Evropská Unie je založena na institucionálním systému, který je v celosvětovém měřítku ojedinělým. V rámci tohoto systému členské země pro řešení vymezených otázek delegují část své svrchovanosti na nezávislé instituce, které reprezentují zájmy Unie jako celku, členských zemí i jejich občanů. Tato poněkud strohá definice poměrně přesně sděluje základní podstatu institucí EU a to princip nadnárodního rozhodování.
Přesto jsou evropské instituce možná až příliš složitý systém nejrůznějších jevů, procesů a rozhodovacích mechanismů. Často slýcháváme ve sdělovacích prostředcích, že jsou příliš složité a pro běžného občana nepochopitelné a jejich úloha bývá často zpochybňována. Je to však skutečně pravda? Touto prací bych rád poukázal na to, že instituce EU nejsou jen tzv. byrokratická vyšší moc, ale docela dobře promyšlený rozhodovací proces a že pro tak velký celek jako je Evropská Unie více či méně dobře fungují.
Samozřejmě, že nic není ideální, nikdo netvrdí, že instituce jsou dokonalé, však chci také na současné problémy poukázat. Ale je to velký živý mechanismus, který se neustále vyvíjí a přizpůsobuje se měnícím podmínkám ve světě a především v Evropě. Jiná otázka však vyvstává, zda se dokáží dostatečně dobře přiblížit lidem. Události poslední doby (především odmítnutí Smlouvy o Ústavě pro Evropu, kterým se budu také zabývat) naznačují, že tomu tak zatím není. Pokusím se komplexně a snad i srozumitelně vysvětlit jejich fungování.
Další otázkou je vývoj Unie v nejbližší době, kdy i samotné instituce se budou muset přizpůsobit nadcházejícím událostem (např. nová rozšíření EU) a v tomto směru stojí Evropská Unie před nejtěžší zkouškou. Instituce musejí zachovat svou funkčnost, tak jako už v historii prokázaly, i když ne vždy plnily svoje úlohy, pro které byly navrženy. Za důležité považuji také ukázat úlohu některých „vedlejších“ institucí a jejich nezbytnost pro fungování EU.
Mým úkolem je také instituce nejen popsat, ale budu se snažit o zdůraznění jejich společného fungování a vzájemné provázanosti, působící také jako pojistky moci. Pokusím se také porovnat různé názory nejen na instituce, ale také na EU jako celek a tyto názory zkonfrontovat se svými v takové formě, aby byla přístupná širokému okruhu lidí. Inspirací mi byly nejen publikace uvedené v seznamu literatury, ale také široké spektrum názorů z denního tisku a z mého okolí.
Instituce EU mají duální strukturu, zahrnující jednak instituce nadnárodního charakteru, jimž členské státy na základě smlouvy svěřily výkon části své suverenity ve smluvně vymezených a přesně specifikovaných oblastech a jednak instituce, které se podobají institucím tradičních mezinárodních organizací, kde jsou zastoupeny jednotlivé členské státy a jež rozhodují na základě jednomyslnosti a v dohodnutých oblastech kvalifikovanou většinou.
Jsou zde tři základní instituce – Rada EU, Evropský parlament a Evropská Komise, tento takzvaný “institucionální trojúhelník je doplňován mnoha dalšími institucemi, pro správnou činnost EU však neméně důležitými, jsou to např. Evropský soudní a účetní dvůr, Evropská investiční a centrální banka, Výbor regionů atd. Evropský parlament je volen přímo občany EU a má hájit jejich zájmy, v Komisi zasedají odborníci, kteří mají na starosti určité oblasti a politiky, které koordinují v zájmu Unie jako celku nikoliv národních států, jejich zájmy totiž zastupuje Rada.