Friedrich August Hayek

Základní informace - Friedrich August Hayek

Název práce: Friedrich August Hayek

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

 


Friedrich August Hayek

Narodil se ve Vídni 8.5. 1899. Prošel první světovou válkou jako pilot a důstojník. Po válce studoval na Vídeňské univerzitě (1921 získal doktorát práv; 1925 – doktorát politických věd). Byl také významným ekonomem. V této oblasti předložil tzv. „Peněžní teorii obchodního cyklu“.  Ekonomii také přednášel po své habilitaci  v r. 1929, jeho přednášky byly mimořádně úspěšné (základ kritiky ceny a výroba). Odešel i do USA. Svůj zájem a schopnosti rozložil mezi filosofii, ekonomii a politické vědy. Je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii z r. 1974 (spolu s Myedalem za průkopnickou práci v teorii peněz a ekonomických výkyvů) a za pronikavou analýzu závislosti ekonomických, sociálních a institucionálních jevů. (ústně ze str.4)
 Hayek napsal  v r. 1943 v Londýně knihu „Cesta k nevolnictví“. Tento politický spis byl určen britským čtenářům s příznačnou dedikací , která zní: „Věnováno socialistům všech stran“. Tímto chce především varovat anglickou socialistickou inteligenci té doby (pozn. autorova současnost je rok 1943, tedy válečné období) před experimentováním s politikou a nejvíce pak  proti vyhraněnému socialismu, tedy proti organizovanému hnutí za uvědomělou organizaci ekonomického života pomocí státu jako hlavního vlastníka výrobních prostředků. Tímto rozumějme také ono nevolnictví, tedy stav, který je po skončení války, jak se autor domnívá , příští možnou cestou, neboť Německo , Itálie a Rusko, tedy státy s nastolenými totalitními systémy nejsou pro nás odlišnými světy a nemají  žádný odlišný myšlenkový vývoj. Domnívat se, že nám nehrozí osud stejný jako ve jmenovaných státech, je pošetilé. Důležité je především to, že politické ideály lidí a jejich postoje k autoritě jsou důsledkem i příčinou politických institucí, pod kterými žijí. I silná tradice  politické svobody  může být podkopána a ničena novou institucí a novou politikou. A to je právě autorův soudobý pocit ze společnosti, v níž se nacházel. Velice cenný je Hayekův vhled do tehdejší společnosti a jeho snaha jako člověka s vysokou  morálkou sdělit své zkušenosti a pocity veřejnosti (pozn. prošel situací v Německu a viděl co a jaké síly přiměly Německo být tam, kde je).
Autor staví do kontrastu především dva prvky rozdílných systémů: Administrativní donucování a diskriminace X úpravě obecných zákonů.  Socialistické plánování vytváří takový stav věcí, ve kterém provádí – li se tato politika, nabudou totalitní síly vrchu. Socialismus může být uskutečněn v praxi pouze metodami, s nimiž většina socialistů nesouhlasí. Ideje, které ovládly Němce nevzešly z toho, jak se někteří domnívají, že Němci jsou od přirozenosti špatní. Mnoho anglických myslitelů přejímalo právě německé myšlenky jako svůj vzor (viz Mill inspirován Goethem, Humboldtem).  Totalitarismus není produktem zvláštních německých rysů, ale socialistických proudů. Příbuznost totality německé, italské a ruské je dána převahou socialistických názorů.  Autor si všímá také dějinných příčin a vlivů-vyvozuje, že němečtí socialisté nalezli značnou podporu v pruských tradicích, spojitost vidí především mezi socialismem a organizací pruského státu, který byl vědomě organizovaný od shora dolů v míře, jaká neměla jinde obdoby a byla přiznána také ranými francouzskými socialisty. Naopak v Anglii vidí silnou tradici liberální filosofie, která ovšem na rozdíl od minulého století, je stále více narušována odbouráváním hospodářských svobod. Bez svobody hospodářské ale neexistuje svoboda politická a osobní. Socialismus tak znamená jistou cestu k otroctví. Jinými slovy také cestu, kterou západní civilizace opustila a jejíž základy tkví v křesťanské tradici a dále ve starověkém Řecku a Římě.  