Islám a Západ - současnost

Základní informace - Islám a Západ - současnost

Název práce: Islám a Západ - současnost

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Islám a Západ - současnost

Pokud budeme hovořit na téma islám a Západ, nelze tyto pojmy chápat jako statické a neměnné. Podívejme se na pojem islám. Islám je jistě velké světové náboženství, k němuž se dnes hlásí zhruba dvě stě milionů lidí. Islám má svoje mravní a právní normy, které jsou pro muslimy ukazatelem. Toto náboženství nemá v našem slova smyslu církevní organizaci. Má sice uznávané autority, ale ne jednotné ústředí. Islám znamená podrobení se vůli Boží, případně také nastolení míru, a pro spoustu muslimů označuje důležité životní hodnoty. Základ společný pro všechny je Korán a pět základních sloupů zbožnosti (vyznání víry, modlitba, půst, almužna a pouť do Mekky), ale potom se muslimové dělí na mnoho rozdílných, až protikladných orientací. Islám můžeme dělit na islám lidový, tradiční, tradicionalistický atd, avšak celkem málo se v souvislosti s tímto náboženstvím hovoří o sektářství, přestože v případě mnoha extrémistických uskupení je to označení nejpřiléhavější.
O autenticitě koránského textu muslimové nepochybují, vyvstávají však problémy interpretace, a to zejména v právních a politických otázkách. Již v 19. století se objevilo úsloví, že islám je jako moře, v něm si ulovíte jakoukoli rybu podle přání.
V muslimských otázkách často narážíme na některé termíny, které jsou nevyjasněné, a proto se na ně blíže podíváme. Fundamentalismus označuje filozofický, zpravidla netolerantní postoj majetnictví výlučné pravdy; politický islám neboli islamismus znamená organizované úsilí o mocenské prosazení islámského řádu, a je-li za tímto účelem používáno násilí, hovoříme už o extremismu, případně přímo o terorismu.
Islamofilka A. M. Mayerová ve své monografii o lidských právech dospěla k názoru, že islám sám o sobě nemusí být s lidskými právy a demokracií neslučitelný. Stala se tak oponetkou celé řady lidí, kteří tvrdí, že muslimské státy se nejdříve musí zesvětštit, oddělit politiku od náboženství, a to je teprve cesta k demokracii.
Dnešní krize vynucuje zastavit se alespoň krátce u pojmu džihád. Muslimové dnes většinou rozhodně odmítají běžnou praxi západních publicistů překládat džihád jako svatou válku a zdůrazňují, že Korán neschvaluje šíření víry zbraní. Džihád je tedy úsilí vynakládané pro ctihodný cíl, zvláště pro šíření islámu, jak mravním sebezdokonalováním, tak společenskou aktivitou. ... Problém násilí se ovšem netýká jenom válek. V koránských verzích Desatera stojí proti biblickému ráznému Nezabiješ! Složitější obdoba: Nezabíjejte nikoho, koho vám Bůh zakázal, leda podle práva!
Po 11. září vznikl dojem, že k islámu neodlučitelně patří sebevražedné zabíjení, ale není to pravda. Korán sebevraždu odmítá slovy: nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama. Muhammad sebevraždu radikálně odmítal i klasické právní spisy ji počítají mezi těžké hříchy. Ale na druhou stranu islámské povědomí chová ve úctě bojovníky padlé za víru nebo jiný ušlechtilý cíl. Korán slibuje těm, kdo takto padli, okamžitou odměnu.
Sebevražedné útoky se v muslimských dějinách objevují teprve v naší době, první zmínky se objevují v roce 1978, 1982 a v roce 1993, kdy se začalo jednat o mírovém procesu mezi Palestinci a Izraelci. Sebevražedné útoky zmařily dohody a proces mírového urovnání se v roce 1996 zastavil.
Do února 2002 se již počet sebevražedných útoků zvýšil na 30. Atentátníci se většinou nechávají vyfotografovat před palestinskou vlajkou, ale atentátníci z 11. září jednali naopak v přísném utajení ze zcela logických důvodů.
Je nutné si uvědomit, že sebevražedné atentáty nejsou v islámské tradici tou hlavní sklizní z víry, patří k plevelu. Jde o nový prvek, který pramení z hořkosti a cizí nadvlády, z beznaděje a který má nejblíže k sektářství.
