Dekolonizace Afriky

Základní informace - Dekolonizace Afriky

Název práce: Dekolonizace Afriky

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Dekolonizace Afriky

Po druhé světové válce evropské mocnosti (Británie, Francie, Belgie, Portugalsko a Španělsko) držely pevně svá závislá území, která dohromady tvořila bezmála celý kontinent. V roce 1945 byly v celé Africe čtyři nezávislé státy (Egypt, Libérie, Etiopie a Jižní Afrika), o dvacet let později zde bylo už téměř 50 nezávislých států. Většina z nich získala nezávislost v letech 1960-1965. Proces dekolonizace v jednotlivých afrických zemích se lišil v závislosti na koloniální mocnosti a způsobu správy země, na vnitřních podmínkách a typu tradiční společnosti. Jeho časový posun byl dán pozdním rozvojem nacionalismu, který se začal výrazněji projevovat až po 2. svět. válce.

Britové v Africe

Poválečné britské vlády využily času, který se jim dostal díky relativně pomalému rozvoji afrického nacionalismu, k postupnému posilování účasti domácího obyvatelstva na správě vlastní země. Ve všech koloniích byly postupně zřízeny výkonné rady, které sloužily jako poradní orgány britského guvernéra. Do těchto rad byli stále častěji jmenováni zástupci domácích vzdělaných elit. Byly zřizovány místní zákonodárné sbory, do nichž mohli být voleni domácí představitelé. V tomto okamžiku začal být organizován politický život. Tak byla otevřena zákonná cesta rozvoji nacionalistických hnutí, která postupně získávala vliv na správu země. Nejdůležitějším momentem v tomto procesu bylo zavedení všeobecného volebního práva. Tento proces probíhal od konce 40. do poč. 60. let.

První zemí, která dosáhla nezávislosti bylo Zlatonosné pobřeží – Ghana, a to v roce 1957. Místní vůdce, Kwame Nkrumah se stal vzorem pro ostatní země. Británie se snažila i v ostatních zemích aplikovat stejný postup, ten byl ale v řadě případů komplikován vnitřní situací v zemi.

Nigérie

Nigérie měla rozvinuté nacionalistické hnutí, ale výrazná kmenová struktura země komplikovala vytvoření základů nezávislého státu. V roce 1954 byla vytvořena Nigerijská federace, která zemi rozdělila na tři oblasti (Severní, Západní, Východní). Vlády jednotlivých oblastí získaly postupně rozsáhlé pravomoci. V roce 1960 získala země nezávislost. Rozdíly v hospodářské a sociální úrovni a také v náboženském složení přinesly brzy konflikty. Ve volbách do federálního parlamentu v roce 1964 zvítězily strany zastupující sever země. V roce 1966 došlo k vojenskému převratu, při němž byli zavražděni čelní představitelé Severu. Byl nastolen vojenský režim v čele s představiteli Ibů z Východu. Byla zrušena federace, politické strany, rozpuštěn parlament. Na Severu vyvolal nový režim nepokoje, které vyústily v odvetu. Tento převrat vynesl do čela státu plukovníka ze Severu Jakubu Gowona. Ten se snažil krizi řešit novou ústavou, která předpokládala rozdělení země na dvanáct států. Představitelé kmenů Ibo z Východu došli k závěru, že pouze oddělení od Nigérie může vyřešit ochranu jejich zájmů a v květnu 1967 vyhlásil vojenský guvernér Východu Odumegwu Ojukwu nezávislý stát Biafra. Toto znamenalo okamžité propuknutí občanské války. Federální armáda dva a půl roku zdolávala odpor Biafřanů, ale porážka byla nevyhnutelná.

Keňa

Keňa byla osadnickou kolonií, v níž tvořili evropští osadníci nezanedbatelnou menšinu, vlastnili půdu a měli nadřazené postavení vůči domácímu černošskému obyvatelstvu. Žilo tam asi 50 tisíc bílých osadníků, kteří si nepřáli vznik státu založeného na vládě většiny. Nejpočetnější kmenová skupina Kikujové tvořili základnu nacionalistického hnutí. Z jejich středu vzešlo v roce 1950 hnutí Mau Mau. Brzy došlo k útokům na bílé osadníky. V roce 1952 byl v zemi vyhlášen výjimečný stav, čelní představitelé hnutí byli uvězněni. Řadoví členové pokračovali v boji. Násilnosti, ke kterým docházelo, vyvolaly protesty v Británii, které otevřely cestu jednání o poskytnutí nezávislosti. Byli propuštěni političtí vězni, mezi nimi i Jomo Kenyatta, vůdce hnutí KAU (Keňský africký svaz) a pozdější první keňský prezident. V roce 1963 došlo k dohodě mezi Brity a KAU o většinové vládě za současné ochrany práv bílé menšiny a Keňa získala nezávislost.