Sám nacistický vůdce charakterizoval nacionálně-socialistickou revoluci jako protirenesanci (ničení civilizace, kterou moderní člověk vybudoval od dob renesance a která byla především civilizací individualistickou-prvky tohoto individualismu rozvinuté během renesance, za použití hodnot křesťanství a filosofie klasického starověku). Individualismus tedy znamená něco, co je opakem k  socialismu a kolektivismu- znamená především úctu k jedinci, uznání svrchovanosti jeho názorů a zálib v jeho vlastní sféře; individualismus považuje za žádoucí rozvoj vlastních vloh a sklonů. 19. století doplnilo pak individualismus o to, že vědomí svobody dalo všem třídám. Člověk tak postupně získával moc nad vlastním osudem a víru ve zlepšení svého údělu.  Z této charakteristiky vyplývá, že liberalismus nabízí lidem podíl na všeobecném pokroku, lidé se musí snažit, ne čekat, že přijde pokrok sám o sobě. Zajímavý je také postřeh autora v tom, co vede k odklonu od liberalismu- je to totiž právě úspěch liberalismu (pomalý postup liberální politiky, který brání novým snahám;) lze ale požadovat vylepšení systému, či jeho zdokonalení při troše tolerance a snahy. Společnost ale směřuje k té variantě, jež je prvním krokem k totalitě-tedy přebudování společnosti a úplné opuštění, ne vylepšení staré cesty. Tak se začalo jevit, že politické ideály Anglie a Ameriky jsou zastaralé – je to období poslední čtvrtiny 19. stol. a první čtvrtiny 20.stol., kdy v Německu byly dovršeny myšlenky socialismu a zaznamenaly největšího rozkvětu. V té době byla v Německu velká parlamentní socialistická strana. Podporou byl také intelektuální vliv spojený s materiálním vzestupem. Hitler sám využil rozkladu demokracie, nemusel ji zničit. On jediný se pak jevil jako dostatečně silný k prosazení nutných rozhodnutí a pořádků.
Socialismus se zrodil jako reakce na liberalismus francouzské revoluce. Ve svých počátcích byl autoritářský. Základy moderního socialismu vypracovali francouzští spisovatelé  a  nepochybovaly o tom, že tyto myšlenky mohou být uvedeny v praxi pouze silnou diktátorskou rukou. Svobodu myšlení považovali tehdejší socialisté za základní zlo společnosti 19. stol. a  Saint Simon předpověděl, že kdo nebude jednat dle plánovaných úřadů, s tím bude zacházeno jako s dobytkem. Časem socialismus přišel s příslibem „nové svobody“ – pozor ale na socialistický význam slova svoboda – znamená zde totiž pouze omezení na moc a bohatství, což nikdo z lidí nezpozoroval! To, co je nazýváno cestou ke svobodě, je cestou k nevolnictví. Demokracie a socialismus jsou  tedy v jednoznačném rozporu. Zatímco demokracie rozšiřuje  sociální svobody, socialismus je omezuje.
                Demokracie přiznává hodnoty člověka, v socialismu je člověk pouhé číslo. Rovnost v demokracii je myšlena v míře svobody, rovnost v socialismu je v omezení a služebnosti. Podobný systém – a to je varující- vidíme ve fašismu a komunismu. Je to nebezpečí způsobené nepředvídanými následky socialismu. Příznačný je i duchovní vývoj mnoha nacistických a fašistických vůdců: Začínali jako socialisté, skončili jako nacisté a fašisté. Před čím výrazně autor varuje je víra v to, že svoboda a socialismus jsou slučitelné. Tzv. individualistický socialismus je nemožný.
            Hayek vymezil socialismus jako druh kolektivismu, v jeho mínění tzn. plánování. Je to stav, kdy je veškerá činnost řízena dle určitého předem stanoveného schématu. Naproti tomu stojí liberální stanovisko a zásada laissez-faire( neboli volná ruka trhu)- koordinace lidského úsilí, nikoli ponechání věcí sobě samým. Činnost je usměrňována pomocí konkurence. Pro správné fungování musí ale existovat promyšlený právní řád. Tento stav vede k možnosti rozhodnout se za sebe. Podmínkou dobré konkurence jsou volnost výroby, prodeje a kupu, možnost vyrábět prodávat a kupovat vše, co může být vyráběno a prodáváno. Konkurence je slučitelná i se systémem sociálních služeb-pokud nejsou vytvořeny tak, aby vyloučily konkurenci z rozsáhlé oblasti hospodářství. Dobré fungování konkurence vyžaduje trh, peníze, informační kanál a pevný právní řád. Přechod od konkurence k plánování vede přes mezistupeň-tzv. korporativní uspořádání průmyslu. Konkurence je zde téměř potlačena, ale plánování je ponecháno v rukách monopolů.