Nevyřešený palestinský konflikt zřejmě vyvolává i určité posuny v myšlení části islámských duchovních autorit. Zatímco útok z 11. září odsoudili a obecně se považují za zakázané činy, tak palestinští atentátníci umírají za svou zem a nechávají zemřít jen sebe, jejich smrt je tudíž považována za mučednickou. Takto to ovšem chápe jen část muslimů, jiné islámské směry naopak tvrdí, že věřící má na tomto světě konat dobré skutky, to je jeho úkol.
Ovšem palestinská, libanonská i širší arabská veřejnost většinou prokazuje atentátníkům úctu při pohřbu i později jejich rodinám. Většina Arabů také odmítá používat termín teroristé jako označení těch, kteří bojují za věc islámu nebo národa.
V diskusích ve světě se často objevuje otázka pro psychologickém vysvětlení sebevražedného násilí. Studie ukazují, že jde o snahu o nezištný i sebedestruktivní heroismus ve prospěch společenství. Naše hodnocení pak záleží na úhlu pohledu: jsou-li na naší straně, označujeme je jako mučedníky, jsou-li proti nám, označujeme je za teroristy.
V květnu a červnu 2002 vražedné úsilí dosáhlo nových vrcholů. Hrůzné je zjištění průzkumů mezi Palestinci, jež jsou brutálními represemi dohnáni k úplné beznaději, z nichž 65 % souhlasilo se sebevražednou formou dalšího boje. Na druhé straně Arafát a další odpovědní činitelé zesílili požadavek po ukončení atentátů, které poškozují palestinské zájmy.
Co se týče obecně terorismu, ten nemá přesnou definici, bylo dokonce spočítáno až 109 různých významů slova terorismus. Dospět k nějaké jednotné definici brání silné polemické a emocionální asociace, které plynou jednak z povahy teroristických činů a jednak z neshod o tom, kde je hranice mezi terorismem a násilí páchaného v rámci národně osvobozeneckého boje.
Pojmem islámský terorismus bývá zpravidla míněn převážně jen terorismus zdola, tj. násilné akce ozbrojených mimovládních skupin. Naprostá většina muslimů odmítá označení, které spojuje odpudivou představu terorismu s vysokou hodnotou islámu. Není tedy správné pranýřovat pro poblouzněnou hrstku lidí všechny muslimy.
Útok na Manhattan byl v prvním plánu bojem o Rijál. Svědčí o tom text zakládajícího manifestu al–Qá’idy z února 1998, který vychází z pokoření americkou vojenskou přítomností, odsuzuje americkou politiku vůči Iráku a Palestincům a vrcholí výzvou k boji proti Američanům.
V dnešním světě se také hodně mluví o džihádu, tento termín je obecně překládán jako svatá válka. Ve skutečnosti to ovšem znamená úsilí vynakládané pro ctihodný cíl, zvláště pro šíření islámu, jak mravním sebezdokonalováním, tak společenskou aktivitou.
Dnes není v Evropě snad nikdo, kdo by neznal jméno Bin Ládin. Usáma bin Ládin je syn bohatého stavebního podnikatele. V roce 1990 Usámu velmi pohoršilo, že na saudské území přišly americké vojenské jednotky, aby osvobodily Kuvajt od irácké okupace. Po ukončení operace Pouštní bouře zůstalo na jejich území asi 20 000 amerických vojáků. Usáma za to královskou rodinu silně kritizoval a odešel do Súdánu, kde kolem sebe začal shromažďovat muslimské radikály rozhořčené americkým vítězstvím nad Irákem a postoji arabských vlád. Bin Ládin zřejmě ovlivnil své afghánské ochránce. Talibánský režim prováděl teror shora, ale nesnažil se šířit to do zahraničí a nevyhlašoval džihád západnímu světu. Zpočátku by ho byli ochotni i vyhostit, ale když jim začal jejich režimu poskytovat vojenskou a finanční podporu, přešli do útoku proti Američanům.
Atentát vyvolal dodnes trvající vlnu islamofobie v USA i v evropských zemích – diskriminaci, šikanování, plané obviňování a strach, i přestože většina muslimů je toho názoru, že teroristy je třeba dopadnout a potrestat. Chtějí trest takový, aby nebyli potrestáni další nevinní lidé, což je logické.
Pokud si položíme otázku, jaké jsou příčiny terorismu, dojdeme k logickým závěrům. Rozhodujícím činitelem není totiž bída nebo nevzdělanost, ale hlavně politické podmínky a pocity pošlapané důstojnosti a frustrace. Prevenci terorismu tedy nezajistí jen tvrdé odvety a režim represí, ale reálné vyhlídky naděje a důstojného partnerství.
