FARRINGTON, B.: Věda ve starém Řecku II.

Základní informace - FARRINGTON, B.: Věda ve starém Řecku II.

Název práce: FARRINGTON, B.: Věda ve starém Řecku II.

Typ práce: Seminární práce

Rozsah práce: 12 stran

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2013

Souhrn - FARRINGTON, B.: Věda ve starém Řecku II.

     V první kapitole se na úvod autor zabývá stavem Platonovy Akademie po smrti jejího zakladatele. Platon po sobě zanechal mystický pohled na vesmír, který vyložil ve svých dialozích v jedinečném spojení logiky a dramatu. Velkou slabinou jeho názorů ovšem byla nepřístupnost k opravě na základě zkušeností, Platonův dualismus – ostrý protiklad ducha a hmoty, těla a duše, boha a světa, času a věčnosti - byl spíše nevědecký. Zajímavou myšlenkou Platonova dialogu Zákony je z Persie převzatá myšlenka předchůdce křesťanského ďábla – zlá světová duše. Jí přičítá Platon mj. odpovědnost za nesprávné učení Platonových odpůrců, atomistů. Platon sám učí o teleologickém pojetí přírody, víře v převtělování duší, teorii o postupném úpadku tvorstva (ženy pochází z podřadných mužů a všichni nižší živočichové z různých typů lidské degenerace), uctívání hvězd, planet, jako nejvyššího symbolu života.

     Platonovi nástupci sice uchovaly jeho spisy, ale uvedené myšlenky nebylo možné dále rozvíjet, stejně jako učení o ideách. Metafyzika byla v antice pouze krátkou epizodou, Platonem začala a jeho smrtí také skončila. Jediným učením, které bylo na Akademii schopné dalšího rozvoje, byla matematika. Platonovi nástupci v čele Akademie, ať už to byl jeho synovec Speusippos, biolog beze smyslu pro metafyziku, nebo Xenokrates, který z piety učil Platonově filozofii, ale nerozuměl jí, už k rozvoji platonismu nijak nepřispěli, takže po celý starověk jako učení pouze dožíval.

     Naproti tomu osudy Lykeia, Aristotelova působiště a dějiště jeho pozoruhodných objevů v biologii a historii, se od osudu Akademie velmi liší. Aristotelovi přímí nástupci, Theofrastos a Straton, byli velikáni srovnatelní se svým učitelem samým, a škola jako taková nezanikla, dokud nepředala nástupnictví alexandrijskému Museiu. Z Lykeia a jeho odnože, Museia v Alexandrii, vzešla řada velkých soustavných pojednání z rozličných vědeckých oborů – botaniky, fyziky, anatomie, fyziologie, matematiky, astronomie, geografie, mechaniky, muzického umění a gramatiky. Všechna tyto pojednání byla tvořena vesměs podle vzoru Aristotelových děl, ztělesňovala a rozvíjela jejich ducha a tvoří spolu s s několika pozdějšími příspěvky lidí jako Dioskorides, Ptolemaios a Galenos, vrchol úspěchů starověku a východisko vědy moderního světa.

     Aristoteles odkázal svým nástupcům rozsáhlý soubor prací o fyzice, metafyzice, etice, politice a biologii. Aristoteles vyučoval dvojím způsobem – dopoledne bylo přísné vyučování řádných studentů, kteří prokázali nadání, vědomosti, horlivost a píli. Odpoledne se konaly populárnější přednášky pro širší posluchačstvo. Aristotelovy spisy jsou souhrnné učení v odborném nebo poloodborném názvosloví, vyžadující důkladného studia. Proto dnešní čtenář jeho spisů bude mít potíže s porozuměním a pochopením. Nesmírně významným odkazem Aristotelovým byla tradice systematické vědecké práce. Součástí školy byla knihovna a laboratoře, prostřednictvím nezaujatého a věcného vědeckého programu se prosazuje poprvé v dějinách spojení systematického studia, kolektivní práce a svobody myšlení. Pokrokovost školy spočívá i ve snaze kolektivně zpracovat dosud neprobádané končiny dějin vědy. V prostředí Lykeionu působili i dva velikáni, jimž patří následující část pojednání. První z nich je Thoefrastos.