Kolektivismu dále prosazuje myšlenku společenského dobra. V důsledku to znamená, že se jeho vyznavači a nakonec všichni podřízení řídí představami někoho jiného. Společenské dobro je totiž velmi nejednoznačný pojem se zamlženým významem. Individualismus jasně zahrnuje do naší stupnice hodnot pouhý zlomek hodnot celé společnosti. Ať už je každý svým založením spíše egoista, nebo altruista, stupnici hodnot máme každý různou. Z toho individualismus vyvozuje, aby se každý ve svých mezích řídil svými hodnotami a zálibami.
V jedné z kapitol se autor celkem rozsáhle zabývá tzv. vládou zákona. Podstatou myšlenek je to, že musí existovat nějaká pravidla, jimiž je vláda vázána a která musí být vyhlášena předem. Jedná se o pravidlo užívané vždy a všemi bez výjimky. Vláda zákona nemůže přetrvat v takové demokracii, kde se řeší konflikt ne předem stanovenými pravidly, ale podle okolností.
Co se týká řízení  hospodářství v totalitním systému, co nás první musí zastavit je prohlašování o tom, že svobodu v hospodářských věcech ponecháme jiným (jasný prvek plánování), naše rozhodování přenesme k vznešenějším cílům. Jedná se o snahu odtrhnout hospodářský život od ostatních jeho částí, což v konečném důsledku vede k tomu, že se jako jednotlivci nerozhodujeme sami za sebe, co je hlavní a co vedlejší. Ovšem kdo vládne nad prostředky, vládne i nad záměry. A ideál spravedlnosti podle něčích představ vede k větší nespokojenosti a útlaku než útlak způsobený volnou hrou ekonomických sil. Důležité je pro nás rozpoznat, že hospodářská svoboda, která je předpokladem jakékoliv jiné svobody, nemůže být svobodou od hospodářských starostí, kterou nám socialisté slibují a kterou lze obdržet pouze tím, že se jednotlivec zbaví jak nezbytnosti, tak možnosti volby, tím také svého rizika i zodpovědnosti.
Sám Lenin poprvé vyslovil slavnou frázi „Kdo, komu?“. Jedná se  o univerzální problém socialistické společnosti-kdo plánuje koho,  kdo řídí a vládne nad kým, kdo přiděluje druhým lidem jejich postavení v životě a komu má být jeho odměna určena jinými lidmi. To vše rozhoduje pouze nejvyšší moc. Právě socialisté poznali, že úkol, který si na sebe vzali vyžaduje přijetí společného světonázoru, společného systému hodnot. Je to myšlenka nějaké politické strany , která obsáhne všechnu životní aktivitu jedince od kolébky až ke hrobu, která si nárokuje řízení jeho myšlenek a názorů na všechno a která činí ze všech názorů problémy stranického světového názoru. To uvedli do života právě socialisté, komunisté a fašisté pak vše úspěšně využili!! Nebyli to fašisté kteří začali shromažďovat děti od nejútlejšího věku do politických organizací, aby zajistili, že z nich vyrostou správní proletáři stejně tak nápad organizovat sport a hry, fotbal a turistiku ve stranických klubech, ve kterých nehrozilo nebezpečí, že by členové byli infikováni jinými názory. Stejně tak odlišování stranických lidí  způsoby pozdravu a oslovení. Autor vymezuje dva druhy socialismu-mladší a starší(způsob chování jednotlivců-vliv svobody ve smyslu moci a peněz-posun aspirací na vyšší místa u mladé generace-touha po moci a penězích). Fašismus a národní socialismus  čerpaly z nespokojenosti nižšího středního stavu.
V kapitole o zajištěnosti a svobodě se autor ještě opět dotýká tématu plánování, především píše o určitých nezbytných opatřeních ze strany státu, které zabezpečují ochranu před různými životními kalamitama, nebo státní podpora při vytvoření všeobecného systému sociálního pojištění atp… to vše však nevede k onomu druhu plánování, které ohrožuje naši svobodu. Mnoho lidí dává přednost zajištěnosti před svobodou. Mnohdy se přidělená povinnost považuje za chvályhodnější než volba vlastního způsobu společenské užitečnosti. Mnozí také dochází k mínění, že bez ekonomické zajištěnosti nestojí za to být svobodným. Většina lidí je ochotna nést riziko, které s sebou svoboda přináší jenom tehdy, pokud není toto riziko příliš velké. Na takový přístup odpovídá autor slovy Benjamina Franklina: „Ti, kteří se vzdají svobody, aby si vykoupili trochu dočasného bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí.“