Jižní Rhodésie

Na jihu střední Afriky existovaly tři osadnické kolonie – Ňasko, Severní Rhodesie a Jižní Rhodesie. Ty byly v roce 1953 sloučeny do federace. Rostoucí tlak domorodců donutil ale britskou vládu k rozpuštění federace a poskytnutí ústav zajišťujících nezávislost a většinovou vládu pro Ňasko (Malawi) a Severní Rhodésii (Zambie). V Jižní Rhodésii se udržel menšinový bělošský režim vedený Ianem Smithem, který odmítl Brity připravenou ústavu a v roce 1965 vyhlásil nezávislost. V polovině 70. let, kdy Portugalsko poskytlo nezávislost sousednímu Mozambiku se zlepšily vyhlídky pro partyzánské skupiny, které se už řadu let snažily podlomit moc bělošské vlády. Těmito skupinami byly Zimbabský africký národní svaz v čele s Robertem Mugabem a Zimbabský svaz afrického lidu v čele s Joshuou Nkomem. V roce 1979 připravila britská vláda ústavu, která poskytovala vládu většiny za současné záruky parlamentního zastoupení bílé menšiny. Toto řešení bylo vládou v Salisbury, která byla pod tlakem velmocí, sousedních států a černošských odbojových hnutí, přijato. Ve volbách v roce 1980 zvítězil ZANU v čele s Mugabem, ten se stal prvním předsedou vlády státu Zimbabwe. Po vyhlášení nezávislosti se dostaly do popředí rozpory mezi Mugabem a Nkomou. V roce 1987 přistoupil Mugabe k ústavním změnám, které znamenaly zavedení vlády jedné strany a zrušení zaručeného parlamentního zastoupení pro bělošskou menšinu.

Francouzi v Africe

Postup dekolonizace franc. kolonií měl jiný průběh. Vůdce Svobodných Francouzů, generál de Gaulle, svolal v lednu 1944 do konžského Brazzaville konferenci franc. správních úředníků z celé franc. Afriky, jejímž výsledkem byly návrhy na zkvalitnění koloniální správy, ale na zavedení nezávislosti žádné naděje nedávaly. V roce 1946 byla přijata nová franc. ústava a nově definováno postavení dřívější Zámořské Francie, nově Francouzské unie. Ta se skládala ze tří skupin závislých zemí: 1.staré kolonie (Guadeloup, Martinique, Réunion, St. Pierre a Miquelon) a Alžírsko, 2.přidružené státy, s nimiž byla Francie ve svazku na základě smlouvy (Maroko, Tunisko, Indočína) a 3.zámořská území (kolonie Rovníkové a Západní Afriky). V ústavě byla potvrzena nerozlučitelná jednota Francouzské unie. Federální orgány Unie i místní parlamenty vytvořené ústavou měly pouze poradní funkce, skutečné pravomoci zůstaly v rukou franc. Národního shromáždění a franc. vlády. Cílem franc. politiky byla asimilace závislých národů a vytvoření velkého franc. národa. Žádná z poválečných franc. vlád nereagovala na požadavky Afričanů na samosprávu. V polovině 50. let byli však Francouzi donuceni odejít z Indočíny a vzápětí vypuklo revoluční povstání v Alžírsku. Důsledkem těchto událostí bylo přijetí rámcového zákona z roku 1956 o liberalizaci a decentralizaci koloniální správy a posílení autonomie, který inicioval Félix Houphouet- Boigny, který po druhé svět. válce začal formovat politickou stranu - Africké demokratické sdružení, požadující politická práva pro černošské obyvatele. Její odnože pak vznikaly v dalších koloniích. Houphouet- Boigny se stal v letech 1956-1959 ministrem franc. vlády a později 1. prezidentem Pobřeží slonoviny. Francie si i nadále chtěla udržet nějakou formu kontroly nad koloniemi. V roce 1958 vznikl plán Francouzského společenství pro země Západní a rovníkové Afriky. Franc. společenství předpokládalo vnitřní autonomii členských zemí, ale zahraničně politickou závislost. Jedenáct zemí subsaharské Afriky plán přijalo, Guinea odmítla. Francouzi z Guineje okamžitě odcházeli a zároveň přerušili ekonomickou pomoc. Projekt Franc. společenství nebyl realizován , protože ostatní země se po vzoru Guineje začaly dožadovat plné nezávislosti. V roce 1960 Francie těmto zemím nezávislost poskytla (např. Senegal, Niger, Benin, Madagaskar).