     Theofrastos byl asi o dvanáct let mladší než Aristoteles. Díky svému původu (jeho otec byl valchářem, v té době to byla poměrně významná profese) měl pochopení pro skutečnost, že by věda neměla jen dávat logické odpovědi na spletité otázky, ale vést také k žádoucím výsledkům v praxi. Vzdělání se mu dostalo na Platonově Akademii, po smrti Platona pak stejně jako Aristoteles zamířil na Lykeion. Postupem času se z pozice Aristotelova žáka vypracoval  na pozici jeho nástupce. Svého učitele přežil asi o 35 let. Když se Theofrastos chopil vedení Lykeionu, svou původností a pílí přispěl k faktu, že období, kdy Lykeion byl pod jeho správou, bylo pro vědu neobyčejně plodné. Umně využil výhody, že žil a pracoval asi do svých padesáti let s jednou z největších postav v dějinách vědy. Učení svého učitele velmi rozvinul, dochovaný zlomek jeho díla nám umožní utvořit si povědomí o pokroku, kterého dosáhl ve třech hlavních oborech – metafyzice, biologii a učení o čtyřech živlech.

Závěr - FARRINGTON, B.: Věda ve starém Řecku II.

     Významná vědecká díla tohoto období, psaná řečtinou, je nejlépe začít od Gemina. Jeho Úvod do astronomie je cenný zdroj našich vědomostí o řecké astronomii, matematickém zeměpisu a o vytvoření kalendáře. Jeho dílo je mistrovským pojednáním v této oblasti. Další velké dílo je Strabonův Zeměpis, jehož účelem je podat spolehlivý a čitelný výčet všech zemí obydleného světa, který by se mohl srovnat se současnou zeměpisnou vědou ve všech jejích odvětvích. Čerpá z mnohých předchůdců, např. Anabase Xenofontovy, neváhá však jejich pochybení kritizovat a napravovat. Rozvoj zeměpisu souvisí jednak s mořeplaveckým úsilím Féničanů, od nichž pak iónští Řekové převzali pro svou praktickou potřebu navigační poznatky, jednak s vlnou kolonizací Řeků a jejich výpravných cest světem. Strabon vynikal hlavně v popisném, politickém zeměpisu a historickém zeměpisu. Odmítá ve vývoji lidstva prvky zeměpisného determinismu, ve starověku velmi rozšířené teze. Byl však velmi slabým matematickým zeměpiscem, a v tomto směru na něj dokonale navázal Ptolemaios, jedna z nejvýznačnějších postav v dějinách vědy, matematik, astronom, zeměpisec a fyzik. Rozvinul a vypracoval vysvětlení sférické trigonometrie. Základem jeho astronomického systému je geocentrický princip. Jeho mapa světa však postrádá přesnost.

     Podobným gigantem, jako byl Ptolemaios v zeměpise, byl Galenos v medicíně. Byl vytrvalým pozorovatelem a badatelem. Jeho anatomické práce jsou nejdůležitějším příspěvkem vědě. Pitvy se prováděly na opicích, což bylo zdrojem četných omylů. Galenova fyziologie spočívala jednak v pozorování, jednak ve filozofických principech, v té době považovaných za správné. Vzduch se musel přizpůsobit třem stupňům života – růstu, pohybu a rozumu. Jeho popis orgánových soustav a zákonitostí v lidském těle se zakládaly na mylném pozorování. 

Klíčová slova - FARRINGTON, B.: Věda ve starém Řecku II.

antika, věda, filozofie, Farrington

Stažení práce - FARRINGTON, B.: Věda ve starém Řecku II.

Získejte práci prostřednictvím internetového bankovnictví a dopřejte autorovi co nejvyšší podíl ze zisku za jeho práci. Zašlete 100 Kč na č.ú. 1041664027 / 3030, do pole variabilní symbol uveďte číslo 0624 pro odlišení zvolené práce a do textového pole (např. do pole „Popis příkazce“) napište Vaší emailovou adresu. Práce Vám bude zaslána do 24 hodin od doručení požadované částky.

Publikujte své vlastní práce a vydělejte si slušné peníze

Vaše studentské práce můžete vkládat zde

TOP Nabídka!

Potřebujete napsat referát, seminárku nebo diplomovou práci? Žádný problém!

Zpracujeme Vám kvalitní a originální podklady na míru.

Svěřte se do rukou profesionálů. Více informací zde