Dále se autor zabývá myšlenkou, proč se na nejvyšší místa dostanou ti nejhorší.  Každý totalitní diktátor se totiž dostává do situace, kdy je nutné volit mezi odvrhnutím běžné morálky a neúspěchem. To je ten moment, kdy mají bezohlední lidé větší šanci než ostatní. Zde Hayek uplatňuje také  postřehy a zkušenosti s morálkou v totalitě.  Nástroj ke změně myšlení je  propaganda, která vede k zájmu ovlivnit jedince stejným směrem a k dosažení charakteristického uniformování všeho myšlení. Všechny zdroje informací se tak dostávají pod jednu kontrolu. Propagandista má možnost utvářet myšlení jak se mu zachce, a dokonce ani ti nejinteligentnější a nejnezávislejší lidé nedokážou zcela uniknout tomuto ovládání. Podkopávají taj jeden ze základů morálky: Totiž smysl pro pravdu a úctu k ní. V delším rozsahu pak autor rozvádí způsoby manipulace (posun významu slov,…) Kolektivistické myšlení je úsilím zničit rozum, ačkoliv je motivováno snahou učinit rozum svrchovaným. Kolektivismus nemá nic, co by dal na místo hodnot, jež se vytvářejí v individualistické společnosti (nezávislost, spoléhání na sebe, ochota nést riziko, připravenost postavit se za své  přesvědčení proti většině, ochota ke spolupráci s bližními). Vytváří prázdno nevyplňované ničím jiným než příkazem poslušnosti a nátlakem jedince, aby činil to, co  bylo kolektivem stanoveno jako dobré a žádoucí.
V závěrečné kapitole autor ještě nechává prostor pro uplatňování federace jako formy mezinárodního uspřádání, kde jsou určité, přesně definované pravomoci přeneseny na určitý orgán, ovšem v ostatních ohledech zůstávají jednotlivé země za své vnitřní záležitosti odpovědné pouze sobě samým. Je to dle něj jediná cesta, jak lze uskutečnit ideál mezinárodní zákonnosti.
Všechny myšlenky, obsažené v tomto spise, bych uzavřela slovy autora, jimiž hovoří o demokracii: Demokracie představuje jediný způsob pokojných změn, jaký dosud člověk vymyslel. Nikdy nebude dobře fungovat bez značné míry místní samosprávy, která představovala školu politického života jak pro lidi vůbec, tak také pro její všechny představitele.
Varovný hlas autora, který zaznívá a je prostoupen v celém díle, který nás poučuje a zároveň varuje pře totalitními systémy, můžeme tedy ukončit snad právě těmito slovy: „Duch se musí sám včas vzchopit a lidé zříci strany, která je vede nebezpečným směrem dál. Čím delší cesta, tím horší návrat.“
  Co hodnotím na knize pozitivně: Uvádění jednotlivých kapitol výroky a citáty osobností, spojených s problémy v dané kapitole; text je proložen ukázkami a příklady z politické praxe a z historie; autor svým širokým společenským zaměřením uchopil látku široce, ale zároveň i velmi stručně a srozumitelně; v určitých pasážích zaznamenáme hluboký etický podtext ; autor volí srozumitelné výrazové prostředky, jimiž dokáže popsat složité teorie a postupy…
 
HAYEK, Friedrich August. Cesta k nevolnictví. Přel. P.  Bratinka. 1. vyd. Praha : Občanský institut, 1991. 129 s.  Přel. z: The Road to Serfdom.   ISBN – 80-900190-0-5

 

Klíčová slova - Friedrich August Hayek

Friedrich August Hayek, socialismus, politoogie, Cesta k nevolnictví

 

Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde


TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde

Prohledat práce

Kontakty a podpora

Provozní doba

Denně 8:00 - 0:00

Emailová adresa

info@diplomky.net
Phone +420607443173

Tip měsíce

 

Doporučte náš web

získejte až 300 Kč

za každou

vloženou práci!

Více informací zde

TOP Nabídka!

 

Nestíháte Vaše

studium?

Nezoufejte!

Vypracujeme Vám

podklady na míru.

Pro více informací

pokračujte zde