bylo doposud. Ty však později zastínili francouzští barokní klasicisté, kteří se opět vrátili ke krajině smyšlené.
V 18.století je známá malba městské krajiny, nejčastěji Benátek. Pohledy na města se nazývají veduty. V 19.století můžeme na obrazech sledovat krajinomalbu realistickou s veškerým postižením krajiny. Je to způsobeno tím, že malíři často vyráží za krajinou do plenéru.Ve 20.století zájem o krajinomalbu upadl, mnozí lidé si krajinu raději vyfotografují než by jí namalovali nebo si jí nechali namalovat.
Krajinomalba je pro některé umělce oblíbená hlavně pro to, že si ji mohou sami přetvořit.Vymyslet si své vlastní stromy, pohoří, dodat barevnost nebi.To jim dodává určitou svobodu sebevyjádření, kterou umělci potřebují. Neexistují žádné její zákony, pokud ovšem nemalujeme krajinu čistě realistickou.