U muslimů se dnes ve vztahu k Západu mísí obdiv s odporem a hořkost pokoření s přesvědčením o vlastní mravní převaze. Mnozí muslimové Západ obviňují, že svým tlakem rozbil tradiční pořádky islámské společnosti, kterou dnes rozleptávají dopady globalizace. S ještě přísnější kritikou vystupují islámští moralisté. Ti vyjadřují rozhořčení nad rozkladem, který ohrožuje muslimské společnosti působením zel jako je materialismus, rozpad rodin, sexuální promiskuita, drogy, cynismus, úpadek umění a vkusu, navíc pokleslé filmy plné násilí a sexu. Musíme ovšem říci, že tato dogmata jsou někdy nadsazená a mladí lidé přijíždějící Evropy nebo USA leckdy s překvapením zjišťují, že mravní stav zdejší společnosti není zas tak zlý.
Přestože leckteré postoje jako by svědčily o opaku, muslimové ve své velké většině nechovají vůči Západu zášť. Nechovají ji ani vůči USA, i když protiamerickou kritikou mnozí nešetří. Chtějí pouze zůstat sami sebou, odmítají hospodářskou a kulturní globalizaci, chtějí svou islámskou identitu. Na druhou stranu to ovšem není jen kritika, přiznávají Západu významné objevy a umělecká díla, technický pokrok, dobrou životní úroveň a mnozí i širokou míru svobody, kterou se snaží využívat. Vytýkají nám ovšem, že jsme ztrácíme nebo jsme již ztratili duši. Exprezident Clinton muslimské postoje pochopil, když napsal: „Ne každý, kdo se kvůli něčemu zlobí, chce zničit civilizovaný svět. Mnoho lidí cítí hněv, protože chtějí být součástí zítřka a nikde nenalézají otevřené dveře.“
Dnes se také poměrně často můžeme setkat s pojmem islamofobie. Islamofobie zahrnuje široké spektrum projevů vyjadřujících nadřazenou přezíravost rostoucí až v nenávistný odpor vůči muslimům, zvláště Arabům, ale i jejich jiným souvěrcům. Obsah výtek se měnil, muslimům se kdysi vytýkalo požitkářství, dnes pohoršuje naopak přísná, puritánská morálka a aktivismus, vykládaný jako příprava k terorismu.
V USA i v Evropě tato nenávist do značné míry nahradila antisemitismus, kterému po hrůzách holokaustu byl zaražen přístup do slušných médií a společnosti. Také se postupně vytrácely i další stereotypní obrazy různých cizinců, zobrazované v hollywoodských filmech a laciné četbě. Dnes se ovšem v Hollywoodu nesluší pojímat Itala vždy jako mafiána, Ira jako opilce, Žida jako chamtivého lakomce, Inda jako podlézavce, Afričana jako primitiva, Španěla jako zákeřného a přihlouplého chlapa, na nějž není spoleh. Ovšem pouze obraz Arabů se sice modernizoval, ale zůstává negativní. Skoro to vypadá, jakoby měla Evropa a USA neustálou potřebu někoho urážet a utlačovat.
Kumulativní účinek takovéto stereotypizace muslimů nelze přehlížet. Již v roce 1994 při průzkumu amerického veřejného mínění o mezikulturních vztazích 42 % respondentů vyslovilo názor, že islám připouští nebo dokonce podporuje terorismus, 47 % souhlasilo, že muslimové smýšlejí protizápadně a protiamericky a 62 % souhlasilo s názorem, že muslimové segregují a utlačují ženy. A pokud se v Americe něco stalo, hned se to přičítalo na vrub muslimům. Například v roce 1995 v Oklahomě vybuchla federální budova a desítky mediálních komentátorů okamžitě volaly po dopadení nepochybných muslimských zločinců, dokud nebyl jako pachatel usvědčen americký armádní veterán McVeigh.
Muslimové jsou také často démonizováni jako šiřitelé drog, a to i přesto, že islám drogy zakazuje a muslimské země jejich šíření přísně trestají.
S muslimy, jejich vírou, náboženskou praxí a způsoby chování samozřejmě nemusíme souhlasit a v našem demokratickém světě máme právo svůj nesouhlas vyjadřovat a kritizovat. Kritika může být směřována k režimům, které nerespektují mezinárodně uznávaná lidská práva a nepočínají si v politice odpovědně. Oprávněné je také diskutovat o demokracii v muslimských společnostech a o postavení žen a postojích k západní civilizaci. A muslimové o těchto otázkách také diskutují, stejně i my na to máme právo, ale potom jim nemůžeme bránit ve vyslovování názorů na nás.