Alžírsko

V květnu 1945 vypuklo v Alžírsku povstání, při kterém Alžířané požadovali nezávislost země. Odpovědí jim byla střelba franc. policistů. Incident vyvolal povstání, které bylo potlačeno vojenskými operacemi, při kterých zahynulo více než 6000 Alžířanů. V zemi byl obnoven pořádek a nový statut pro Alžírsko ze září 1947 zaváděl všeobecné volební právo, ale zároveň se zavedením dvou volebních kurií, evropské a muslimské. Volby v roce 1948 proběhly za nátlaku a manipulace francouzské správy. V následujícím období, které se zdánlivě jevilo jako klidné, se organizovala základna budoucího povstání - Fronta národního osvobození. Jejím cílem bylo znemožnit úspěch franc. politiky asimilace a protože neměla šanci uspět v konfrontaci se silami francouzské armády v otevřeném boji, zvolila jako svou taktiku teror. Rozsah útoků a brutalita znamenaly rozpoutání války. Válka v Alžírsku vyústila v roce 1957 ve vnitropolitickou krizi. Na podzim 1958 byl vyhlášen tzv. constantinský plán na modernizaci země a byla odstraněna nerovnost ve volebním zastoupení mezi Evropany a muslimy. Byly zajištěny hranice s Tuniskem a Marokem, odkud přicházela pomoc pro FLN. Během roku 1959 byla formulována nabídka třech možností postavení Alžírska: odtržení, integrace s Francií nebo federace. Pro FLN přicházela v úvahu pouze úplná nezávislost. V září 1958 byla v Tunisku ustavena prozatímní vláda Alžírské republiky. V lednu 1960 propuklo povstání kolónů, které bylo potlačeno. O rok později byl pokus opakován Organizací tajné armády. Možnosti ochrany franc. zájmů se stále zmenšovaly. V březnu 1962 bylo ve švýcarském Evianu dosaženo dohody, která zcela odrážela požadavky FLN. V červenci se konalo referendum, které potvrdilo vůli Alžířanů stát se nezávislým státem. V září 1962 byla vyhlášena Alžírská republika.

Odchod Belgičanů z Konga

Stejně jako Francouzi, ani Belgičané se po 2. svět. válce nedomnívali, že by se na správě kolonií mělo něco měnit. Vývoj událostí je pak o to více zaskočil. V pol. 50. let začal do země pronikat vliv z okolních zemí, kde již byl vysloven požadavek nezávislosti. Bezprostředním impulsem pak byla konference v Akře roku 1958 vyzývající africké národy, aby usilovaly o nezávislost. V Léopoldville propukly první nepokoje. Belgická vláda se snažila provést alespoň nezbytné formální náležitosti, aby mohla být vláda předána do rukou Afričanů. V lednu 1960 rozhodla konference v Bruselu o poskytnutí nezávislosti, v červnu byla vyhlášena nezávislost, premiérem se stal Lumumba, jehož cílem bylo udržení centralizovaného státu. Měl však silné oponenty, prezidenta Josepha Kasavubu, který pocházel z kmenového svazu Bakongo a usiloval o ustavení federace. Dalším byl Moise Tshombe, představitel svazu Balunda z provincie Katanga, který prosazoval buď federaci nebo nezávislost pro Katangu. V červenci 1960 vyhlásil Tshombe nezávislost Katangy. V září byl sesazen premiér Lumumba, počátkem roku 1961 byl zavražděn a upevňoval se režim pod vedením plukovníka Mobutua, ke sjednocení země neměl ale dost sil. Rada bezpečnosti OSN poslala do Konga mírové jednotky a vyzvala Belgii, aby stáhla své jednotky, ta uposlechla jen částečně, v Katanze belgické jednotky nadále zůstaly. V létě 1961 chtěly jednotky OSN donutit k odchodu ze země asi sto cizinců, kteří sloužili v jednotkách Katangy jako důstojníci. Setkaly se s odporem, došlo ke srážkám a obětem. Tshombe uprchl do Rhodesie, generální tajemník OSN Hammarskjöld se rozhodl odjet za Tshombem, ale jeho letadlo havarovalo. Ve druhé polovině roku došlo opět k bojům, ukončeným příměřím, které sjednal nový generální tajemník OSN U Thant. V prosinci 1961 se Tshombe vzdal nezávislosti Katangy. Země byla znovu sjednocena až v roce 1964. V listopadu 1965 provedl generál Mobutu další převrat a postavil se do čela státu. V roce 1971 byl název státu změněn na Republika Zaire. vivasex

Namibie

Poslední zemí na africkém kontinentě, která se vymanila z koloniální závislosti je bývalá německá kolonie Jihozápadní Afrika, kterou po 1. svět. válce získala jako mandátní území Jihoafrická unie. V roce 1960 vznikla Organizace lidu Jihozápadní Afriky (SWAPO), která zahájila v 60. letech boj za nezávislost. V roce 1971 uznala OSN SWAPO jako jediného zástupce lidu Namibie (název země byl změněn v roce 1967). V roce 1978 přijala Rada bezpečnosti rezoluci vyzývající k ustavení nezávislé Namibie a konání voleb do ústavodárného shromáždění. Jihoafrická vláda ale vytrvale vzdorovala tomuto tlaku. Až v roce 1988 došlo pod patronací USA k uzavření dohod, na jejichž základě dala jihoafrická vláda souhlas s naplněním rezoluce OSN o poskytnutí nezávislosti Namibii. V březnu 1990 byla vyhlášena nezávislost.