Čarodějnické procesy

Přestože je pronásledování čarodějnic často vnímáno jako „nepochopitelné pověrčivé šílenství tupého lidu“ [Aspekt 1994: 65], hlubší zkoumání tohoto fenoménu přináší poznání, že nešlo o neorganizované výstřelky, ale o pečlivě připravený proces, podložený teologickými argumenty. Co však bylo jeho cílem? Čistota náboženství, vymýcení předkřesťanských pověr, nebo ještě něco jiného? Na tyto otázky se pokusíme najít odpověď v textu práce.
V druhé kapitole stručně nastíníme postavení ženy ve středověku a novověku, tak, jak jej definovaly církevní autority na základě výkladů Bible. Ve třetí kapitole podnikneme krátký exkurz do feministické teologie. Tuto část považujeme za významnou zejména proto, že při-náší kritický pohled na „mužské“ čtení Starého a Nového zákona. V následujících kapitolách se budeme věnovat čarodějnictví samotnému. Rozebereme, jak na něj pohlíží Písmo, a jak významné dílo raného novověku – Kladivo na čarodějnice, a naznačíme některá specifika čarodějnictví, která pak prozkoumáme v šesté kapitole. V poslední kapitole nahlédneme do současnosti a pokusíme se zodpovědět na otázku, zda i v dnešní době existují čarodějnice a co je jejich cílem.

Přestože německý teosof Agrippa z Nettesheimu klade „ženu před muže vzhledem k materii, z níž je stvořena, jíž není trocha neživé hlíny nebo bláta jako u muže“ [Mencl in Vodáková 2003: 43], vycházelo v křesťanském i židovském společenství postavení ženy z biblického příběhu o rajské zahradě. „Žena se v tomto příběhu ocitá na pranýři jako spolu-pracovnice ‘vládce z temnot’ a mužova svůdkyně ke zlému.“ [Mencl in Vodáková 2003: 45] Eva, svedená hadem, sama svedla Adama a odsoudila je oba k životu vně Edenu. Bůh ji po-trestal ještě víc: „Rozmnožím útrapy tvého těhotenství, své děti budeš rodit v bolestech. Po muži budeš dychtivě toužit, on ti však bude poroučet.“ (Genesis 3; 16)
Obraz ženy jako hříšného a odsouzeníhodného stvoření „rehabilitovala“ až Marie, pa-nenská matka Ježíše Krista. Její kult se začal rozvíjet na konci 3. století po Kristu a skutečného vrcholu dosáhl v období baroka.
Ostatně panenství bylo dlouhou dobu považováno nejvyšší možnou ctnost a podle ná-zoru církevních otců žena mohla „dosáhnout svatosti pouze, zachová-li si panenství.“ [Vodá-ková 2003: 55] Vzhledem k tomu, že životy prvních světců a světic nebyly téměř zdokumen-továny, „byli dávní světci a světice umísťováni do modelových situací a přisuzovalo se jim modelové chování, charakter i vzhled.“ [Vodáková 2003: 55] Není proto divu, že velká část křesťanských mučednic ať už z římského období nebo z raného středověku byla pannami (sv. Kateřina). Středověcí teologové také stanovili tři stupně „důstojenství“: nejvýše stojí panen-ství, potom vdovství a nejníže manželství. Panenství se cenilo mimo jiné proto, že znamenalo potlačení tělesnosti. Církevní otcové se shodli, že Eva zhřešila proto, že to byla žena. Aby se žena mohla stát dokonalou, musí se zříci své ženskosti, své tělesnosti, musí být panna. [Vodá-ková 2003: 56, 67]
Později, v gotice, se k ideálu ženskosti přidala i služba bližnímu. Takovou světicí byla i Anežka Česká. [Vodáková 2003: 58] V našem symbolickém universu připisujeme ženám větší schopnost empatie, starostlivost, péči a další vlastnosti s tím spojené. Proto jsou také mužské církevní řády spíše rozjímavé a ženské pomáhající.
Ve středověku, kdy docházelo k zesvětšťování Marie a kdy začala být zobrazována v důvěrných situacích – s malým Ježíškem v náručí, v rodinném kruhu – prošel transformací i pohled na rodinu. Ústředním bodem svaté rodiny byla totiž matka s dítětem, otec, tesař Josef, tu byl hlavně proto, aby je chránil. Matka a pečovatelka je druhým ideálem ženství, inspiro-vaný samotnou postavy Ježíšovy matky Marie, a z níž vychází i další typizované role ženy až dodnes. [Vodáková 2003: 63] Obě role – panna a matka – hrály ve středověku a v novověku důležitou úlohu v postoji společnosti k ženám. https://casino-minsta-insattning.se/casino-med-minsta-insattning/