Etopedické přístupy v penitenciárním prostředí

Trest odnětí svobody představuje zejména pro prvotrestané a prvovězněné jedince velmi závažný životní zlom. V rámci výkonu trestu odnětí svobody by měl být jedinec soustavně připravován pro pozdější možnost návratu ke způsobu života, který je většinovou společností považován za normální. Tato příprava je však možná pouze u těch jedinců, kteří se po propuštění mohou opřít o svou rodinu a další blízké a kterým se v krátké době po propuštění podaří najít zaměstnání. Jak posilování rodinných a dalších sociálních vazeb, tak působení na oblast pracovních návyků a dovedností patří k nejdůležitějším úkolům specialistů vězeňské služby. (Fischer, 2008)

Fischer (2008) definuje prizonizaci jako „proces psychologické přeměny svobodného člověka ve vězně“. „Úspěšně nebo alespoň snesitelné přežití uvěznění vyžaduje adaptaci na život vězeňské subkultury. To znamená přijetí subkulturních norem a pravidel a postupné vyhasínání vzorců chování potřebných k životu mimo brány věznice.“ (Fischer, 2008, s. 175) V rámci prizonizace dochází k sociálním interakcím a navázaní vztahu vzájemné loajality mezi vězni, kteří se sjednotí proti vězeňskému personálu, tj. konvenční společnosti. „Jakmile začne jedinec hodnoty a vzorce chování vězeňské subkultury přijímat, stane se (…) vůči konformním hodnotám imunní, mění se z nováčka v „plnohodnotného“ kriminálníka.“ (Fischer, 2008, s. 175)

Fischer (2008) uvádí, že hlavním úkolem pedagogických pracovníků je zajištění optimálního režimu výkonu vazby v souladu s požadavky Evropských vězeňských pravidel, která stanoví základní požadavek na uchování zdraví a přirozené důstojnosti člověka. Pedagogičtí pracovníci by měli pečlivě sledovat průběh prizonizace a snažit se o minimalizaci negativních dopadů na uvězněného.

„Po celou dobu vyšetřování je (…) dotyčný jedinec v roli obviněného, což značně snižuje možnosti uplatňování vybraných metod a aktivit pedagogické a výchovné práce. Na jedince ve vyšetřovací vazbě je totiž nutné hledět vzhledem k presumpci neviny jako na osobu, která je bezúhonná.“ (Fischer, 2008, str. 179)
„Vazebně stíhaným jedincům lze nabídnout přiměřené kulturní aktivity, pracovní aktivity ve formě terapie a vybrané vzdělávací aktivity s uplatněním principu dobrovolnosti. U osob mladistvých ve věku do 18 let se dále jedná o nabídku zájmových a vzdělávacích aktivit (…).“ (Fischer, 2008, s. 180) Obviněným jedincům by také měl být poskytnut prostor pro uspokojení jejich duchovních potřeb prostřednictvím literatury z vězeňské knihovny, o kterou se stará speciální pedagog. (Fischer, 2008) Na odděleních se zmírněným režimem lze organizovat setkání větší skupiny obviněných, která mohou pomoci ke snížení intenzity zátěžových situací vyplývajících z uvěznění. Ze zákonných opatření však není možné uskutečnit setkávání jedinců vězněných poprvé s těmi, kteří jsou uvězněni opakovaně, a obviněných mladistvých s dospělými. Jedinci, kteří jsou uvězněni z důvodu ovlivňování okolí, se s ostatními nemohou setkat prakticky vůbec. (Fischer, 2008)

Hlavním pedagogickým prostředkem výchovného působení na pachatele kriminálního chování je tzv. program zacházení. Jedná se o celodenní program ovlivňování odsouzených sestavený ze specifických činností. Stěžejním cílem těchto aktivit je náprava nežádoucích vzorců chování a způsobu života, která by po propuštění jedince z vězení měla vést k životu bez páchání další trestné činnosti. (Fischer, 2008) Program zacházení by měl odsouzenému jedinci napomoci k větší seberegulaci, která by byla založena na uvědomění si viny. Jedinec by si měl osvojit sociální chování s odpovědností a přijmutí důsledků vlastního počínání. (Fischer, 2008) „Program zacházení je zaměřen na pokrytí těchto hlavních oblastí:

• práce - pracovní aktivity nutné k ekonomickému zajištění odsouzených a zaměřené na jejich vedení k odpovědnosti, k získání pracovních návyků, dovedností a zkušeností, na uvedení řady sociálních a psychických aspektů do určitého řádu, a tím podporující udržení sociálních vazeb,
• vzdělání - edukační aktivity diferencované podle úrovně vzdělání a kognitivních předpokladů, zaměřené mimo jiné na utváření vyšších sociálních dovedností, jako jsou smysl pro morální hodnoty, empatie,
• osobnost - řada různých specializovaných terapeutických aktivit a postupů, orientovaných na eliminaci negativních symptomů, vyplývajících z konkrétních poruch, zaměřených například na schopnost řešit zátěžové situace, schopnost uspokojovat potřeby společensky akceptovatelným způsobem,
• volný čas - volnočasové aktivity zaměřené na sociálně přijatelné způsoby uspokojování potřeb, zájmů, zaměřené na kultivaci jedince,
• rodinné a sociální vazby a vztahy
• extramorální aktivity zaměřené na udržení, respektive rozvoj rodinných a sociálních vztahů a vazeb.“